Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Binar (* 1931  †︎ 2024)

• narozen 17. června 1931 v Jaroměři

• jako dítě v Lánech viděl T. G. Masaryka

• s koncem války se s rodiči přestěhoval do Liberce

• v letech 1952–1958 vystudoval v Praze na UMPRUM architekturu

• v roce 1958 začal pracovat ve Stavoprojektu v ateliéru Karla Hubáčka

• v 60. letech se stal jedním ze zakládajících členů slavného architektonického studia SIAL, jemuž vymyslel název

• stal se autorem interiéru horského hotelu a restaurace na Ještědu

• Noc z 20. na 21. srpna prožil s Václavem Havlem a Janem Třískou v Liberci

• kvůli nesouhlasu s okupací se dostal do nepřízně režimu

• v roce 2022 žil v Liberci

• zemřel 20. května roku 2024

Otakar Binar se sice narodil v Jaroměři 17. června 1931, ale zplozený byl v Liberci. „Na což jsem hrdý,“ zdůrazňuje slavný architekt. Právě sídlo sevřené horami se stalo jeho osudovým městem. S rodiči se na sever Čech přestěhoval na samém konci druhé světové války. Jako jedno z prvních míst navštívil horu Ještěd, kde o dvacet let později vyrostla česká stavba 20. století a stala se nepřehlédnutelným symbolem Liberce. Binar jako člen světoznámého architektonického ateliéru SIAL navrhoval interiér hotelu a restaurace.

Maminka Otakara Binara se jmenovala Regina, za svobodna Reslerová. Narodila se 14. června 1902 v Semonicích u Jaroměře. Dva a půl kilometru vzdušnou čarou od její rodné vesnice se nachází Rasošky. Odtud pocházel tatínek pamětníka Otakar Binar. Narodil se 2. dubna 1901. Profesí byl strojvůdcem. Oba rodiče měli ve východních Čechách početné příbuzenstvo, což bylo i hlavním důvodem, proč se rodina v roce 1931 přestěhovala z Liberce do Jaroměře, kde se Binar na počátku 30. let jako druhorozený potomek narodil. Jako první na svět přišla o čtyři roky dříve jeho sestra Naděžda.

Stavitelem se stal díky bruslím

Ve městě na soutoku Labe, Úpy a Metuje však Binarovi bydleli jen krátce, takže Jaroměř zná Otakar ,Binar junior‘ jen z vyprávění. Brzy přesídlili do nedalekých Kuklen u Hradce Králové, které se na přelomu 20. a 30. let staly samostatným městem. „Tady jsem prožil své mládí,“ konstatuje Binar.

V Kuklenách bydleli v domě, který postavil otec jeho spolužáka Přemka Kadlečka. „Tohle asi rozhodlo o volbě mého povolání. Chodili jsme totiž bruslit, a zatímco já měl tak zvané šlajfky, brusle na kličku, které se musely připevnit k botám, Přemek měl už tehdy ‚kanady‘. Pochopil jsem, že povolání stavitele je výnosnější než ježdění na mašince, a už jako malý jsem se rozhodl, že budu stavitelem,“ usmívá se.

Pohladil ho Masaryk

Díky otcově zaměstnání na dráze mohli Binarovi čerpat benefity v podobě levnějších lístků na vlak. „Jezdili jsme třeba do Lán, abychom pozdravili prezidenta Masaryka, jehož moje rodina ctila,“ vzpomíná. Dodnes si vybavuje osobní setkání s prvním československým prezidentem, který malého Binara dokonce pohladil.

„Rodiče mi nechali ušít čepici, tak zvanou ‚Masaryčku‘ s trikolórou a kšiltem, a jeli jsme do Lán. Nejprve jsme šli na hřbitov, kde maminka položila svíčku na hrob paní Charlotty,“ připomíná první československou dámu. Ta zemřela na tamním zámku v roce 1923.

