Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Blabolil (* 1958)

• narozen 7. března 1958 v Broumově

• vyrůstal v Trutnově

• vyučil se automechanikem

• v 17 letech odešel od rodičů

• následkem úrazu získal modrou knížku

• spřátelil se s undergroundovou komunitou ve východních Čechách

• distribuoval samizdatový časopis Vokno

• v roce 1985 podepsal prohlášení Charty 77

• navštěvoval rodinu Havlových na Hrádečku

• stál u zrodu Občanského fóra v Chrudimi

Luxembourg pod peřinou

Václav „Bahňous“ Blabolil se narodil 7. března 1958 v Broumově, ale zanedlouho se celá rodina odstěhovala do Trutnova. Otec, oddaný komunistické straně, vedl podnik Silnice, národní podnik Hradec Králové (provozovna Trutnov), matka pracovala jako dělnice. Prarodiče z obou větví rodin patřili k věřícím a sňatku pamětníkových rodičů prý nepřáli – vadilo jim, že maminka, původem Maďarka, má jedno manželství již za sebou. Když bylo Václavovi deset let, otec od rodiny odešel. „Byl stále pryč, jezdil po stavbách, asi se s mámou odcizili,“ vysvětluje pamětník. Z prvního manželství matky měl pamětník staršího nevlastního bratra a později mladší vlastní sestru.

Václav vzpomíná, že většinu dětství strávil s kamarády v lese, vybavuje si ale také události roku 1968. „Probudilo mě to ve tři ráno. Říkal jsem si, že asi staví silnici. A pak přilítnul bratr, že jsme okupovaní a přepadení.“ Oba bratři se ani nemohli dívat z oken, báli se střelby. Později s ostatními společně obraceli ukazatele, i když chodit ven měli od matky výslovně zakázáno. V Trutnově u okresního úřadu dokonce prý někdo tehdy s přičiněním Václavova otce ukradl tank z podstavce a umístil ho pod viadukt, kam lidé chodili vykonávat potřebu. „Táta byl hodný člověk, ale komunista, přesvědčený. Po revoluci byl zmatený, ale zůstal ve straně až do smrti,“ vzpomíná Václav na svého otce. Sám prý už od dětství komunisty nesnášel a vypráví, že ještě před rokem 1968 se odmítal účastnit tradičních prvomájových průvodů. Utíkal i z přípravy do Pionýra, kam se ale stejně nakonec dostal na nátlak své matky. „Byl jsem dítě ulice,“ říká.

Rok 1968 znamenal pro Václava přelom i z jiného důvodu – k Vánocům dostal kytaru a začal poslouchat muziku. Zpod peřiny hlavně zahraniční rádio Luxembourg a soudobé západní hvězdy 60. let – Rolling Stones, Beatles. Z českých kapel vzpomíná na Matadors či Blue Effect. Matka se později podruhé vdala za svou první lásku – kriminalistu z Chebu, který se za rodinou přestěhoval, a Václav s ním od začátku zápasil. „Chtěl ji jen pro sebe, naváděl ji. Slyšeli jsme to přes dveře.“ V té době pamětník začal naplno pociťovat rozpor mezi tím, co se nesmí, a vábením svobody, které pro něj symbolizovala právě rocková hudba. Zákazy doma byly na denním pořádku.

 

Místo dlouhých vlasů dohola

Václav původně chtěl po základní škole nastoupit na stavební průmyslovku, ale následkem úrazu zameškal tři měsíce školní docházky. Úraz hlavy měl pro pamětníka trvalé následky, trpěl panickými atakami, i na veřejnosti. Nakonec roku 1973 nastoupil na učiliště obor automechanik v Ústí nad Orlicí na opačném konci tehdejšího Východočeského kraje. S příchodem do učení si Václav chtěl nechat konečně narůst dlouhé vlasy. Vychovatel mu to ale zakázal, a tak se na protest oholil úplně dohola. Tímto činem se na učilišti zapsal jako rebel a následující roky tomu nebylo jinak. „To bylo učiliště vojenského typu. Leštili jsme podlahy, jeden den v týdnu byly vycházky. Vlasy byly povoleny dva centimetry od ucha. Nerad na to vzpomínám.“ Často se o víkendech ani nevracíval z Ústí nad Orlicí domů, protože v bytě s otčímem kriminalistou to nebylo o mnoho lepší. Jednou na internátě vypil litr rumu asi za půl hodiny. Po otravě alkoholem strávil dva dny v nemocnici a jen o fous se vyhnul vyloučení. Otec se za něj tehdy přimluvil. Zkoušku na automechanika udělal napodruhé, poprvé ho vyhodili, prý kvůli dlouhým vlasům.

