Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Binder (* 1934)

• narozen 21. února 1934 v Ivani

• jeho rodina patřila v červnu 1945 k prvním českým osídlencům sousední obce Mušov

• vyučil se ve Zbrojovce a celý život pak ve strojírenství pracoval

• patřil k organizátorům mušovského kulturního a sportovního života, hrával fotbal, byl předsedou TJ Sokol

• od konce 50. let svědkem postupného zániku Mušova v důsledku výstavby Novomlýnských nádrží

• několik let žil střídavě v Modřicích a v Mušově, před jeho definitivním zatopením se v roce 1977 stěhuje do Pasohlávek

Vlastimil Binder se narodil 21. února 1934 v jihomoravské Ivani, která tehdy ležela v těsném sousedství německých obcí Mikulovska a Pohořelicka. Binderovi byli nemajetnou ivaňskou rodinou, která společně obývala jednu malou místnost v domě pamětníkova strýce. S příchodem války se situace rodiny ještě více zkomplikovala. „Zažili jsme celkem krušný chvíle. I hlad jsme měli, protože otec byl nasazený na práci v Německu, ve Vídeňském Novém Městě, a matka do práce nechodila. Posluhovala tam u jedné učitelské rodiny. Hlavním jídlem byly brambory, ryby, které jsme si sami nachytali, a kozí mléko. Nám to ale jako děckám nějak nepřišlo, dneska na to vzpomínáme úplně jinak.“ Když se na jaře 1945 přiblížila fronta, octila se Ivaň na několik dní takřka ve středu dění. V obci se usadila Rudá armáda a většina obyvatel se dokonce musela přesunout do blízkých Vranovic. Co pro většinu Ivaňských představovalo těžkou životní zkoušku, prožíval tehdy jedenáctiletý Vlastimil jako úžasné dobrodružství. „Pro mě jako kluka to nebylo nic tragického. My jsme to prožívali, no, jako kluci, byli jsme zvědaví, střílelo se, takže já mám na válku úplně perfektní vzpomínky. Bydleli jsme ve Vranovicích na hájence, kde jsme si žili úplně v přepychu, bez starostí, akorát otec byl zraněný. Před koncem války se vrátil z Rakouska domů a nosil z kuchyně v Ivani jídlo Rusům na zákopy za vesnicí. Při jedné návštěvě v zákopech byl postřelený, měl průstřel nohy. Sedmého května, když se chystala hlavní ofenziva, jsme šli s bratrem do vesnice. Ulice byly prázdné, jak měli ty linie rozestavěné, tak byly všude postavený děla, minomety a my jsme tam chodili mezi barákama. V osm hodin to začalo, bylo to jako zemětřesení. Naráz to všechno spustilo, ty kaťuše, ty děla, to bylo úplně nepředstavitelné. Tak jsme jenom padli k zemi a čekali. Během dne ofenziva skončila a druhý den byl konec války. Ale mám i negativní zážitky, to když se na matku v noci dobýval nějaký ruský voják, tenkrát to bylo běžný, že znásilňovali místní. Otec, jak byl raněný, tak nemohl nic, tak jenom řval z okna, volal kapitána. Všichni jsme byli vzhůru, to byl rachot, to se nedalo spát. Během chvilky přišel takový mladý kluk a toho vojáka na místě v síni zastřelil.“

Prakticky ihned po válce začali do pohraničních německých obcí proudit čeští osídlenci, kteří tu hledali lepší živobytí. Binderovi to měli do nejbližší německé obce pouhé dva kilometry, a tak se rozhodli využít situace a přestěhovat se do vlastního domu. Oproti jiným osídlencům měli výhodu, že nešli do neznáma. Mušovští se se sousedy z Ivaně stýkali, takovou příležitostí byly třeba hody, a mezi mušovskými Němci měli někteří i přátele. Proto rodina neváhala a už v červnu 1945 naložila svůj majetek na jeden vůz a vyrazila do Mušova. Jediný, kdo se stěhováním nesouhlasil, byl jedenáctiletý Vlastimil Binder. „Já jsem se za boha nechtěl nikam stěhovat. V Ivani bydlela babička s dědou, tak jsem zůstal u nich a začal chodit do Vranovic do měšťanky. Vydrželo mi to měsíc, pak už mi bylo smutno po klukách, tak jsem došel do Mušova.“ Když pamětník přišel do Mušova, prakticky všichni Němci už byli pryč. Zůstaly jen rodiny Rinderova a Zechova. Binderovi si v Mušově paradoxně příliš nepolepšili. I když byla hlavní motivací rodiny snaha zlepšit si životní podmínky, díky přátelství pamětníkova otce s mušovským Němcem Hansem Schulzem zabrali Binderovi prý jeden z nejhorších domů, který byl v Mušově k dispozici. Vlastimil starší slíbil Hansovi, že se mu po odsunu postará o dům a nastěhuje se do něj. „Takže kvůli kámošovi vybral barák, který byl skoro stejný jako ten v Ivani. Zase jsme měli jen jednu místnost a malou kuchyň.“