„Čekali jsme pak u cesty na kočár s prezidentem. Když přijížděl, tatínek mě vzal v podpaží a vyzvedl. Kočí trochu zpomalil a pan prezident se mě lehce dotkl, protože jednu ruku už měl pověšenou na pásce. Jsem na to hrdý,“ přiznává. Silným okamžikem pak pro něj byla i Masarykova smrt v září 1937, kdy se s rodiči také v Praze zúčastnil státního pohřbu jako šestiletý kluk.. „Také si ho pamatuji velice živě,“ poznamenává. „Stáli jsme dlouhou frontu se spoluobčany, kteří se přišli prezidentovi poklonit, když už ležel mrtvý ve své železné posteli.“

Když byl o rok později v září 1938 připravený jít do školy, domů přiběhl tatínek. „Je vyhlášená mobilizace,“ volal. „Musel nastoupit. Vytáhl odněkud dřevěný kufřík, do něhož mu maminka naskládala nutné věci. Byla to smutná doba,“ zmiňuje pohnuté časy před Mnichovskou dohodou, ale i po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 a vypuknutí druhé světové války v září 1939.

Jak Binarova maminka zachránila občany Jaroměře

Až do konce života si prý bude pamatovat příhodu z válečné Jaroměře. Na nádraží došlo k sabotáži, po níž shořel nákladní vagon s německým zbožím. „Reakce Němců byla taková, že zavřeli deset zastupitelů Jaroměře a mezi nimi byl i bratr mé maminky Julius Resler,“ připomíná Binar svého strýce, který byl za první světové války legionářem a tehdy pracoval stejně jako jeho švagr na železnici.

„Velice živě si pamatuji, jak se maminka okamžitě rozhodla, že strýce navštíví. Na naší zahrádce jsme natrhali jahody a šli jsme za ním do hradecké věznice. Maminka zazvonila. Otevřel dozorce a zeptal se, co chceme. Maminka odpověděla, že by ráda mluvila se svým bratrem a že mu nese jahody. Dozorce do jahod bouchl, až se vysypaly, a prohlásil, že tady je kriminál a ne sanatorium,“ pamatuje si dodnes bachařovu krutou odpověď.

Regina Binarová nakonec věznitele uplatila naturáliemi ze statku v Jezbinách patřící Binarově druhé tetě. Před transportem trestance nakonec uchránila intervence Binarovy maminky na tamním oberlandrátu. Pomohla i německá sousedka, která tlumočila její přímluvu za propuštění kvůli Reslerově nalomenému zdraví. „Nakonec se strýc vrátil a propustili je všechny, takže maminka opravdu zachránila deset obyvatel Jaroměře před jistou smrtí,“ tvrdí…

Válečná každodennost dětskýma očima

Z válečných let si jinak vybavuje především každodenní všudypřítomný strach. Symbolizoval ho třeba lístek, který byl na ovládacím knoflíku tehdejšího rozhlasového přijímače. „Muselo ho mít každé rádio. Bylo na něm napsáno, že za poslech cizí stanice hrozí trest smrti,“ popisuje zákaz získávání informací ze zahraničního rozhlasu, který však rodina poslechem vysílání z Londýna nedodržovala.

Otakar Binar vzpomíná, jak za války jezdil vlakem dvakrát týdně k sedlákovi u Chlumce nad Cidlinou pro mléko. „Byl to výlet na celé odpoledne. Na zpáteční cestě jsme často čekali i několik hodin, protože přednost měly vojenské vlaky. Dodnes si pamatuji pachy z malé čekárny z podlahy, která se napouštěla olejem. To se vám vryje do paměti. Kamarádi si hráli na ulici a já seděl v čekárně… Ale přivezl jsem domů lahev mléka!“

Maso bylo na příděl. „Vlastně jsem vyrůstal a vepřové maso neznal. Ono je to dnes až komické,“ usmívá se. „Měli jsme ale hodně králíků. Se sestrou jsme museli chodit denně na trávu,“ vzpomíná a zmiňuje častější přítomnost koňského masa v jídelníčku. „Nedaleko Kuklen byl koňský řezník a tam se kupovalo. Za lístky na půl kila masa jste dostali kilo koňského. Bylo dobré, ale pokládalo se tehdy za podřadnější, nevím proč,“ nechápe.

