Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Billová (* 1944)

• narozena 5. ledna 1944 v Ostravě

• dědeček Arnošt Dadák byl zakladatelem pražírny a balírny kávy

• v letech 1939 až 1949 řídil firmu její otec Arnošt Dadák mladší

• roku 1949 zažila znárodnění rodinného podniku a prohlídky estébáků

• komunisté je vystěhovali z rodinné vily a zabavili jim veškerý majetek

• otec si vydělával jako šofér, matka byla dělnicí ve znárodněných pražírnách

• strýc Jiří Dadák byl úspěšný československý reprezentant v hodu kladivem

• žila v Rožnově pod Radhoštěm, učila na středním odborném učilišti

• po pádu komunismu získala její rodina firmu v restituci zpátky

„Dadáková, vy se na přihlášku na vysokou ani nedívejte,“ slyšela Svatava Billová od své třídní učitelky na gymnáziu. Její další studium bylo nežádoucí, protože byla vnučkou Arnošta Dadáka, zakladatele známé pražírny a balírny kávy Dadák ve Valašském Meziříčí, kterou po jeho smrti řídil její otec. I když jim komunisté v roce 1949 všechno vzali, nálepkou vykořisťovatelů rodině čtyřicet let ztrpčovali život.

Pár šťastných let s vůní kávy z Jávy

Svatava Billová, rozená Dadáková, se narodila 5. ledna 1944 v Ostravě. Matka jí vyprávěla, že přišla na svět v podzemním nemocničním krytu. Zbytek války rodina přečkala u babičky v Rožnově pod Radhoštěm. Její rodiče doufali, že tam bude bezpečněji než v okresním městě Valašské Meziříčí, kde měli fabriku a rodinnou vilu. Tento odhad se ale nevyplnil. Ve dnech 4. až 6. května 1945 se v Rožnově pod Radhoštěm střetly ustupující německé jednotky s Rudou armádou. Při těžkých bojích padlo mnoho vojáků, bylo zabito i dvacet civilistů a zničena řada domů.

„Celá ulice pod námi byla vybombardovaná. A Rusové si udělali z naší vily střílnu. Z vyprávění vím, že jsme byli několik dnů schovaní ve sklepě. Já jsem spala na bramborách,“ vypráví Svatava Billová. Než Rusové dům opustili, vypsali jejímu otci potvrzení, že za války pomáhal partyzánům. Na Skalíkovu louku, kde bylo centrum odboje, vozil léky i peníze.

Po osvobození se rodina přestěhovala zpátky do Valašského Meziříčí. Její otec, Arnošt Dadák mladší, se snažil obnovit předválečný provoz a prosperitu rodinné firmy. Než jim ji komunistická vláda znárodnila, Svatava tam zažila pár šťastných let. „Mám na tu dobu ty nejkrásnější vzpomínky. Běhali jsme s bratrem a bratrancem kolem skleníků, lozili po žocích kávy, hráli si s bednami od čaje, ze kterých jsme vytahovali lesklý alobal, mlsali jsme čerstvě upražené burské oříšky,“ vzpomíná.

Dědeček vybudoval fabriku na zelené louce

Arnošt Dadák starší založil pražírnu a balírnu kávy v roce 1905. Byl jedním z šesti potomků majitele mlýna z Valašského Meziříčí. Nejprve obchodoval s koloniálním zbožím. „Tenkrát začala být v módě káva, k dostání ale byla pouze zelená. Lidé si ji doma sami pražili na pánvičkách nebo v ručních pražičkách. V pouhých sedmnácti letech dostal dědeček výborný nápad, že by mohl kávu někde pražit centrálně a dodávat ji do obchodů.

Začínal v malém a kávu nejprve rozvážel na kole v batohu. Pak koupil ve Valašském Meziříčí pozemek a začal budovat provozy pražírny a balírny. Firmě se dařilo. Vozil kávová zrna z Jávy, Kolumbie nebo Venezuely. Začal dovážet i čaj, mandle, ořechy, rozinky a nakonec postavil také mlýn na koření, který byl tenkrát druhý největší v Evropě,“ říká Svatava Billová.

V době největšího rozmachu měla firma zastoupení a sklady po celé republice, ale také v Hamburku. Arnošt Dadák byl známý i zajímavými marketingovými nápady. Zákazníky lákal třeba tím, že v určitém intervalu dával do balíčků kávy stříbrnou lžičku. Podle pamětnice byl její dědeček nejen schopný, ale také moudrý a laskavý. Má dodnes sepsané jeho výroky, kterými motivoval zaměstnance. Jeho krédo „vždy s úsměvem“ bylo vytištěno i na jeho výrobcích.

