David Binar

„Ten režim ho neměl rád a snažil se ho různými způsoby zlomit, aby buď spolupracoval s StB a s režimem. Nebo ho různým způsobem – nejenom jeho, ale i naši rodinu – vlastně šikanovali. Táta byl neustále brán na výslechy z práce. Tam na něj čekali v autě a odvezli ho jen tak. A nevěděl – vrátí se, nevrátí se, zavřou ho rovnou, nebo ho pustí? Neustále na něj vyvíjeli tlak, aby podepsal spolupráci s StB. Což on nikdy nepodepsal, za což ho skutečně obdivuju. Protože já nevím, jestli bych v té situaci, mladá rodina, dvě děti, velký nátlak, jestli bych třeba nepodlehl, to fakt nevím. To je velmi těžké o tom soudit a zpětně říkat o lidech, co podepsali spolupráci, že to byli kolaboranti. Těch důvodů pro spolupráci byla celá řada.“

„Měli jsme koupený lístky, 27. května v noci jsme vyrazili. Nějakým vlakem, z Polska myslím, že to jelo až dolů, až do Vídně. Každopádně jsme jeli a na hranicích, to bylo ráno – o půlnoci – jsme vyrazili a kolem šestý jsme byli na hranici – tam nás sebrali z vlaku. Vlak jel dál a my... Pod samopaly nás převáděli přes peron do nějaké místnosti, kde naše vyslýchali, vysvlíkli, všechno, zkontrolovali, co měli. Našli tam nějakej rukopis od táty, takže spokojený byli. A pak nás pustili, ať si děláme, co chceme. Oni v Rakousku věděli, že přijdeme, a teď jsme nepřijeli, nevěděli, co a jak. Nicméně my jsme ty lístky měli a oni se nás chtěli zbavit. Tak jsme čekali na další vlak, který jel ve dvanáct hodin, kolem poledne, taková lokálka, a tou jsme jeli do Vídně. Byl krásný den, když jsme přejeli hranici, tak jsme jeli takovýma maličkýma městečkama, právě skončila škola, takže ten vlak byl plnej dětí se školními taškami... Přijeli jsme do Vídně a nevěděli jsme vůbec, co bude.“