Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Arnošt Binter (* 1928)

• narozen 22. července 1928 v Bratislavě

• vychován v demokraticky smýšlející rodině

• zažil bombardování Českých Budějovic v roce 1945

• účastník XI. všesokolského sletu v Praze v roce 1948

• otec byl po roce 1948 odsouzen k několika letům v komunistickém kriminálu

• v roce 1949 byl vzhledem ke svému kádrovému profilu přiřazen k PTP v Libavé

• vystudoval pedagogický institut

• v letech 1963–1969 trenér letní přípravy hokejového týmu Motor (tehdy Slavoj) v Českých Budějovicích

• na poč. 70. let vytvořil metodiku a pomohl zavést povinné lyžařské výcviky do školní výuky

• nebyl člen KSČ

• od roku 1992 předseda komise lyžařství v Sokolu

Hned po válce se Arnošt Binter stal členem Sokola ve Čtyřech Dvorech v Českých Budějovicích. V parlamentních volbách v roce 1946 s bratry hodili do volební urny prázdný lístek a dali tím jasně najevo, že nevolí KSČ. Rodiče Arnošta Bintera měli od počátku jasný politický názor, s nově nastupujícím komunistickým režimem nesouhlasili. Otce navíc po roce 1948 zatkli a odsoudili na několik let komunistického vězení. Všechny tyto události musely mít na konci 40. let nutně nějakou dohru. Místo studia na vysoké škole tak musel tehdy jednadvacetiletý Arnošt Binter narukovat, když v roce 1949 dostal povolávací rozkaz. „To mě prostě sbalili. Tady dostaneš povolávací rozkaz a nazdar,“ popisuje, jak se tehdy na nikoho nebraly ohledy. „Byl jsem s tím mým bratrem takový nevázaný. Třeba byly volby a kdo dal bílý lístek, tak byl poznamenaný. To jsme byli my s bráchou. Kdo šel za plentu, tak se vědělo, že… To byly jednotlivé věci, které se sumarizovaly,“ vysvětluje důvody, proč nemohl po gymnáziu na vysokou školu a musel hned na vojnu. Jako politicky nevyhovující byl přidělen k nově vzniklé jednotce pomocných technických praporů (PTP) na Libavé u Olomouce.

Do roku 1938 jsme žili na Slovensku

Otec pamětníka Jan Binter vystudoval práva a na Slovensku vykonával práci notáře. Kdy se Binterovi na Slovensko přestěhovali, si pamětník již přesně nevybavuje, ale pravděpodobně to bylo někdy v průběhu 20. let, protože v roce 1928 se jim v Bratislavě narodil nejmladší syn Arnošt Binter. Matka Marie Binterová (roz. Chadimová) původně pracovala jako zdravotní sestra. Po svatbě byla v domácnosti a starala se o své čtyři syny Bohumíra, Květoslava, Vladimíra a Arnošta.

Na Slovensku se rodině až do roku 1938 vedlo dobře. Pamětník vzpomíná, že byl otec mezi lidmi velmi oblíbený. „Notář byl někdo. A on byl vyloženě lidumil. Takže mnoho lidem pomohl jak v obci Modrá, tak v Trnavě,“ vypráví pamětník. V druhé polovině 30. let se situace na Slovensku začala měnit. „Už tenkrát tam byla ta Hlinkova garda a nějak to rezonovalo. Ti pravověrní je nenáviděli. Usilovali tenkrát o Slovenský stát, a to se jim také povedlo za Němců potom,“ vzpomíná na závěr 30. let pamětník. Dodává ale, že jako děti to vůbec nevnímali. Jako Češi žijící na Slovensku prý necítili žádné nepřátelské projevy. Všechny děti si hrály spolu. Nikdo nerozlišoval, kdo je Čech a kdo Slovák. „Naopak vždycky vzpomínám, že když umřel Masaryk, tak v každé chaloupce v obci Modrá – to byla taková vinařská obec – v každém okénku, domečku byla svíčka a byl tam obrázek prezidenta Masaryka. Tenkrát ho ctili,“ vypráví pamětník. I přes to všechno museli Binterovi v roce 1938 Slovensko opustit.