Korespondence s Karlem Čapkem

Arnošt Dadák byl zakládajícím členem Sokola ve Valašském Meziříčí a zpíval ve Sboru moravských učitelů. Obhajoval politiku T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, se kterým se jednou setkal. Souviselo to s čajovníky a kávovníky, které úspěšně pěstoval ve velkých sklenících v areálu firmy. Jeho exotické rostliny tvořily dekoraci k výstavě na Benešovu počest v Luhačovicích v roce 1936, na kterou tehdejší prezident přijel. Podle rodinných vzpomínek s ním tehdy dědeček hovořil.

Dobře se znal také se spisovatelem Karlem Čapkem a psal si s ním. Dopisy se sice nedochovaly, ale v korespondenci s nejstarším synem, kterého si továrník vychovával jako svého nástupce a poslal ho na praxi do Londýna, se o Čapkových dopisech zmiňuje. „Bohužel, dědečka jsem už nezažila a všechno znám z vyprávění. Zemřel v jedenapadesáti letech. Zradilo ho nemocné srdce, které příliš zatěžoval. Bylo to v dubnu 1939 a rodina se utěšovala tím, že to tak možná Pánbůh zařídil, protože nacisté by ho jako českého vlastence určitě pronásledovali.“

Její otec tak musel jako devatenáctiletý převzít vedení firmy. „Měl to těžké. Za války byl zastaven dovoz kávy i čaje. Vymýšlel proto různé náhražky, pražil obiloviny, dělal směsi s cikorkou. Místo čaje používal fermentované listy maliníku a ostružiníku.“

Vzali nám všechno, i vkladní knížky a osobní auto

Po komunistickém puči v únoru 1948 rodina tušila, že dobré časy skončily. Fabriku jim znárodnili koncem léta roku 1949. Svatava si pamatuje na den, kdy k nim přišli vykonavatelé rozhodnutí vlády Klementa Gottwalda. „Bylo mi teprve pět let, ale začala jsem právě chodit do první třídy. Tatínek to zařídil, protože jsem už uměla číst. Tatínek byl zrovna v koupelně, když k nám vtrhli estébáci v kožených kabátech a arogantně oznámili, že se nám všechno zabavuje. Vzali nám fabriku, rodinnou vilu, všechna auta, vkladní knížky, cenné papíry. A ještě nám nařídili platit milionářskou daň. Z čeho, to je nezajímalo. Byl to hrozný okamžik. Babička se z toho zhroutila a asi rok poté zemřela,“ říká pamětnice.

Vzpomíná s obdivem na rodiče, jak dokázali těžkou dobu zvládnout. „Tatínka nechali na kratičkou dobu v podniku jako národního správce. Do našeho bytu, který byl v prvním patře vily, nám okamžitě nastěhovali úplně cizí lidi, kteří s námi sdíleli záchod a koupelnu. Byli to slušní lidé, bylo jim to trapné, a tak si našli jiné bydlení. Komunisté k nám ale ihned nastěhovali jinou rodinu,“ vzpomíná. Než je z vily vystěhovali, zažili opakované návštěvy tajných policistů.

„Tatínek tehdy pracoval na Slovensku, kde sehnal práci řidiče nákladního auta na stavbě přehrady. Přes týden s námi byla maminka sama. Estébáci vždycky přišli, zamkli a prohledávali dům od sklepa po půdu. Mysleli si, že máme někde schované cennosti. Hrozné také bylo, jak buldozery nemilosrdně srovnaly se zemí naši krásnou zahradu i s dědečkovými skleníky,“ vzpomíná Svatava Billová.

Jiří Dadák, úspěšný sportovec, o kterém se nemluvilo

Pamětnice lituje osudu svého strýce Jiřího Dadáka, nejmladšího dědečkova syna. Byl to nadaný sportovec, specializoval se na hod kladivem. V roce 1950 získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Bruselu. O dva roky později reprezentoval Československo na olympijských hrách v Helsinkách, kde skončil čtvrtý. „Pamatuji si, jak trénoval s kladivem na nádvoří firmy. Byl to svého času náš nejúspěšnější kladivář. Nadšeně jsme mu fandili. Kvůli tomu, že byl synem továrníka, se ale o něm čtyřicet let nesmělo mluvit.“

Začátkem padesátých let se rodina přestěhovala do jednoho z dvoupokojových bytů, ve kterých dříve bydleli řidiči Dadákovy firmy. „Abychom tam mohli bydlet, musela maminka nastoupit ve znárodněném podniku jako dělnice. Musela vykonávat velmi těžkou práci, na kterou nebyla zvyklá. Nejhorší bylo, když dělala na mletém pepři. Pepř měla úplně všude. Nikdy si ale nestěžovala,“ říká Svatava. Její otec se postupně vypracoval na šoféra autobusu. Po infarktu byl dopravním dispečerem na autobusovém nádraží.