Velkým svátkem bylo, když se zabila husa. „Bylo to zakázané. Měli jsme ji ve sklepě, kde musela být zabedněná okýnka, aby husa nebyla slyšet kejhat. Dělaly se šišky, které se sušily na plotně a husa se jimi krmila. Maminka se vždy v noci chodila dívat, jestli ještě žije. Byla v podsadě a šlo o to, aby byla co nejtěžší. Když se zabila, byla to velká sláva. Šlo o velkou pochoutku. Mně chutnala játra,“ vykládá Binar, jak se možná rodila jeho pozdější velká láska k vaření.  

Vítáte nás a nevíte, co vás čeká

Z posledních měsíců války si Binar vybavuje, jak Kukleny procházela skupina ruských zajatců. „To byly opravdu spíš takový lidský trosky. Vedli je dva němečtí vojáci, skoro už penzisti, kteří pomalu ani neunesli pušku,“ líčí. Bizarní seskupení našlo azyl za Kukleny v seníku.

„Už ani neměli sílu pokračovat dál. Obyvatelé Kuklen jim tam nosili potraviny, kterých pochopitelně nebylo mnoho. Dvěma z těch zajatců se podařilo uprchnout. Kousek dál byl mlýn, kde se o ně postaral mlynář. Když pak už Rusové projížděli na Prahu, mlynář je šel ruským vojákům odevzdat. A došlo k tomu, že je před očima mlynáře zastřelili… Ruskou zásadou totiž bylo neuznávat zajatce, neboť ruský voják se zajmout nesmí nechat. Celé Kukleny si o tom tehdy povídaly, jaké to bylo překvapení,“ vypráví Binar o prvním setkání s ruským světem.

„Sbírali také hodinky se slovy: ‚Davaj časy!‘ Když viděli, že máte hodinky, stáhli vám je z rukou. Stalo se také, že je někdo pozval domů a pak toho litoval, protože když se jim něco líbilo, sebrali mu to,“ připomíná vystřízlivění z osvoboditelů.

„A pak došlo k tomu, že okolo nás projížděl v džípu vysoký důstojník, možná v hodnosti majora. Měli poruchu a zastavili. Dětičky se kolem samozřejmě hned shromáždily a pak přišli i dospělí, kteří zavolali souseda pana Dolanského. Byl také legionářem, takže ovládal pár ruských slovíček. Majora pozvali dál a popíjelo se. Tehdy bylo zvykem, že se zaměstnanci drah scházeli u trafiky, čemuž se říkalo ‚Parlament‘. A tam Dolanský prozradil, že mu major řekl: ‚Vy nás teď vítáte a nevíte, co vás čeká…‘ Tehdy to byla pro všechny záhada, co tím myslel. Teprve později jsme pochopili, co tím chtěl naznačit – že nás Rusové pokládají za jakousi kolonii.“

Na konci války bylo Binarovi třináct let. Když se tehdy dozvěděl, že je již přístupné místní letiště, vydal se tam. „Za války fungovalo. Dokonce tam přistál i Gigant, což se už dnes zapomnělo,“ připomíná obří německé letadlo Messerschmitt ME 323. Z opuštěných strojů si domů přinesl pistoli, rakety i střelný prach, který s kamarády jako ve slavném filmu Obecná škola zapaloval. Prožil tam však i moment hrůzy. „Byli jsme svědky toho, jak se na letišti schovali dva němečtí vojáci. Šlo asi jen o nějakou stráž nebo už vysloužilce. Rusové je vytáhli a před námi zastřelili.“