 

Sehrál divadlo a domů šel s modrou knížkou

Protože i doma vládl tvrdý režim (za světla doma, zamykání dveří po večerce), odešel sedmnáctiletý Václav se sestrou bydlet do podnájmu, kde po její svatbě zůstal sám. Získal tak místo, kde mohl žít aspoň trochu podle sebe a byt se stal místem setkávání mániček.

Ze špinavého vlaku si pamětník během učňovských let odnesl i žloutenku, která mu „zařídila“ odklad vojenské služby. Na vojnu samozřejmě nechtěl, bál se, že skončí v kriminálu. „Musíš docílit toho, aby se oni báli tebe,“ radil pamětníkovi tenkrát blízký kamarád. Panické ataky i divadlo před pověřeným psychiatrem mu nakonec přinesly vytouženou modrou knížku neboli doklad o trvalém zproštění z výkonu vojenské služby. U odvodní komise prý vykládal, že se těší, až si zastřílí a že „na prášky na ataky piji pivo“.

 

Na Hrádeček na kole

Václav si s nově nabytou svobodou konečně mohl nechat narůst dlouhé vlasy a nic mu nebránilo v navazování kontaktů s „vlasatci“ z ostatních měst. Na konci 70. let fungovala na starém statku v Nové Vísce v severních Čechách undergroundová komunita, kam Václav jezdil na soukromé koncerty a další akce. Tady se pamětník seznámil s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a začal v Trutnově distribuovat samizdatový časopis Vokno. 

Pamětník vzpomíná, jak jednou zahrál na zábavě pozměněnou verzi lidové písně „Ach synku, synku“. Mnoho lidí s ním tehdy v sále zpívalo a po skončení za ním přišel signatář Charty 77 Standa Borůvka. „No a ten mě zatáhl do trutnovského undergroundu a mezi chartisty. Pak jednou přišel Luboš Vydra, že má Olga narozeniny. Tak jsem začal jezdit pravidelně na Hrádeček.“

Onou Olgou je míněna Olga Havlová. Psal se rok 1980, kdy si její manžel Václav Havel odpykával svůj několikaletý trest ve vězení. „Olga byla ráda, hlídal jsem jí chalupu, ona mohla se psem do lesa.“ Sám chtěl také podepsat prohlášení Charty 77, ale Olga Havlová s Věrou Jirousovou ho napoprvé přesvědčily, aby to nedělal. Bude prý lepší, když pomůže jinak. Olga mu dala za úkol zpracovat podklady pro odsouzeného člena Jazzové sekce, do té doby legální kulturní organizace, kterou se komunistický represivní aparát snažil zlikvidovat.

 

Vlasy už nebyly tolik důležité 

Na Hrádečku navázal mimo jiné přátelství i s muzikantem Františkem Horáčkem, známým spíše pod jménem Jim Čert. Ten mu prý jednou „omylem“ nechal na stole položenou knihu Kultura rozumu a vůle od Břetislava Kafky. „To nebyla náhoda, to bylo boží vedení,“ vzpomíná pamětník. Kniha mu totiž pomohla s panickými atakami a po jejím přečtení shodil i dlouhé vlasy, na kterých tolik lpěl. „Na Hrádečku jsem se setkával s intelektuály. Vlasy už nebyly tolik důležité.“ Prostředí undergroundu neopustil, ale lidé kolem Charty 77 pro něj znamenali víc.

Na Hrádeček pamětník jezdil především v době Olžiných narozenin. „Olga byla přísná, ale já jsem s ní měl dobré vztahy. Já jsem jako jediný přišel, jestli nechce s něčím pomoct, se psem jsem chodil ven, hrál jsem si s ním. Takže já jsem byl taková šedá myška stranou, že někdo ani pomalu nevěděl, jak se jmenuji, ale nasával jsem tu atmosféru a to bylo něco úžasného. Hráli tam divadlo, scény z historie. Ti lidé se bavili úžasně. Bylo tam i video, kde jsem viděl Ramba. To nikdo v 80. letech neměl. Byli tam i filozofové, pustil se Rambo - a ta debata potom, to bylo úžasné.“ Když Václava Havla pustili z vězení, daroval Václav Blabolil manželské dvojici obraz zachycující odvod Karla Havlíčka Borovského, ze kterého měli tenkrát obrovskou radost.

