Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Blabolilová (* 1923)

• narozena 13. července 1923 v Nebuželích u Mělníka

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• její otec, voják wehrmachtu, zahynul v polském zajetí

• v květnu 1945 svědkyně chování sovětských vojáků na území s většinovým německým obyvatelstvem

• po válce šikanována kvůli svému původu

• sblížení se sovětským důstojníkem Vladimírem Orlovem

• až do roku 1949 žila v nejistotě, zda bude moci zůstat v Čechách

• s manželem hospodařili na statku po Němcích v Tuboži, který jim byl následně zabrán v rámci kolektivizace

Dětství a rodina

Marie Blabolilová se narodila 13. července 1923 v Nebuželích u Mělníka ve smíšené česko-německé rodině. Matka byla Češka, za svobodna se jmenovala Marie Bělinová, otec Karel Matauch byl německého původu. Marie Blabolilová se narodila jako jejich první dítě, má ještě o dva roky mladší sestru Emilii, provdanou jako Hatlovou.

V roce 1927 se rodina odstěhovala do nedalekého Konrádova (Konradsthal), kde začali hospodařit na pětihektarovém hospodářství společně s otcovou matkou. Vzhledem k tomu, že otec mluvil dobře česky, neuměla obě děvčata zpočátku vůbec německy. V Konrádově ale všechno brzy dohnaly a němčina se stala jejich druhým rodným jazykem. Hodně se naučily zejména od babičky Matauchové, která zpočátku neuměla česky, a navíc později navštěvovaly německou obecnou školu.

„Pak když to Hitler zabral, museli jsme mluvit jenom německy. No a po válce jsme zase nesměli mluvit německy a všichni jsme pak mluvili česky.“

V roce 1945 musela babička Matauchová v 76 letech do odsunu a dožila ve městě Schwäbisch Gmünd.

Nejlepší kamarádka

Marie Blabolilová se v dětství nejvíce kamarádila s Martou Ernstovou, která bydlela v Konrádově za kapličkou. Společně například rády tancovaly s ostatními spolužáky o školních přestávkách. Místní děti si také hrály na schovávanou naproti mezi malými smrčky nebo s míčem na silnici u nedaleké stodoly. Jindy si na poli z hlíny červenky udělaly hrnečky a jiné nádobí, případně si vylezly na dub a hrály si na mašinu. Také si vyráběly věnečky a závojíčky z listí a jehličí.

„Žádné dětské hračky nebyly, jenom teta z Jablonce nám občas nějaké koupila, ale ne moc, abychom nebyly rozmazlené. Ale oblékala nás. My jsme byly pořád nejlépe oblečené.“

V roce 1945 musela kamarádka Marta společně se svojí sestrou do odsunu. Jejich bratr zmizel na východní frontě.

„Viděla jsem se s ní znovu asi po dvaceti letech, když sem pustili Němce. A já pomalu neuměla německy, jak jsem to nepoužívala. Protože za komunistů se nesmělo mluvit německy. Tím pádem moje děti ani neumí německy. A to je velká škoda. No a s tou Martou jsme pak zase kamarádily, než zemřela před asi čtyřmi roky v Německu.“

Školní léta

Marie Blabolilová navštěvovala nejdříve německou obecnou školu v Konrádově.

„Ale maminka chtěla, abych měla i českou školu, tak mě na poslední osmý rok poslala na Kladno, kde bydlela babička. Zaplaťpánbu, tam jsem se naučila i číst a psát česky. No, nějaké chyby dělám v těch měkkých a tvrdých y, ale jinak napíšu všechno.“

Odmala musela Marie Blabolilová doma pomáhat. Například když trochu zafoukalo, nosila dříví z lesa, ale pomáhala i na poli. Čím byla starší, musela doma zastat více práce.