Záměna ho nasměrovala do Liberce

Tehdy se již Binarovi chystali na stěhování do Liberce. Těsně před koncem války totiž na vlak s Binarovým otcem zaútočil hloubkový letec. Spojenecký stíhací letoun si spletl osobní vlak s nákladním. „Otci se sice nic nestalo, ale pan doktor ho uznal jako nemocného,“ vysvětluje Binar. Na dráhu jako mašinfíru ho již vzhledem k věku nepustili. Místo toho ho již po válce přeložili do pro něj známého Liberce, kde dělal kontrolora nemocných zaměstnanců železnice.

„Velice živě si pamatuji, jak jsem v poledne přišel domů na oběd a maminka byla uplakaná. Ptal jsem se jí, co se přihodilo. Chlapče, musíme se stěhovat do Liberce mezi ty Němce,“ vysvětlovala svému synovi. „Hned jsem využil možnosti tam zajet a byl jsem nadšen,“ svěřuje se, jak rád vyměnil hradeckou rovinu za Liberec obklopený horami, který po vyhnání a odsunu Němců zažil radikální národnostní proměnu.  

„Tatínek dostal byt, ale ten už před námi někdo obýval, šlo také o zaměstnance dráhy. Byl z Turnova a bydlel tam jen krátce, pak se odstěhoval. Majitelku bytu i celého domu vystěhoval na půdu do malé místnůstky bez vody a sociálního zařízení. Když jsme se přistěhovali, za několik dnů ji odsunuli. Vím, že maminka nechápala, jak je možné, že se někdo takto ke staré ženě zachová… Chápu, že nálada byla velice protiněmecká, ale odsun byl opravdu krutý,“ hodnotí.  

Jeho brutalitu mu v jejich domě dlouho připomínala náhradní výplň u dveří bytu sousedů o patro níž. „Bydlel pod námi ředitel nějaké pojišťovny. Střední výplň u vstupních dveří nebyla dlouho natřená barvou, protože ji někdo prokopl. Nečekaně vpadl do bytu a nařídil mu, ať si sbalí věci a venku už stálo auto, které ho odvezlo. Takhle se lidé kolikrát chovali a mnohdy ten byt jen vykradli. Bylo to kruté,“ myslí si.

Poprvé na Ještědu v mlze

První výlet v novém bydlišti podnikl symbolicky na Ještěd. „Nevybral jsem si správný den, protože když jsem vyjel nahoru, nebylo vidět na krok. V restauraci jsem byl úplně sám a nekoukali tam na mě vřele, neboť jsem je vyrušil při kartách,“ vzpomíná po letech s úsměvem. Tehdy ještě netušil, že hotel za osmnáct let vyhoří a jeho nástupce zajistí slávu i jemu.

Na obecné škole strávil čtyři roky, poté vystudoval měšťanku a v roce 1946 v Liberci absolvoval jednoroční učební kurz. „Chtěl jsem být stavitelem, což znamenalo, že jsem musel jít na průmyslovku. Adepti měli mít jednoroční praxi. Rok jsem se učil zedníkem u stavitele Anděla,“ říká Binar. Komunistické převzetí moci v roce 1948 prožil na Státní průmyslové škole v Liberci.

„Únor se tam projevil tak, že byli vyloučeni ti nejlepší kantoři. Například pan profesor Mojžíšek, který nás naučil tak zvanou pekařskou metodu konstrukce perspektivy,“ zdůrazňuje pamětník a připomíná i ředitele školy Jaroslava Tomsu, kterého vyhodili z funkce ředitele kvůli skautské činnosti. Do obnoveného skauta rovněž chodil po válce i Otakar Binar.

