Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Bill (* 1939)

• narozen 18. října 1939 v Rožnově pod Radhoštěm

• otec Rudolf Bill starší byl významný rožnovský obchodník

• komunisté majetek rodiny znárodnili, jeho otec pak byl popelářem

• kvůli původu nesměl studovat

• vyučil se cukrářem a pracoval v hotelu Pupp v Karlových Varech

• doplnil si maturitu a nastoupil v Rožnově do podniku Tesla

• v 80. letech vedl velkou prodejnu potravin v Rožnově

• nikdy se netajil odporem ke komunismu

• po sametové revoluci v roce 1989 získal zpět rodinný majetek a začal podnikat

• jeho žena Svatava, rozená Dadáková, pochází rovněž z podnikatelské rodiny

• společně po roce 1989 obnovili značku kávy Dadák

Jméno Bill na Valašsku po desítky let hodně znamenalo. Všichni tam věděli, že Billové byli pracovití, úspěšní. Postavili krásný dům na náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Rudolf Bill nejmladší měl všechny předpoklady, aby v rodinné tradici pokračoval. Jenže komunisté ho připravili o všechno. A pak se díval na to, jak jeho otec, vážený a úspěšný obchodník, musel dělat popeláře.

Otec podporoval odboj

Rudolf Bill se narodil 18. října 1939 v Rožnově pod Radhoštěm. Rád připomíná, že to bylo doma, v maminčině posteli, v domě na náměstí. Byla to krásná budova, kterou lidé obdivovali. Billovi patřili k významným obyvatelům podhorského městečka. Rudolf Bill starší, otec pamětníka, byl šikovný obchodník, stejně jako jeho předkové. Ve Valašském muzeu v přírodě stojí dodnes budova bývalé rožnovské pošty, která patřila jejich rodině.

Poklidný život Billových narušila druhá světová válka. Otec se rozhodl manželku a malého Rudolfa poslat do Valašské Bystřice, kterou považoval za bezpečnější. V Rožnově se totiž usídlila německá posádka a jeho obyvatelé se obávali, že při osvobozování dojde k bojům. Přesně to se stalo. V květnu 1945 začala Rudá armáda Rožnov ostřelovat, vyhořela tam řada domů a zahynulo přitom 17 náhodných obětí. Šlo o lidi, kteří se právě vydali na nákupy nebo něco vyřídit na úřad.

Rudolf Bill si vybavuje, že jeho maminka ke konci pobytu ve Valašské Bystřici nosila v ruce nůž. V domku se totiž zastavili sovětští vojáci a jeden z nich jí řekl, aby byla opatrná, že ti, kteří přijdou po nich, budou mnohem horší. Nakonec se ale nic nestalo, v pořádku se vrátili domů a rodina se znovu sešla v domě na rožnovském náměstí.

„Pamatuji si, že jsem šel s tatínkem na půdu a věšeli jsme z okénka vlajku. Byl vlastenec, finančně podporoval odboj, pomáhal různým lidem. Jednu dobu u nás bydleli jeho známí z Ostravy, kteří při bombardování přišli o dům. Přijeli nákladním autem, měli na něm peřiny, pár věcí, co jim zbyly,“ vzpomíná.

Z otce se stal popelář

Billův dům býval jedním z nejrušnějších míst rožnovského náměstí. Byla v něm cukrárna a prodejna obuvi. „Táta měl výborný vztah s panem Baťou. U nás ve dvoře bylo zaměstnáno osm ševců, kteří opravovali boty. Byla tam i manikúra a pedikúra. Holky, které tam pracovaly, byly nádherně oblečené celé v bílém. Tak tehdy Baťa fungoval,“ vybavuje si.

A nezapomněl ani na jeden den po únoru 1948, který byl předzvěstí toho, že tyto dobré časy skončí. „Přišel k nám na dvůr řezník Trčka a říkal tátovi, že Gottwald tvrdí, že vezmou majetek jen těm větším, nám živnostníkům dají pokoj. Táta mu říkal, ať jde do háje, že ho nebude poslouchat. Padlo i nějaké sprosté slovo. Pak řezník přišel znovu a říkal tátovi: ‚Tak jsi měl, člověče, pravdu.‘ Pak jsme zjistili, že budeme muset mít v domě nájemníka. A pak, že nám už dům nepatří, že už nejsme majitelé a budeme muset platit nájem i my,“ vypráví.