Děti byly tenkrát odolnější a prakticky neznaly doktora. Běžná nachlazení a jiné nemoci se léčily prostředky lidového léčitelství, například koupelemi a inhalacemi se svařenými sennými truskami, což jsou drobné zbytky různých bylin zametených po seně v náhodném poměru i složení.

„Babka si s námi vždycky věděla rady.“

Po obecné škole pokračovala Marie Blabolilová na rodinné škole, tzv. rodince, ve Šluknově, kde se vyučovaly hlavně praktické předměty související s domácími pracemi, jako praní, šití, úklid, vaření a zásady stolování.

Válka

V roce 1938 došlo k záboru Sudet. Pro rodinu Matauchových to ale zpočátku nepřineslo výraznější změnu.

„Ačkoli byla máma Češka, nikdy od nikoho neslyšela křivé slovo.“

Za války hrála Marie Blabolilová německé ochotnické divadlo. Soubor byl úspěšný a časem hráli prakticky každou neděli na různých místech v okolí.

Tancovat se ale nesmělo. Když si chtěli mladí zatancovat, museli být opatrní.

„Tancovali jsme nahoře na Housce. Jeden kluk vždycky hlídal, jestli nejde policajt. ‚Hele, už zase jde!‘ Harmonika sice hrála dál, ale my jsme si sedli, jakoby nic. ‚Vy tancujete!‘ – ‚Netancujem.‘ Pak koukali, jestli jde policajt pryč, a on šel kousek pryč, ale vrátil se. Jenže kluci hlídali a volali: ‚Už je zase tady.‘ No tak jsme zase seděli jakoby nic, a teprve když šel opravdu přes kopec dolů, tak jsme zase tancovali. No mladý jsme byli, vždyť nám bylo šestnáct sedmnáct, a že támhle padli vojáci, to nás nezajímalo.“

V zimě se zase společně dralo peří a jedna z dívek vždy předčítala ostatním knihu, třeba Hraběte Monte Christa.

Nebo když se ve stodole zpracovávala úroda chmelu, tak se zase hodně zpívalo.

V roce 1941, když bylo Marii osmnáct let, musel otec narukovat na vojnu. Od té doby vedla společně s matkou celé hospodářství.

„Otec byl v Rusku a s Rusáky tam dobře vycházel. Byl zemědělec, takže jim i pomáhal, třeba když se jim otelila kráva. Oni mu za to byli vděční. Nemohl si naříkat. Ale on tu válku nenáviděl, Hitlera nenáviděl. Občas přijel na dovolenou. Oni je většinou pouštěli na žně, aby pomohli ženským, protože většinou ženské tady hospodařily. Když přijel, vždycky hodil pušku do kouta a nadával: ‚Zasraná válka.‘ No a ti henleinovci, co tam taky byli, ti se vrátili, a můj táta, ten se nevrátil.“

Karel Matauch nebyl zdaleka sám, kdo podobně smýšlel o válce a Hitlerovi. Marie Blabolilová vzpomíná na kritická slova majitelky obchodu z nedalekého Vojtěchova (Albertsthal), Marie Stöhrové, která přišla za války o dva syny na východní frontě.

„Říkala o Hitlerovi, že je svině německá a krvavej pes. My na to: ‚Ježišmarjá, neříkejte to, vždyť vás zavřou, vždyť vás popravěj!‘ – ‚Ať mě klidně zabijou, jako zabili oba moje kluky.‘ No, byla z toho nešťastná samozřejmě.“

Karel Matauch sice přežil samotnou válku, ale byl na cestě domů zajat u Tanvaldu. Všechny pokusy o jeho záchranu bohužel selhaly. Ze zajateckého tábora ve Frýdlantu se dostal do Polska a musel pracovat v dole, kde už po měsíci zahynul na následky pracovního úrazu. Marie Blabolilová dodnes lituje, že se za ním nebyla podívat, dokud byl internován v táboře ve Frýdlantu.