 

Nebýt anonymní masou

Impulsem k podpisu Charty 77 se pamětníkovi v roce 1985 stala četba známé Havlovy eseje Moc bezmocných. „Nechtěl jsem být tou anonymní masou a chtěl jsem se vyčlenit,“ vypráví. Na Hrádečku Václav poznal další odpůrce režimu, mimo jiné i básníka a hudebníka Ivana Martina Jirouse. „Magorovi jsem se vyhýbal. Jednomu kamarádovi zlomil ruku. On provokoval a byl to fakt magor. Spousta lidí ho obdivovala, ale já jsem se mu vyhýbal a pozoroval jsem jeho osobnost. On kdyby nepil, tak je z něj svatý člověk. Ale když se napil, byl opravdové zvíře.“ Dnes vzpomíná na semknutou komunitu chartistů, ale dodává, že „teď už jsme každý jinde.“ 

Pamětník si také vzpomíná na domovní prohlídku u Olgy Havlové. Samizdatové tiskoviny měla schované pod stolem v nákupních taškách a StB na ně nepřišla. Sám zvolil stejnou strategii – domovní prohlídka mohla přijít kdykoliv. Jedna taková prý trvala od šesti ráno do jedné odpoledne a StB ne a ne něco najít. „Už chtěli odjet domů, ale nakonec se do té nákupní tašky podívali.“ Poté následoval dlouhý výslech do nočních hodin, kam přijel i otec. „Odmítl jsem diskutovat, měl jsem instrukce, jak se chovat.“ Otec se ho snažil přesvědčit, aby vypovídal, že „jde proti rodině,“ a obával se o své pracovní místo. Po této zkušenosti se Václav rozhodl v roce 1983, už společně s manželkou a dcerou, odstěhovat z Trutnova na Chrudimsko.

 

Estébáci nepoužívali násilí, jenom křičeli

„Nechal jsem se pokřtít, přestal jsem tolik chodit do hospod a rodina se pro mě stala číslem jedna.“ Společně s Františkem Kadlecem se stali hybateli nezávislého dění na Chrudimsku. „Tomu jsem to pak nechal na starost a spíš jsem se staral o Chartu.“

Na časté výslechy si Václav postupně zvykl: „Ze mě musel být pokerový hráč. Musel jsem vymýšlet strategie, a když chtěli, aby si někdo něco zapamatoval, řekli to jen tak mimochodem.“ Občas chtěli vytvořit nátlak, někdy u výslechu bylo devět příslušníků, jindy volili strategii hodného a zlého policajta. Když ale před nimi začal odkazovat na paragrafy, ocitli se prý příslušníci StB v úzkých. Nikdy nepoužili násilí, ale křičeli.

Během osmdesátých let Václav natáčel a dokumentoval dění v undergroundu a disentu na 16 mm kameru. Tu koupil od Jana Kašpara, blízkého přítele Olgy Havlové a později herce Divadla Járy Cimrmana. Zdokumentoval tak například známý undergroundový barák ve Skalici. „Mám spoustu nahrávek, které nikdo neviděl, všechno jsem dal Františkovi Čuňasovi. Bavilo mě to.“

 

V davu se bál, ale na demonstrace chodil

S koncem osmdesátých let frekvence Václavových výslechů ještě zesílila, prý aby ho „uklidili“, když se chystala nějaká protirežimní akce. Pokud zrovna nebyl zadržený, na demonstrace jezdil, i když musel překonávat nechuť k davům. Dění sametové revoluce prožil v Chrudimi: „Zastihlo mě to v práci při poslechu Svobodné Evropy.“ Spojil se s kamarádem Františkem Kadlecem a společně s ostatními napsali protestní text, který následně přednesli na chrudimském náměstí. „Nikdo nevěděl, co bude. Třeba jsem šel a za mnou stále jelo provokativně vozidlo StB. V podniku Transporta Chrudim bylo několik ozbrojenců.“

Václav Blabolil stál u zrodu Občanského fóra v Chrudimi: „Jeli jsme scénář podle Prahy, všechny jsem o OF informoval.“ Brzy si ale uvědomil, že politiku nikdy dělat nechtěl a místo toho se podílel na zřízení a chodu prověrkových komisí, před které přistupovali bývalí příslušníci StB. „Bylo to nepříjemné pro ně i pro mě, někteří bonzovali mezi sebou.“ Práce spočívala v hodnocení, nakolik se tolik obávaní estébáci podíleli na nezákonnostech komunistického režimu. Podle slov Václava Blabolila ve státní službě nezůstal žádný z prověřovaných příslušníků, čímž považuje svůj tehdejší úkol za splněný.

 

Zůstat sám sebou a nebýt závislý na autoritách

Po roce 1990 se Václav naplno začal věnovat rodině a hudbě – především své kapele One Man Band. Z popela dnes vyvstává i legendární kapela Bílé světlo, kdysi považovaná za jednu z nejlepších kapel undergroundu. „Undeground jako společenství dál funguje, třeba festival ve Vraclavi - Spolek přátel Franka Zappy & Cpt. Beefhearta, kam se sjíždějí lidé z celých Čech,“ uvádí Václav.

S dnešní politickou situací spokojený není. Netají své zklamání, že někteří přátelé z undergroundových časů prý fandí populistům a radikálům jako je Tomio Okamura. Václav Blabolil na závěr rozhovoru pro Paměť národa říká: „Chci, aby byli lidé sami sebou. Aby zjistili, kdo jsou a nenechali se sebou manipulovat. A pak bych chtěl, aby přestali být závislí na autoritách.“