Viděl, jak jeptišky odvážely nevybuchlou bombu

Binterovi se do Českých Budějovic vrátili těsně před začátkem války. Z období války si Arnošt Binter pamatuje, jak doma rodiče tajně poslouchali rozhlas. „Na každým přijímači byla viněta od toho ladění. Bylo tam: ‚Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí‘,“ vybavuje si dodnes přesně pamětník. Vzpomíná, že ve městě se běžně pohybovali němečtí vojáci, kteří bydleli v kasárnách na Mariánském náměstí. Chovali se slušně, měli disciplínu.

Na konci války v březnu roku 1945 se České Budějovice staly dvakrát cílem spojeneckých náletů, při kterém zahynulo mnoho lidí a město bylo dost poničeno. „Viděl jsem to po tom bombardování. Nejenom já, pak to potvrdili i jiní. Viděl jsem, jak jeptišky naložily bombu, která nevybuchla. Na vozíku ji vezly někam za město a já je potkal někde v Jeronýmově ulici,“ vypráví.

„Nastalo tady takové to pomstění za to, co tu Němci za války dělali. Tak jsem viděl, jak tady přes město vedli gestapáky, asi je pověsit někam do Čtyráku na cvičiště,“ vybavuje si ještě  jednu dramatickou scénu z konce války.

Na XI. všesokolském sletu dělal cvičitele

Hned po obnovení Sokola v roce 1946 Binterovi do sdružení vstoupili. „Sokol mi otevřel cestu. Tam bylo bratrství, tam jsme mohli tykat dospělým,“ vypráví s nadšením Arnošt Binter o místu, které mělo zásadní vliv na jeho pozdější sportovní i profesní kariéru. V Sokolu se začal intenzivně věnovat cyklistice. V letech 1949 a 1951 závodil v reprezentaci.

V roce 1948 se na strahovském stadionu Arnošt Binter účastnil jako cvičitel XI. všesokolského sletu. „Já jsem dělal dokonce cvičitele. Byl jsem v tom slavnostním průvodu, kde asi takoví ti lidé, kteří nám nepřáli, zapisovali, jak se chováme. Asi to byla jedna z věcí, které mě pak nasměřovaly na PTP,“ vzpomíná na své zážitky z prvního poválečného sletu, zároveň hovoří o averzi, která byla mezi členy sokolského hnutí vůči nově nastolenému komunistickému režimu jasně patrná. XI. všesokolský slet byl poslední slet organizovaný samostatnou sokolskou organizací do roku 1989. „Pak byly spartakiády, které se vysílaly do světa, jak jsme tu všichni nadšení,“ vzpomíná pamětník na to, jak nově nastolený komunistický režim násilně sjednotil domácí tělovýchovy a jak byly všesokolské slety od roku 1955 nahrazeny spartakiádami.

Otec byl nepohodlný komunistickému režimu

Komunistický převrat v únoru 1948 měl na rodinu velký dopad. Otce pamětníka někdy v roce 1948 nebo 1949 zatkli a odsoudili k několika letům ve vězení. Okolnosti a důvody otcova zatčení nejsou Arnoštu Binterovi dodnes zcela známé. „Zjistil jsem, že ho vlastně žádný soud nesoudil, že jakási skupina radních na krajském národním výboru nebo tak, že ho poslali do věznice, že urazil soudruha prezidenta, tak něco. Tam byl dva roky. Pak se vrátil. V pořádku sice, ale už to nebylo ono,“ vzpomíná na osud otce. Arnošt Binter otce popisuje jako vysokoškolsky vzdělaného člověka vyznávajícího demokratické postoje první republiky, obdivovatele T. G. Masaryka, popisuje ho jako člověka nepohodlného pro nově nastupující totalitní zřízení. „Věděl, že to, co se tady nastolilo, je úplně mimo civilizaci, a protože ho měli lidi rádi, tak režim nepotřeboval, aby je ovlivňoval,“ vysvětluje a domýšlí důvody otcova zatčení pamětník.