„Psal nám, abychom nejezdili, že je strašný chaos. Že budou prošetřovat jeho papíry a pustí ho domů.“

Po válce – příchod Rusů a odsun

V květnu 1945 dorazila do Konrádova a okolí sovětská armáda. Pro místní německé civilní obyvatelstvo to znamenalo další pohromu. Lidé se sice radovali, že je konec nenáviděné války, ale příchod Rusů znamenal akutní nebezpečí zejména pro všechny dívky a mladší ženy. Před divočejšími kolegy občas varovali i někteří sovětští vojáci.

„Jeden se tady zastavil a radil nám, ať nejdeme ven, že jsou mezi nimi všelijací chlapi. Schovávaly jsme se, to víte. Protože oni hledali děvčata. Jeden čas jsme spaly v lese, pak zase tady na stráni. Všelijak jsme spaly. No a moje maminka, ta si lehla do postele, zavázala si takhle hlavu a dala si k posteli léky, jako když je nemocná. No a také nám stříleli do podlahy v baráku, ale pak už byl zase klid.“

Dalším traumatické zážitky museli místní obyvatelé prožít v souvislosti s rabováním a pronásledováním různými bandami poválečných „hrdinů“. Přímo rodině Matauchových například ukradli dvě bedny s nádobím a šatstvem, které si u nich před odsunem schovala teta z Jablonce. Vůbec se začalo hrozně krást, na což místní nebyli dosud zvyklí. Překvapeně zjišťovali, že se jim ze dvora i odjinud ztrácí drůbež, nářadí a další věci. Pak úřady nařídily odsun.

„Najednou přišli a ‚Němci musí pryč‘. Nebyli na to připravení. To byla hrozná doba, nechtěla bych to znovu prožít. Teď jste ty lidi znal. Mamince nikdo z nich neublížil. Vzali ji mezi sebe, jako když je Němka. A teď šli všichni pryč. To bylo hrozný. Teď ta moje kamarádka Marta. Pryč! Já jsem se s ní ani nešla rozloučit. Nemohla jsem. Stála jsem za oknem a koukala se, jak jde dolů s tím rancem.“

Hrstka starousedlíků, co mohla zatím zůstat, si tenkrát myslela, že se vše děje pouze dočasně. Že se odsunutí za čas vrátí zpět.

Strýc z Jablonce nabízel Marii, ať jde s nimi do Rakouska, ale ta se rozhodla jeho nabídku odmítnout, protože věděla, že maminka potřebuje její pomoc.

„Později mě mrzelo, že jsem nešla. Tam jsem mohla dělat dámu, tady jsem dřela na poli. Pak přišli komunisti a všechno nám vzali.“

Vztah s důstojníkem Orlovem

Nedlouho po tom, co se situace uklidnila, seznámila se Marie s velitelem sovětské posádky ve Mšeně, nadporučíkem Vladimírem Orlovem. Vztahu s ním se nejdříve asi půl roku bránila, ale postupem času si ji pohledný a kultivovaný sovětský důstojník získal. V roce 1946 se jim narodila dcera Marie.

„Ještě koupil kočárek. Pak byl v Rakousku, odkud psal. Pak se tu asi dvakrát objevil, to už holka byla na světě. Ukázal mi papíry, že tu zůstane, že bude na vyslanectví.“

K tomu ale již bohužel nedošlo. Asi v roce 1949 byl Vladimír Orlov zavražděn při přepadení v Maďarsku.

„To byl tak hodnej chlap. Ten by pro nás bejval udělal první i poslední.“

Hospodaření na Tuboži

Po určité době se Marie provdala za Jaroslava Müllera, Čecha, ale starousedlíka, se kterým pak několik let hospodařila na zabraném statku po Němcích v Tuboži. Ten jim ale později sebralo družstvo.  

Jako poloviční Němka musela Marie dlouho čekat na povolení k sňatku. To dostala až dva roky poté, co měla s J. Müllerem druhou dceru Jaroslavu.