Po střední škole si pohrával s myšlenkou, že by místo architektury studoval malířství. „Kreslit mě bavilo už jako malého kluka. Schopnost kreslení se projevila i na průmyslovce. Profesor mě ohodnotil kladně a kreslil jsem i nějaké plakáty. V maturitním ročníku mi pak řekl, abych se vykašlal na stavařinu a šel studovat malířství,“ vykládá Otakar Binar.

Filla jako persona non grata

Na talentových zkouškách na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ho však znovu nasměrovali na obor architektury, kam byl i po roce stráveném v Československé správě silnic v Turnově v roce 1952 přijat. Studoval v ateliéru Josefa Gruse, žáka Josefa Gočára, s jehož dílem se Binar setkával mimo jiné už v Hradci Králové.

„Doba byla ošklivá. Krátce před námi vyhodili ze školy profesora Tichého. Vedle nás měl ateliér profesor Emil Filla, tehdy zavržená osoba,“ konstatuje Binar a zmiňuje příhodu při pololetním hodnocení.

„Byl jsem účasten toho, když se šlo do ateliéru pana profesora Filly, na kterém se hledaly chyby. Dějiny umění tehdy přednášel pan profesor Pečírka, známá postava, jenže podlehl socialismu,“ vysvětluje Binar.

„Studenti dostali za úkol, aby nakreslili, jak se vedou krávy do společného ustájení, když se rušily chlívy jednotlivých hospodářů a statkářů. Jeden student neměl dokončeno, takže pan profesor Filla v pravém dolním rohu domaloval terén, asi nějaký drn. Když jsme vstoupili do ateliéru, pan profesor Pečírka prvně běžel právě k tomuto studentovi a začal hodnotit: ‚Kompozice a barevnost dobrá, ale pokud mám hodnotit, tak tady dole trávník není zvládnutý.‘ Načež se pan profesor Filla zhroutil, posadil se a nebyl schopen slova,“ vypráví tehdejší student architektury.

Pamatuje si také pietu po Fillově smrti v říjnu 1953. „Když zemřel, byl vystaven v Rudolfinu. Pan rektor se s ním loučil a začal slovy: ‚Drahý Emile Fillé…‘ Byl to pan profesor Filla, a ne Fillé… Každá doba přináší své nectnosti a tahle doba byla nectnosti plná,“ kritizuje Binar.

Na UMPRUM nakonec studoval šest let do roku 1958. Za studií se v roce 1954 oženil s Věrou Votrubcovou. Měl dvě dcery, první v sedmi letech zemřela.

Rád vzpomíná na vojenskou katedru, kterou absolvoval při UMPRUM. „Každý pátek jsme se sešli na přednášku. Dostali jsme pak i zbraně a jeli na Bílou horu a tam jsme cvičili,“ popisuje. Po dvou letech absolvoval měsíční výcvik v jižních Čechách.

„Vojna byla docela zábavná. Tím, že jsme patřili pod ministerstvo kultury, chodili jsme společně s herci, muzikanty. Třeba tam byl Luděk Munzar, Milan Neděla, s nímž byla docela zábava. Na cvičeních nás oblékli do obnošených vojenských letních mundůrů a jemu bylo všechno malý. A když nám zaveleli: K zemi! řekl: ‚Pardon, omlouvám se pane majore, mně to bude chvilku trvat,‘“ usmívá se i po desítkách let Binar, který také jako zdatný kreslíř zaujal své velitele podobiznami Švejků. „Kreslil jsem je pak skoro dva měsíce. Kresba mě provází celým životem,“ dodal.

Hubáčka oslovoval pane šéf

Kreslil i na brigádách. Při studiích si každé prázdniny přivydělával ve Stavoprojektu, státní organizaci vzniklé v roce 1948 znárodněním privátních kanceláří architektů a projektantů. V Liberci spolek sídlil v prvním patře Hotelu Praha na náměstí před radnicí. Zde se poznal s architektem Karlem Hubáčkem, který se do Liberce přestěhoval v roce 1951.