U PTP jsem krasojezdil na kole

K tomu, že byl Arnošt Binter v roce 1949 považován za politicky nespolehlivého a místo na vysokou školu musel nastoupit na vojnu, jistě přispěl i fakt, že jeho otec byl v této době vězněn v komunistickém lágru. Pamětník měl za sebou navíc několik politicky nevhodných, provokativních akcí. S bratrem nevolili KSČ a nebáli se to dát veřejně najevo. „Na ty volby si pamatuji dodneška, na ty nápisy. Tam bylo třeba, to bylo na silnici vápnem. ‚Kdo je blbej jako bedna, volí číslo 1.‘ To byli komunisti. A my jsme z toho měli hroznou legraci. Další nápis tam byl třeba: ‚Volte voly, volte krávy, nevolte klerikány.‘ To byli lidovci,“ vybavuje si dodnes. Podle vyprávění se tehdy nebál dát najevo své názory. Jeho postoje natolik formovali rodiče a jejich politické vidění světa, že tehdy ve svých 21 letech nemohl jednat nijak.

Právě kvůli politickému profilu přiřadili Arnošta Bintera k nově vzniklým pomocným technickým praporům (PTP). Na dva roky strávené u PTP však paradoxně nemá špatné vzpomínky. V této době závodil v cyklistické reprezentaci. Armáda ráda ukazovala veřejnosti, že se vojákům u PTP daří dobře, dovolili mu startovat i na několika závodech. Navíc dodává: „Já jsem tam měl výhodu, protože jsem krasojezdil na kole.“ Arnošta Bintera využívala armáda k estrádám, které pořádali k pobavení vojska i veřejnosti. Jezdil v grotesce na vysoké jednokolce. „Takže jsem byl ne prominent, ale byl jsem tolerovaný a nemůžu si na to PTP úplně stěžovat.“

Letní trenér hokejového Motoru (tehdy Slavoje)

Po návratu z vojny v roce 1951 vystudoval učitelství a nastoupil na učilišti státních pracovních záloh v Českých Budějovicích jako učitel českého jazyka a tělesné výchovy.

Od 60. let pracoval jako učitel na střední stavební škole v Českých Budějovicích a zároveň působil jako trenér letní přípravy českobudějovického hokejového týmu Motor (tehdy Slavoj). Ke spolupráci ho po sestupu českobudějovických hokejistů z nejvyšší soutěže přizval František Mizera, bývalý trenér týmu a hokejový funkcionář. „Nebyl jsem zatížený tím stereotypem, který v oddílech byl, takže jsem vymýšlel, ne že bych byl nějaký chytrý. Věci, které jsem aplikoval a měly nějakou souvislost s hraním na ledě. Třeba museli hrát basket, který je pět na pět,“ vysvětluje, jak do přípravy mužstva prosazoval sportovní všestrannost. Hokejisté s ním museli jezdit na kole, sjíždět vodu, kombinoval různé sporty zdánlivě nesouvisející s hokejovým tréninkem. Řídil také do té doby nevídaná posezónní soustředění hokejistů na lyžích. Týmu se v průběhu 60. let podařilo vrátit do první ligy.

S hokejisty jezdil na Západ

V 60. letech s hokejovým týmem podnikl několik cest do západní Evropy. To, že nebyl členem KSČ, prý tehdy nevadilo, protože „to byl hokej. Tam bylo plno bafuňářů.“ Pamětník navíc dodává, že mu v průběhu totality nabízeli vstup do KSČ několikrát. „Tendence byly vždycky takové nějaké. Ale věděli, že jsem z takové rodiny…,“ vysvětluje, proč nikdy do KSČ nevstoupil. Arnošt Binter vypráví, že po návratu z hokejových zápasů v zahraničí nikdy nemusel absolvovat žádný výslech StB, protože prý součástí každé výpravy do zahraničí byl někdo, kdo je politicky dozoroval. „To byl řidič Motoru, řidič autobusu – a o tom jsme věděli, že je to očko. Takže podle toho jsme se jako chovali,“ popisuje tehdejší praxi.