Vlastimil Binder nastoupil na základní školu, matka nejprve pracovala jako pomocná síla u větších sedláků, později pracovala jako lesní dělnice. Rodina vlastnila také pole a pár kusů domácího zvířectva, což stačilo tak akorát na solidní živobytí. Situace se změnila s nástupem totalitního režimu, který si tvrdě došlápl na pamětníkova otce. „Otec byl starej komunista, takový typický dělnický proletář. Když potom viděl, kdo tam vládne, že jsou u koryt prospěcháři, tak on měl takovou povahu, že když se trochu napil, tak se potřeboval někde vyřvat. Měl v hospodě takový řeči, třeba o prezidentovi, že je to Tonda ušatej, jeden ho tam udal a šel sedět. Nebo za pytláctví, šli na hon a on si schoval zajíce, tenkrát to bylo běžný. Jenomže ho zase někdo udal a šel zas na dva měsíce sedět. Za voloviny. Celkem byl zavřený čtyřikrát, odseděl si dva a půl roku. Dvakrát dokonce v Jáchymově, normálně fáral. Tam ho to taky dodělalo, zemřel ve čtyřiapadesáti letech.“ V Jáchymově se prý potkal i s hokejovými reprezentanty odsouzenými v procesu s protistátní skupinou Modrý a spol. S legendárním brankářem Bohumilem Modrým dokonce spal ve stejném pokoji. Vlastimil Binder se v té době učil nástrojařem v brněnské Zbrojovce a ze své skromné učňovské výplaty živil prakticky celou rodinu, bratra, sestru i matku. Přesto na svá učňovská léta vzpomíná rád. V Brně se totiž mohl věnovat svému životnímu koníčku, fotbalu. Nastupoval v dorosteneckém týmu Zbrojovky Brno, s níž se stal dokonce dorosteneckým mistrem republiky. Po škole narukoval na vojnu do Olomouce, kde sloužil jako tankista. „Zažil jsem krutou vojnu, jezdil jsem s tankem, ale měli jsme strašné vybavení. To byl ještě fronťák, všude střepiny, a co jsme tam zkusili zimy, to myslím ani za války nezkusili. Měli jsme lehké kombinézy a jedny spodky, takže jsme se balili novinama, zimy jsme zkusili šíleně.“ Jedinou možností, jak si mohl pamětník ulevit, byl fotbal. Jako nadějný hráč nastupoval za armádní klub Tankista Olomouc.

Po návratu z vojny už se k velkému fotbalu nevrátil. „Věděl jsem, že bych na první ligu nedorostl, tak jsem se vrátil do Mušova a pomáhal s fotbalem tam.“ Vlastimil Binder se v Mušově oženil, založil rodinu, každý den dojížděl do práce do Zbrojovky a zároveň se stal jedním z organizátorů mušovského sportovního i kulturního života. „Dělal jsem předsedu Sokola, hráli jsme fotbal, stolní tenis, šachy, košíkovou, spartakiáda se nacvičovala, organizovali jsme zábavy a plesy, krojované hody. Doma bylo kvůli tomu i zle, protože vždycky nebyl na všechno čas. Byl jsem taky členem národního výboru, ale po osmašedesátém, když se dělaly prověrky, tak jsem neprošel a musel jsem skončit.“

