Zdeněk Bíza

„Náš rodinný domek byl krajní první, tak tam byla ta válka na přežití hrozně těžko, tak tatínek s maminkou mě přestěhovali do sklepa k jedné rodině tam a tam jsme válku přežívali. Nastěhovali jsme tam matrace a slámu a na té slámě jsme spávali. Bylo nás tam jedenáct. No, určitě to legrace nebyla, protože dokonce v tom domě, kde jsme byli ve sklepě, tak nahoře byla německá osádka. Stříleli z kulometu sem na tu stranu, odkud přicházelo ruské vojsko, takže určitě to legrace nebyla. Měli jsme zavřené dveře a báli jsme se. Tehdy byly lihové vařiče, tak na tem lihovém vařiči a petrolejové vařiče a na tem se vařilo. Byly tam nějaké zásoby, byli jsme tam asi čtyři nebo pět dní. No, bylo tam světlo, petrolejová lampa, ale velice jsme se obávali, protože všude byla sláma, že.“ Otázka: „Kam jste chodili třeba na záchod?“ – „Byl tam hrníček, na záchod se chodilo tam, to se jinak nedalo, že… Některé rodiny se nastěhovaly do lesa do tech bunkrů. Vykopaly třeba jamu a nějak to zpevnily dřevem a nahoře z trámů udělaly střechu a zakryly to. Tak tam přežívaly, takže taky to nebylo jednoduchý život. Naštěstí to netrvalo dlouho, tak se to dalo.“ Otázka: „A jak jste větrali?“ – „No, otevřely se dveře a dycky… byl tam s nama jeden tatínek, tak se otevřely dveře a honem se vyvětralo nebo: ‚Pojďte se nadýchat!‘ A zase se to zavřelo, takže… anebo na boku bylo okýnko, tak to okýnko se odmontovalo a tím okýnkem se větralo, ale jinak zvenku… Zvenku se to zadělávalo dřevem nebo něčím, aby to bylo zakryté. Nevím, že by někdo plakal, ale to víte, že jsme se báli. Byla taková tíseň mezi lidma, byla cítit. Byl tam jeden chlapík a ten dycky otevřel, večer jsme vyšli ven, protože večer, když bylo tma, tak bylo ticho. Ta kanonáda začala až v dopoledních hodinách potom.“

„Tak, topilo se všelijak, že… Okna byla rozbitá, tak obecní úřad sháněl ve spolupráci s továrnou čokoládkou, která myslím za dva nebo za tři dny začala fungovat po tom osvobození. Enom tak provizorně, protože se opravovalo. A sháněli, dovezli nějaké překližky a místo skla do oken se dávala překližka. Ta tam byla někdy až do konce roku (1945 – pozn. ed.). Až po Novém roku teprve, protože zasklívalo se všude, oken bylo rozbitých. Zasklívalo se, opravovalo se, dělaly se nové střechy. Myslím, že byly na to nějaké fondy, částečně, že chodila z obecního úřadu komise, která řekla ‚Tak tady bude potřeba tolik a tolik‘, ale většinu museli to ze svých opravovat. Většina to opravovala ze svých, že. Velice zlé to bylo. Protože zásobování bylo špatné, protože tehdy byl na kolonii jeden obchod. Tady byly dva obchody, Rohatec byl podstatně menší, takže se zásobovalo, jak se to dalo. No, většinou, protože byli ti zemědělci, tak hned se likvidovaly zásoby, tak se rozdělovaly zásoby, co se dalo prostě. Pomáhali si lidé, jak to šlo, že.“