„Když jsem skončil studia, chtěl jsem nastoupit do Stavoprojektu do ateliéru 2 pana Hubáčka. Spolužáci se divili, že jdu do takové vesnice jako je Liberec a nezůstanu v Praze, ale říkal jsem jim: ‚Vy nevíte, co tam je za Hubáčka,“ vzpomíná s úsměvem Binar, jak si vydupal zařazení na vysněné místo.

„Hubáček byl mým celoživotním a jediným šéfem. Celý produktivní věk jsem strávil u Hubáčka. Taky jsme mu všichni říkali pane šéf,“ přiznává. Jejich rodiny spolu trávily i společné dovolené. „Když jsem mu tam jednou řekl ‚pane šéf‘, všichni koukali s nepochopením. Paní Hubáčková mě pak prosila, abych ho neoslovoval ‚pane šéf‘. Až v pozdějším věku jsme si začali tykat.“

Tehdy ani ne třicetiletý Binar vzpomíná Na uvolněnou atmosféru panující v ateliéru v době, kdy pamětníkovi ještě nebylo ani třicet let, vzpomíná takto: „Nebyli jsme žádnými rivaly, pomáhali jsme si navzájem, byli jsme bezvadná parta. A měli jsme nesmírnou výhodu, že mezi námi nebyl žádný komunista. Z dnešního pohledu možná k pousmání, ale v té době to bylo nesmírně noblesní, protože jsme si navzájem mohli říkat, co jsme si mysleli a nemuseli nic zatajovat. Dobu jsme samozřejmě kritizovali,“ vzpomíná na 60. léta.

Na jakém prvním projektu pracoval? „První zakázkou byla rekonstrukce Valdštejnských domků,“ vzpomíná a zmiňuje událost, kterou si dodnes výrazně pamatuje. „Udělal jsem něco, co se nelíbilo památkářům. Někdo do ateliéru zavolal, že mám návštěvu. Sešel jsem dolů a tam k mému překvapení stál pan profesor Sokol (otec Jana Sokola, 1936–2021), který nám na UMPRUM přednášel dějiny architektury. ‚Starouši‘, tak nám říkal, ‚vy jste udělal něco, co se nelíbí památkářům.‘ Vyboural jsem totiž kamenné žudro. Dodnes se před panem profesorem stydím, že jsem ho musel zaneprázdnit cestou z Prahy do Liberce, aby mi domluvil. A to byla moje první práce. Ale pak jich bylo hodně, ale to je na dlouhé povídání,“ říká. Vyjmenovat můžeme podíl na výstavbě Libereckých výstavních trhů, hotelu v Teplicích, ale hlavně je spolutvůrcem české stavby 20. století, vysílače a hotelu na Ještědu.

SIAL měl z křížovek

Když v roce 1963 vyhořel starý hotel na dominantě nad Libercem, byla rychle vyhlášena soutěž na nový. Výběrové řízení vyhrál Binarův kolega Karel Hubáček. „Tehdy se vzdal vedení ateliéru. Pochopil, že by se nedokázal věnovat ateliéru a zároveň pracovat na takové zakázce, čehož si na něm cením. I když nás to velice mrzelo a v té chvíli jsme na Hubáčka trochu hubovali. Udělal však, co bylo správné,“ soudí Binar.

S celoživotním parťákem se sešel opět v jednom týmu o několik let později. „Hubáček navrhl, že bychom se mohli dát zase dohromady a vznikl SIAL,“ popsal lakonicky vznik světoznámého architektonického studia, jemuž Binar vymyslel jméno. SIAL je zkratkou Sdružení inženýrů a architektů v Liberci. „Luštil jsem křížovky a SIAL je také část zemské kůry,“ osvětluje zrod fenoménu, který se stal i jádrem tehdejší české architektury. Záhy vznikla i tak zvaná Školka SIAL.

