Květoslava Blahutová

Tazatel: „Chtěli po vás v práci, abyste vstoupila do KSČ?“ – „Několikrát. Byla jsem kandidátkou na komerčního náměstka stanice. Musela bych ale vstoupit do strany a to jsem nikdy neudělala. ‚Jsi sama proti sobě,‘ říkal mi náčelník. Ale než bych vstoupila do strany, raději bych sama v družstvu okopala hektar řepy. A tím to skončilo. Potom už nepřišel, protože věděl, že s Blahutovou nic neudělá.“ Tazatel: „Proč jste nechtěla?“ – „Protože tatínek byl za války totálně nasazený v Glogau. Když se vrátil, neměl nic. Ani mlátičku, ani šrotovník. Musel všechno těžce shánět, aby mohl zase hospodařit. A když si to pořídil, přišlo JZD a všechno mu sebrali. Protože byl kulak.“

„Rusové chtěli, aby tatínek zapřáhl koně do bryčky a odvezl je za nějakým důstojníkem. Jenže za humny srazili otce puškou z bryčky, odjeli sami a koně byli pryč. Tatínek přišel domů a plakal. Odpočíval tam na lavici ruský velitel, toho otec prosil, aby něco udělal. ‚Je válka. Já nemohu nic dělat,‘ krčil ten Rus rameny. Nikdy už jsme nezjistili, kde ty koně skončili. Krávy a všechna zvířata pozabíjeli, pak maso smažili, vařili a pekli. Zůstaly jen vnitřnosti poházené kolem stodoly.“

„Ta paní měla šátek zavázaný pod krkem. Nikdy před tím šátek nenosila, vždy byla pěkně načesaná. A teď se na mne dívala zpod toho šátku, byla taková zelená a žlutá. Její obličej se mi zdál nějaký známý, ale nemohla jsem ji poznat. ‚Květuško, pozdravuj maminku.‘ Jenže já jsem nevěděla, kdo to je. ‚Přece Slovíková.‘ A to jsem se rozbrečela, protože jsem ji měla ráda. Nikdy jsem neslyšela, že by někomu ublížila. Vždy každému pomáhala… Všechny zuby měla vybité, jak je ti suroví hlídači bili. Jenom jeden zub jí v puse zůstal. Neměli se dobře a všichni nosili pásky s písmenem N.“