Když byl na začátku šedesátých let Mušov odsouzen k zániku, začala obec postupně upadat. Od roku 1964 se tu nesmělo pochovávat, postupně přišel také zákaz veškerých oprav na domech a lidé začali obec pomalu opouštět. Vlastimil Binder s rodinou už poslední roky Mušova sledoval trochu zpovzdálí. V Mušově bydleli s dětmi ve starším, malém domku, on i manželka dojížděli za prací do Brna, a jakmile bylo rozhodnuto, že se v obci již nesmí nic opravovat, rozhodli se přestěhovat blíže k Brnu, do Modřic. „Modřice byly moderní vesnice, vybavení, práce, to nebyl problém, ale nikdy jsme si tam nezvykli. Každý víkend jsme jezdili do Mušova, děcka už ani nečekaly, až přijdeme z odpolední. Sbalily se, sedly na autobus a jely tam.“ Když se definitivně rozhodlo o demolici obce, stejně jako jejich sousedé se rozhodli využít nabídky a začali stavět dům v nedalekých Pasohlávkách. K zániku odsouzený Mušov opustili spolu s první velkou vlnou odchodů na podzim 1977. Mušovu už tehdy zbývaly jen tři roky, než byl definitivně vymazán z mapy.

Vlastimil Binder prožil v Mušově dlouhá léta a rád na obec vzpomíná. „Pro nás pro kluky to byl ráj. Kolem dokola starý jezera, stará Dyje jsme tomu říkali, stékaly se tam tři řeky: Dyje, od Ivaně šla Jihlava a od Vranovic Svratka. To byl ráj, lužní lesy, na každé lužní vrbě seděly kačeny a divoký husy. Chodili jsme tam na ryby. Matka napsala třeba na noviny: Nachytat ryby kačenám, prasatům a uvařit brambory. Skoro v každým baráku byla loďka a jezdili jsme po těch jezerech a chytali ryby. Vzali jsme velký koš, bez dna, chodili jsme jak čápi, a jak jsme viděli štiku, položili jsme tam koš, ona sebou začala mlátit. Pro nás to nebyla práce, spíš zábava.“ Po stránce vybavenosti na tom byl Mušov velmi dobře, svého času tu byla škola, školka, obchod, dvě hospody, policejní stanice, kino, pošta, spořitelna, krejčovství, kromě doktora tu prý nechybělo nic. I kulturní a společenský život tu byl na vysoké úrovni a vesnice byla svým děním v okolí vyhlášená. Hrávalo se ochotnické divadlo, pořádaly se zábavy, plesy, oslavy Silvestra, kde se volila královny krásy. Nejaktivnějším organizátorem kulturního dění v obci byl podle pamětníkova názoru Vavřín Tomanec, bývalý tajemník Otto Šlinga, vysokého funkcionáře KSČ popraveného v procesu s Rudolfem Slánským. „To byla významná osobnost, měl určitý vzdělání, takže si ho považovali, a byl to on, kdo tady rozhýbal tu kulturu a sport.“

Mušov byl neodmyslitelně spjat se záplavami, které patřily ke každoročnímu koloritu. „Už za Němců tady byly nadělaný na loukách svodnice, stavidla a promyšlený kanály do Dyje, takže když přišla velká voda, fungovalo to. Voda tu byla každý rok, ale neškodila, naopak prospívala. Ty louky pak byly úrodné. Mušovské baráky už byly postavené tak, že i když byl dvůr pod vodou, v místnosti neměl vodu nikdo.“ Vlastimil Binder vzpomíná, že se jako děti těšily, až voda přijde. Do školy se pak jezdilo na loďkách, ryby se chytaly z okna, záplavy byly pro děti spíše zábavou než živelní pohromou. Lidé si na ně zvykli a naučili se s nimi žít. Když se staré protipovodňové systémy přestaly udržovat, voda neměla kam odtékat a zůstávala dlouho stát na loukách, které se tak stávaly nevyužitelnými. V létě se navíc šířila hejna komárů, jež znepříjemňovala život lidem v okolí. Teprve tehdy se záplavy staly problémem. „Kdyby se využívala ta původní regulace, tak k zániku Mušova nemuselo vůbec dojít. Zvlášť v dnešní moderní době.“

Když se Vlastimil Binder dnes za svým životem v Mušově ohlíží, lítost už nepociťuje. „Teď už odchodu z Mušova nelituju, ale tenkrát se odsud nechtělo nikomu. Dneska už je to tolik let, už jsou to jenom vzpomínky, dobrý i špatný, ale nejlíp se teď vzpomíná na ty voloviny.“