„Objekt Ještědu vzbudil pozornost i posluchačů pražských vysokých škol architektury. Začali se sjíždět do Liberce a ptali se Hubáčka, jestli můžou alespoň na praxi. A Hubáček souhlasil. Až najednou bylo lidiček a studentů hodně a nebylo je kam umístit,“ líčí Binar. Umělcům pomohl primátor města Jiří Moulis, který Školce vyhradil na úpatí Jizerských hor v Kateřinkách opuštěný hostinec Na Jedlové, který se proměnil ve vítané a inspirativní útočiště mladých architektů.

Báli se, že Ještěd rozstřílí

Jako jeden ze zakládajících členů SIAL se pak dostal i k navrhování interiéru a mobiliáře pro nový hotel na Ještědu. „K práci na něm jsem se dostal přes schopnost pořídit perspektivní pohledy, které byly součástí každého projektu,“ říká skromně.

Výstavba Ještědu byla specifická. Dříve totiž bylo obvyklé, že autor objektu byl zároveň i autorem interiéru. U stavby ve tvaru rotačního hyperboloidu však tvůrci postupovali revolučně. „Dostalo se to až do fáze, kdy se mělo projednávat využití a Hubáček nemohl sehnat žádného provozovatele. Radiokomunikace byly jasné, zařídily si své prostory. Jenže se musel najít někdo, kdo vybaví hotel a restauraci,“ vysvětluje potíže a připomíná pana Krause, zástupce investora Ještědu, kterým se stal stát.

„Hubáček se ho ptal, co s interiérem. On řekl: ‚Tak to nakreslete a já to zaplatím.‘ A Hubáček interiér zadal nakreslit mně. A měl jsem s tím velký problém a nejen proto, že jsem neměl zkušenost. Vycházel jsem z toho, že interiér by měl zachovávat jakéhosi ducha objektu, mělo by dojít k jednotě. A ten barák má nějaký vtip. Používal se hliník, ocel, což tehdy nebylo úplně běžné. Proto jsem se například snažil vyloučit dřevo, což však zcela nejde. Takže pokud jsem použil dřevo, povrch je černý. A jelikož k černému se hodí bílá, je tam hodně kombinací černé a bílé,“ popisuje detaily. Pro hotelové pokoje vymyslel systém tak zvaných „háček“. Na skleněných artefaktech a dalším vybavení spolupracoval s kamarádem a sklářem z Nového Boru Karlem Wünschem.

Základní kámen Ještědu byl položen v červenci 1966. V létě o dva roky později Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. „Když přijela, nahoře na kopci už byl dřík, který dělal Průmstav Pardubice. Hubáček měl strach, aby mu ho nerozstříleli, protože stříleli po všem možném, co jim bylo podezřelé, a tady si mohli myslet, že je nahoře nějaká raketová základna.“

Po půlnoci zazvonil telefon

Noc z 20. na 21. srpna strávil s dalším kolegou z ateliéru SIAL Miroslavem Masákem spolu s Václavem Havlem a Janem Třískou v bytě v liberecké galerii, jejíž ředitelkou byla v letech 1958–1979 Hana Seifertová, manželka českého sochaře Jiřího Seiferta. „Byl mým kamarádem. Byli jsme ve stejném ročníku, jen on studoval sochařinu,“ poznamenává Binar.

S Václavem Havlem se poznal při přípravě na Světovou výstavu v roce 1967 v Montrealu. Když dramatik koupil u Trutnova později proslavený Hrádeček, Binar a spol. mu měli pomáhat s úpravami chalupy. Právě v srpnu se Havel přijel společně s Třískou na nich do Liberce dohodnout.

„Někdy okolo půlnoci zvonil telefon. Paní Seifertová ho zvedla. ‚Jsou tady cizí armády,‘ řekla. Vyběhli jsme z galerie, okolo Adrie a koukáme, jak Moskevskou ulicí projíždí tanky. Jirka Seifert byl mohutnější postavy a vím, že pod tank u tamější zeleniny strčil do silnice lavičku. Samozřejmě jen křupla. Až dodatečně jsme si uvědomili, jakému nebezpečí jsme se vystavili,“ podotýká Binar.