Jeho otec miloval koně, několik jich vlastnil. Zatímco musel v rámci znárodnění odevzdat různé stroje, například traktor, koně si mohl nechat, protože s nimi začal vykonávat práci popeláře. Objížděl domy a vyprazdňoval popelnice. „Dodnes ho vidím, jak v kožené zástěře dělal tu těžkou práci. Měl jednoho pomocníka, společně ručně vysypávali těžké popelnice. Ale aspoň díky té práci mohl koně stále mít,“ říká Rudolf Bill.

Nemohl jsem studovat

Když Rudolf končil základní školu, rodina rozhodla, že nevyjde z osmé třídy, ale až z deváté. „Otec totiž stále říkal, že za rok už tady komunisti nebudou,“ podotýká.

Poté se ucházel o přijetí na potravinářskou školu do Pardubic. Dozvěděl se, že z Rožnova přišel posudek upozorňující, že je syn živnostníka. „Mohl jsem být sebelepší žák, ale problém byl takto nastavený. Dostaly se tam děti s mnohem horšími známkami, hlavní byl jejich dělnický původ. Já jsem neměl dělnický původ,“ říká.

Vyučil se cukrářem, krátce pracoval v hotelu Pupp v Karlových Varech. Byla to pro mladého začínajícího cukráře značně prestižní práce, dařilo se mu, kolegové si ho vážili. Jenže ho čekala vojna. Nakonec mu byl výuční list z gastronomie ku prospěchu, protože tam vařil pro 120 pilotů a vojna tak byla snesitelná.

„Táta mi volal na vojnu, ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Nechápal jsem, proč se vyptával. Pak mi řekl, že ho policajti vzali na výslech, chtěli po něm, aby donášel informace na různé lidi. Řekl, že nic neví, že nic poskytnout nemůže. A protože vozil popel, dělal tu hnusnou práci, neměli mu čím vyhrožovat. Jen měl strach o mě. Ale když už nám všechno vzali, tak na nás nemohli. Nic na nás neměli, tak s tátou nehnuli,“ shrnuje situaci na přelomu padesátých a šedesátých let.

Vznikla generace bohatých komunistů

Vrátil se do Rožnova, dálkově vystudoval střední ekonomickou školu a nastoupil do podniku Tesla. Jednalo se o největšího výrobce elektroniky. Kvůli práci v Tesle se do Rožnova začaly stěhovat tisíce lidí, stavěla se tam velká sídliště, veřejné budovy, školy.

„Dělal jsem tam šest let materiálové normy pro celý podnik. Recepty z gastronomie jsem změnil na recepty kovových výrobků. Tesla celý Rožnov strašně změnila. V té době v ní pracovalo devět tisíc lidí, současně vznikla nová generace bohatých komunistů. Když do Tesly přišli, neměli nic. Pak se z nich stali vedoucí a začali stavět domy. Čím byli komunisti bohatší, tím byli rozumnější. Když zbohatnete a někdo přijde, že vám vezme barák, chcete ho zabít. Tak si asi uvědomovali, jak by jim bylo, kdyby i jim ty baráky někdo vzal. Byli takoví jemnější. Ale pořád v Tesle fungovalo zvláštní oddělení, které sledovalo a vyhodnocovalo, kdo se s kým stýká. Jednou se mě někdo ptal, jak to, že mám čas volat každý den své lásce. Tak jsem pochopil, že jsem kontrolovaný,“ vypráví.

V roce 1964 se oženil se Svatavou Dadákovou, která měla podobný osud jako on. Dadákovi vlastnili pražírnu kávy, jednalo se o velmi úspěšnou podnikatelskou rodinu, kterou komunisté rovněž připravili o všechno. Narodily se jim dvě děti, dostaly jména Svatava a Rudolf.

Manželé spolu nesměli pracovat

Rudolf Bill dostal nabídku, aby vedl blízko Tesly mléčnou jídelnu a prodejnu potravin sloužící zaměstnancům. Začal pracovat na jejím vzniku spolu s manželkou. Byl podnikavý, vítal to jako šanci něco vytvořit, být za něco zodpovědný. Jenže přišla sovětská okupace v srpnu 1968. „Hrůza. Veškeré naděje byly pryč,“ komentuje to stručně.

