Marie Blablová

„Potom jak dovezli Němci zajatce Rusky - děvčata Toňu, Žeňu, Aňu a eště jednu... Lubu. Tak oni jich dali do kuchyně dělat. My jsme s nimi nesměly mluvit. Ony nám sice nerozuměly a my jim taky ne, ale pak jsme se s nimi domluvily. Později když jsme škrábaly kobzole, ony nám vykládaly, jak z teho Ruska je vezli, víte, že potoky krve tam tekly. Maminky že je zahrabaly do hnoje, ať jich nenajdú. Ale oni jich všetky našli a tu jich dovezli, do Kopřivnice, ty čtyry a kluky čtyry, ty dali do Štramberka dělat. Postavili je tam ke zdi a my jsme, to víte, my děcka zvědavý, vylezly jsme na stoly, dívaly jsme se z kuchyně z okna na ně, ony tam stály ke zdi otočený, jsme si říkaly, proboha, co to je, a ony to byly ty děvčata ruské. Oni je potom dali hned vedle k nám na pokoj. Nám dali skříň na dveře, jim dali skříň na dveře, rozumíte. My jsme skříň odtáhly, oni skříň odtáhly a domlouvaly jsme se. Odkud sú, co jí, ta jedna studovala na doktorku, ta Olga, no potom přišli Rusi a odjeli s nima. Ta jedna chodila na rande s českýma klukama. Ony musely nosit ,ost‘, tak jsme jí daly naše šaty, oknem jsme ji vyhodily z kuchyně, zase potom oknem jsme ji pustily, ona se převlékla potom do toho ,ost‘ zase. Víte, to byly takové zážitky, to si nedovedete představit.“

„Tož to kluci ze Štramberka, to jo, to byli partyzáni, víte, a pomohli tým Angličanům utéct, tak ti se schovávali a potom utekli. To se po válce vrátil jeden, no a druzí nevím, kde skončili. My jsme jim nosily jídlo z kuchyně, co jsme ukradly, pardon odnesly, víte, chleba nebo múku nebo tak. My jsme jich neviděly, ale nosily jsme to se Soňou na určité místo, kam jsme to daly, a oni si to vzali, že. Potom jak Štramberáci pomohli utéci těm Angličanům, to tenkrát stříleli, troubili vám a chytali jich a nechytli nikoho, ani Angličany, ani Štramberáky nechytli. Jenom gestapo jezdilo tenkrát, no, to bylo hrozné, chalupu od chalupy kontrolovali, ale nenašli jich. To byli samí Skoti, v těch sukňách chodili po Kopřivnici.“

„A ta jedna, ta Žeňa, jedenkrát Olga řikala: ,Žeňa je jakási tlustá, indy jí sukňa spadla na zem a tady stojí na břuchu. Ona je istě v inym stavu.‘ A ta Němka, co ji hlídala, na to přišla též. Tak přijelo gestapo a odvezli ju a ona neprozradila, kde je. Enom že den předtím, než ju gestapo odvezlo, přišel Němec, SS on byl, jak on se to... Kelbl. A donesl jí flašku vína, štanglu vuřtů, jidlo té Rusce, a se s ňú rozlúčil, že jde pryč jako, a ať o ňom nikomu neřekne. My jsme to vyposlúchali zpoza těch dveří, a on se vám zastřelil v kanálu ve slévárně, ten Kelbl.“