Buržoazní původ, překážka studia

Svatava se dobře učila a byla všestranně nadaná. Hrála volejbal, jezdila po recitačních soutěžích. Chtěla být učitelkou, ale kvůli svému původu nedostala na pedagogickou ani jinou vysokou školu doporučení. Byla ale přijata na nástavbu chemické průmyslovky v Gottwaldově, která byla zaměřená na plastické hmoty a kaučuk. „Bylo to pro mě velké překvapení, pro soudružku učitelku asi taky,“ říká. Po škole nastoupila do gumáren Zubří, pak pracovala v Tesle Rožnov. Udělala si ještě obchodní akademii a nakonec dálkově vystudovala i pedagogickou školu. Až do důchodu učila na středním odborném učilišti v Rožnově pod Radhoštěm ekonomické předměty.

Její rodiče se na stáří přestěhovali do Rožnova pod Radhoštěm, kde žila i Svatava s manželem Rudolfem Billem. Narodily se jim dvě děti. S obrovským nadšením prožívali pád komunismu v listopadu 1989. „Jen mě strašně mrzelo, že se toho nedožil tatínek,“ říká. Její muž se zapojil do práce Občanského fóra. Řadu let byl v Rožnově pod Radhoštěm radním za ODS. Členkou ODS je i Svatava.

Restituce? Spíše zmírnění křivdy

V původní Dadákově továrně se pražila a balila káva i za komunistů. Dadákovi ji dostali zpátky v restituci v roce 1993. „Bylo to spíše zmírnění křivdy. Restituční podmínky byly velmi tvrdé. Měli jsme například zaplatit zůstatkovou hodnotu, což byla obrovská, pro nás nepředstavitelná suma. A museli jsme také vytvořit konkurenční privatizační projekt. Firmu chtěl totiž získat i komunistický ředitel podniku, který přišel s vlastním privatizačním projektem,“ vysvětluje pamětnice.

Projekt vypracoval její manžel, posuzovalo ho ministerstvo průmyslu a obchodu, které tehdy řídil Vladimír Dlouhý. „Nejprve jsme projekt obhajovali, odpovídali na spoustu otázek. Pak jsme čekali na verdikt komise. Byla to velmi napjatá chvíle. Když nám oznámili, že vyhrál náš projekt, měla jsem pocit, že možná přece jen existuje nějaká spravedlnost.“

Dadákovým ale bylo jasné, že sami by firmu nedokázali udržet, provést potřebnou modernizaci a čelit konkurenci světových firem s kávou, které přišly na český trh. Podmínkou restituce bylo i to, že vlastníci nesmí propouštět zaměstnance. Začali proto hledat zahraničního partnera. O firmu projevila zájem nejprve nizozemská společnost Douwe Egberts.

„Byli jsme se podívat v Holandsku a jejich provozy se nám moc líbily. Komunistický ředitel naší fabriky nám ale odmítl majetek vydat. Muselo zasáhnout ministerstvo. Společnost Douwe Egberts mezitím o nás ztratila zájem. Domluvili jsme se tedy s firmou Jacobs, které jsme pak firmu odprodali. Řízením osudu se později tyto společnosti spojily. Důležité je, že jsme se dohodli na zachování značky Dadák a že firmě se daří,“ shrnuje Svatava.

Bojím se, že demokracie je opět ohrožena

Zpočátku řídil továrnu ve Valašském Meziříčí její manžel Rudolf Bill. Během svého působení přispěl k celostátní reklamě kávy Dadák. Přesvědčil majitele ke sponzorování vsetínského hokeje, který se právě dostal do první ligy. Vsetínský klub se pak několikrát stal mistrem republiky. Hokejisté v dresech s nápisem Dadák byli nepřehlédnutelní i v Praze.

Svatava Billová je spolumajitelkou obchodu s kávou v Rožnově pod Radhoštěm. Prodává se tam i značka Dadák. Ve vitríně je popsána historie valašskomeziříčské pražírny, která by nebyla bez jejího dědečka. Pamětnice se dodnes aktivně zajímá o dění ve společnosti. Nelíbí se jí politika prezidenta Miloše Zemana ani vláda Andreje Babiše podporovaná komunisty. „Bojím se, že lidé zapomněli, co se tady dělo čtyřicet let, a že demokracie je opět ohrožena.“