Arnošt Binter měl jako nadaný sportovec možnost mnohokrát zůstat v zahraničí. Nikdy ale nabídek nevyužil a do emigrace neodešel. „Pravdou je, že ten kořen tady mám. X-krát jsem tam mohl zůstat, x-krát jsem dostal nabídky a tak,“ vysvětluje pamětník a dodává, že by nedokázal opustit ani svou rodinu, ani svou rodnou zemi.

Nařízení jsme formálně splnili a život šel dál

Druhou polovinu srpna roku 1968 trávil Arnošt Binter s rodinou v Jugoslávii, kde se od polského známého dozvěděl, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. Podle vyprávění mu tehdy nevěřil a vážnost situace mu došla až na hraničním přechodu v Českých Velenicích.

Ačkoliv se příjezdem vojsk Varšavské smlouvy v Československu mnohé změnilo, Arnošt Binter vzpomíná, že jeho osoby ani jeho kariéry se proměna politické garnitury, utužování komunistického režimu, nástup normalizace a následné politické prověrky a perzekuce po roce 1970 tolik nedotkly. „To byl ještě ředitel Horák, tak se na tom nebazírovalo. Proběhlo to v tichosti a v klidu. Jako skoro všechny věci. Všechna nařízení, která prošla stavárnou, tak myslím, nebyla nikdy nějakým násilím vynucovaná. Konstatovalo se, že se má udělat to nebo ono, což se nějak formálně splnilo – a život šel dál,“ popisuje novou situaci po roce 1968 na střední škole. Zároveň zmiňuje, že „tam [na stř. stavební škole] se nikdy nepěstovala politika, všechno se v tichosti odkývalo.“

Stál za zavedením povinných lyžařských kurzů do tělesné výchovy

„První předpoklad byl, že zvýšíme zájem o pohybovou aktivitu v přirozeném prostředí,“ vzpomíná Arnošt Binter na své členství v expertní komisi, která vytvářela metodiku a osnovy lyžařských kurzů pro základní školy na počátku 70. let. Lyžařské kurzy tehdy nebyly povinnou součástí tělesné výchovy, byly dobrovolné, a proto se ve většině škol nepořádaly. Pamětník sám pomáhal zavádět lyžařské kurzy do výuky a školil učitele tělocviku. Dodnes toto považuje za jeden ze svých životních úspěchů. „Hodnot lyžařského kurzu bylo daleko víc než pohyb v přírodě. Sblížení žáků, kolektivu, včetně pedagogického sboru. A nese se to dodneška,“ dodává.

Byl to jásot

Sametovou revoluci pamětník vítal s nadšením. „To nazrávalo. Byly věci, které se povolovaly, které jako už nepronásledovali, nebo tak nějak jsme cítili, že to někde drhne. Ale abych řekl pravdu, nedovedl jsem si představit, kdo to bude dělat,“ popisuje proměnu společnosti v závěru 80. let a přelomový rok 1989.

Arnošt Binter se i po sametové revoluci nadále věnoval své pedagogické činnosti a sportu. Po obnovení Sokola v roce 1990 se stal jedním z náčelníků obce a do nedávné doby by také předsedou komise lyžování České obce sokolské. „Tam chtěli, abych dělal slet. Já jsem říkal: ‚Já budu dělat náčelníka, ale nacvičovat nebudu, toho mám plné zuby od totality ve škole‘,“ vypráví, jak mu čtyři dekády komunistické totality vzaly chuť se v organizovaném nacvičování angažovat.

Přestože Arnošt Binter v rozhovoru několikrát zmiňuje, že za komunismu nikdy perzekvovaný nebyl a žilo se mu poměrně dobře, tíhu totality a nesvobody si uvědomoval. „Spoustu věcí člověk jako odkýval, protože chtěl existovat, chtěl, aby děti studovaly a tak. Kde bych se komu zpovídal, že já jsem byl ten ... třeba co můj táta,“ uzavírá svoje vyprávění pamětník.