Komunisté následně hledali způsoby, jak utužit moc. Vydali nařízení, že manželé nesmějí být zaměstnáni na jednom pracovišti. Rudolf a Svatava byli zklamaní, společná práce jim šla. Pak přišli za Rudolfem Billem nadřízení s žádostí, aby převzal vedení velké rožnovské samoobsluhy. „Bylo tam manko, špína, nepořádek. Nařídili mi, že to tam mám dát do pořádku. Nechtěl jsem, ale bylo mi řečeno, ať nedělám problémy,“ vzpomíná.

Jako šéf samoobsluhy se snažil zajišťovat, aby se k obyvatelům Rožnova dostalo co možná nejvíc tehdy nedostatkového zboží. „Najednou byly k dostání před Vánoci oříšky a všichni se mě ptali, kde je beru. Dokonce jsem byl jako vedoucí vyznamenaný. V městském výboru KSČ namítali, že to není možné, když nejsem ve straně. Za odměnu jsme s manželkou dostali v roce 1980 výlet na olympiádu v Moskvě,“ vypráví. Myslí si, že z něj komunističtí funkcionáři měli určitý respekt, protože každou práci dělal velmi dobře a neměli ho tudíž za co kritizovat.

„Věděli, že u mě neuspějí, tak mě ani do strany nelákali. O mém otci se vědělo, že byl zásadový. Snažil jsem se o to také a myslím, že mi to pomáhalo. Pořád jsem věřil, že režim skončí, ale zároveň jsem si pamatoval, že tatínek už v roce 1948 tvrdil, že za rok bude lépe.“

Po roce 1989 začal boj o majetek

Rudolf Bill starší zemřel v roce 1986. Pádu komunismu se nedožil. Ovšem jeho syn si tu dobu užil naplno. Spolu s manželkou se ihned zapojili do akcí Občanského fóra, promlouval k lidem. Hned se pustili do vyřizování restitucí jak rodiny Billovy, tak i rodiny Dadákovy. „Najednou bylo vidět, jak jsou šéfové v Tesle vedle. A zároveň se ukazovalo, jak byli komunisté připraveni, protože se hned pustili do privatizace,“ podotýká.

Vstoupil do Občanské demokratické strany a obyvatelé Rožnova mu ve volbách dali nejvíce hlasů ze všech kandidátů. Působil jako radní, místo starosty odmítl, aby se mohl věnovat správě rodinného majetku. Restituce byly složité, ale nakonec se podařilo jak znovu opravit dům Billů na náměstí – znovu v něm otevřít provozovny a kavárnu, tak i vzkřísit značku kávy Dadák. Bylo to složité, protože o privatizaci firmy usiloval i bývalý komunistický ředitel společnosti. Nyní Billovi provozují v zámku ve Valašském Meziříčí krásnou kavárnu a expozici představující rodinu Dadákových.

Pořád jsme slyšeli, že něco nesmíme

Rudolf Bill nechápe, proč někteří lidé říkají, že za komunismu bylo lépe: „Vůbec nic nebylo za komunismu lepší. Absolutně nic. Nemohli jsme dělat to, co jsme uměli. Nemohl jsem ukázat, co bych společnosti mohl dát. Nemohli jsme nic, ani spravovat vlastní dům, i ten mi sebrali. Komunisté zničili vše, co dokázali naši předkové. Když jste chtěl něco zlepšit ve fabrice, slyšel jste: ‚Co se staráš? Nech to být.‘ Tehdy se práce jen napodobovala. Lidé se řídili heslem: ‚Vezmi si tužku a dělej, že pracuješ.‘ Pořád jsme jen slyšeli, že něco nesmíme. To byl komunismus. Tak mi řekněte, co na něm bylo dobré?“

S polistopadovým vývojem ve společnosti v době natáčení, v roce 2023, spokojený nebyl. Vadilo mu, že někteří lidé odmítají převzít zodpovědnost sami za sebe i to, že mnozí komunističtí funkcionáři po roce 1989 začali ihned podnikat.

Naopak radost měl z toho, že se mu s manželkou podařilo navrácený rodinný majetek dál rozvíjet. „Víte, kolik privatizačních projektů nedopadlo dobře? U nás se zaměstnanost udržela, nikdo na nic nedoplatil. Pořád něco děláme. To, co vybudovali naši předkové, pokračuje. A nejdůležitější je, že mám svobodu. Už si nedovedu představit, že bych ji zase třeba neměl,“ vysvětluje.