Její původ zpočátku přinášel i jiné těžkosti.

„My jsme tady měli tajemníka Kučeru, ten byl ze začátku na nás jako pes. Oni nám nedali šatenky, ani plínky jsem neměla pro holky. Lidi mi dávali roztrhané cejchy, abych je měla do čeho zabalit. Boty jsem pro holku neměla. A žena toho tajemníka mi jednou povídá: ‚No a vy jí nemůžete koupit pořádný botičky?‘ No ona myslela..., ale když jste je koupil bez poukazu, tak byly strašně drahé. Já jí tenkrát tak seřvala. Ona potom chodila pro mlíko k zemědělcům a oni jednou všichni měli vysokobřezí krávy. A my jsme jich měli sedm, tak vždycky nějaká dojila. Tak přišla s prosíkem k nám, jestli bych jí nechala mlíko. A já jsem jí řekla: ‚Nejradši bych vás vyhodila, ale já nejsem taková, že bych vám to mlíko pro děti nedala.‘ Tak k nám začala chodit pro mlíko, no a pak když viděla, jak to všechno je, tak to řekla manželovi. My jsme pak byly nejlepší kamarádky.“

Když přišli o statek v Tuboži, nastěhovala se Marie s manželem a dcerami zpět k matce do Konrádova a pomáhala jí s hospodářstvím. Manžel Müller ale časem začal jezdit za prací a samotné ženy nemohly náročnou péči o hospodářství zvládnout. Marie navíc dostala žloutenku. Matka se proto s těžkým srdcem jako jedna z posledních v obci rozhodla odevzdat pozemky i dobytek družstvu.

„Krávy nechtěly jít, tak za ní přišli, aby je zavedla na to auto. Řekla jim: ‚Když jste si to vzali, tak se starejte.‘ A ony byly vysokobřezí, tak je nemohli ani uhodit, nic, tak je tam doslova dostrkali. No a mámu jsem ráno našla v chlívě, držela řetězy v ruce a brečela a já s ní... To byla doba. Pak šla za pár haléřů do statku a dřela od rána do večera.“

„Když jste měl tenkrát dobytek, to bylo jako děti. Dnes, když tomu něco je, tak se to zabije. Tenkrát ne, to se léčilo. I kulhavka a slintavka.“

Rozchod s manželem a odchod do Ústí nad Labem

V roce 1958 se Marie s Jaroslavem Müllerem rozvedla. Už nemohla dále snášet jeho žárlivé scény spojené s vulgárními urážkami a nakonec i bitím.

Rozhodla se i s dětmi odstěhovat do Ústí nad Labem. To už měla tři dcery – Marii, Jaroslavu a Marcelu. Zpočátku bydlela u tety z matčiny strany. V Ústí si našla práci v nemocnici. Nejdříve uklízela, později absolvovala zdravotní kurz a pracovala jako sanitářka.

„Já byla zvyklá makat, tak ta vrchní sestra i primář byli na mě hodní a vždycky jsem dostala největší odměny.“

Z nemocnice časem přešla na záchrannou stanici, odkud odešla do důchodu v 67 letech.

V roce 1978 se Marie potřetí provdala, vzala si Jana Blabolila, který pracoval jako strojvůdce.

Současnost

Dnes žije Marie Blabolilová se svou první dcerou Marií střídavě v Ústí nad Labem a v Konrádově v domě, který si před třiceti lety postavila na místě bývalé stodoly vedle svého rodného domu.

I ve vyšším věku si přes různé zdravotní potíže zachovala optimismus, vitalitu a pracovitost. Ráda chodí do lesa a přiloží ruku k dílu všude, kde je potřeba.

motto: „Musím být pořád v pohybu. Chtěla bych ještě nějaký rok žít takhle, dokud můžu. Až nebudu moci, ať si mě čert vezme.“ (smích)

Přepsal Lukáš Krákora, srpen 2009