Všichni se následně přemístili do Stavoprojektu. Odtud mimo jiné viděli, jak na druhé straně náměstí narazil do podloubí tank. Binar se účastnil i protestů za rok při výročí invaze. „V noci jsme ale šli s manželkou domů a od Ústí už přijížděla tři auta plná milicionářů, kteří to pak všechno zmastili, za lidmi běhali až do baráků…“

Za nesouhlas s okupací ho potrestali v zaměstnání. „Konaly se prověrky. Styděl bych se, kdybych měl říct, že jsem souhlasil s příjezdem tanků. Při prověrkách jsem řekl, že s tím nesouhlasím. Snížili nám plat a zakázali nám vedoucí funkce,“ vzpomíná Binar s tím, že nejhůře na tom byl jako šéf Karel Hubáček.

Autor Ještědu se stal personou non grata. Když v roce 1969 jako jediný český architekt v historii obdržel od Mezinárodního svazu architektů prestižní Perretovu cenu, osobně v Argentině si ocenění převzít již nemohl.

„Měl ho tam doprovázet Gočár, syn slavného architekta, který byl předsedou Svazu architektů. Pořídil si kvůli tomu i nějaký slavnostnější oblečení, ale do letadla se už ani nedostal. Tak to fungovalo. Estébáci dělali takové schválnosti, jen aby vás psychicky poškodili a ublížili vám v celém rozsahu. Ale Hubáček to zvládl, tak jako všechno,“ oceňuje Binar

Hubáčka nezmínili ani jednou

Nepřízeň režimu pak pocítili i při slavnostním otevření Ještědu v červenci v roce 1973. „Nebyli jsme na tom dobře, ředitel Pozemních staveb přestal s Hubáčkem komunikovat. Ale Hubáčka i mě pozvali. Říkali jsme si, zda tam jít. Nakonec jsme si řekli, že když tam nepůjdeme, řeknou nám, že jsme nafoukaní. Takže jsme vyjeli,“ vzpomíná jeden z autorů Ještědu na první den otevření, který byl určen pro zaměstnance. „Vyšli jsme nahoru po schodech a nenápadně si sedli k vlnitému zrcadlu,“ popisuje místo, kde vyslechli slavnostní a děkovné projevy za účasti ministra.

„Ani jednou nepadlo jméno Hubáček. Jako když tam autor objektu není. Když se vyskytla nenápadná chvilka, tak jsme barák opustili. Slavnostní otevření objektu bylo druhý den poté a mám dojem, že v době, kdy tady probíhaly LVT a byl tady i Husák. Dali mu k podpisu pamětní knihu a on tam napsal, že objekt Ještěd je příkladem socialistického realismu, se kterým však neměl nic společného… A pak už si Hubáčka nikdo ani nevšiml, pokud šlo o Ještěd,“ tvrdí Binar. Stejně jako jeho šéf se i on stáhl do ústranní rodinného kruhu.

Revolučního listopadu v roce 1989 se účastnil v Liberci na náměstí. „Byl jsem plný nadšení. Naivně jsem se domníval, že republika bude rozkvétat a vše bude dobré,“ neskrývá rozčarování z polistopadového vývoje.

Jako architekt pracoval i v důchodu. „Ještě donedávna. Jedna z posledních prací byl rodinný dům v Jablonci, ale ten pak odložili. Tím jsem skončil. Předtím jsem kamarádovi mého zetě ještě kreslil chalupu, kterou přestavoval, ale teď už jsem vyčistil pera,“ uzavírá Binar.

V roce 2022 žil s rodinou své dcery v rodinném domě v Liberci. V jeho pokoji mu však stále stálo klasické rýsovací prkno „Iziska“, u něhož celý život pracoval.