Jolana Blau

* 1938

  • “No… já jsem robila všechny tí účty… já jsem robila tí conseiment. A my jsme tam měnili účetní, která jednou za měsíc přišla, protože já jsem to nechtěla dělat všechno sama, to bylo na mě hodne. Ale já jsem byla ta, která zařizovala různé appointments s různými zákazníkama, byli jsme z toho… tým, že jsme byli v tom Madison… tí dekoratéri si mysleli, že on bude… že je jeden z nejlepších obchodníku s kobercami. Předtím to byli Peršané, ale tí neměli vkus, tí mali rádi všechno květinové, ne jako tyhle… to není typické. Anyway. Takže my jsme, my jsme tam mali… my jsme prodávali do Bílého domu! A já byla na párty v Bílém domu. Jo? Já přijela do Ameriky a po osmi letech, devátých… Jdu do White house a piju tam šampanský, okay? American dream! American dream… přesně! Ale když jsem byla… když jsme se bavili o tom, když jsem pracovala dolu na tom Wall street… tak se mě ptali co si myslím o Americe, tak co si myslím? Vy vůbec nechápete co to je žít u komunistu a v komunistickom štáte! Vy tu všechno máte! A já říkám, já přijedu do obchodního… do obchodu s potravinami a chci quarter, štvrtku … quarter of ham… šunky… a oni mi to dajú do jedného papíru, potom mi ho dajú do druhýho a potom mi ho dajú do malýho sáčku a ešte do dalšího sáčku, no to bylo neuvěřitelní! Když my jsme žili v Praze a já když jsem šla nakupovat každej den, protože já jsem musela chodit nakupovat každý den, jinak by jsme neměnili dost, tak dostala jsem normální papír jenom s chlebem. Jinak vždycky ostatní potraviny co jsem… jako zeleninu, brambory a já nevím co, jsem dostala zabalit do novin! Okay? Jo, opravdu? A já říkám, jo opravdu! Oni neměli vůbec ponětí!”

  • “Moje máma začala pracovat jako pračka… prala… takhle my jsme tam naštěstí, teda to bylo naše štěstí, její a moje taky, že my jsme tam přišli, do Terezína, když už posledný transport do Osvienčimu. Takže já věděla… máma mi potom vždycky říkala proto jsme tady… proto žijeme! A moje máma, tá byla šikovná ve všem. Ona věděla cokoliv, tak ona začala pracovat… tam byla totiž spoustu mladých žen, které tam bydleli. Byli tam jako spoustu… mnoho lidí, kteří nešli do Osvienčimu. Nevím proč, ale byla tam skupina lidí, kteří tam pracovali a měli tam ještě kufry a moje maminka tam byla jako… pracovala, prala. A potom tam viděla tí kufry, kteří jsou ještě zavření, tak ich otvorila a vzala nějaký věci. Které… které byli pro ni a pro mně dobré, protože jsme neměnili nic na sobě. A nějaká ženská potom… kterej maminka otevřela kufor, tak ona jí potom, potom spoznala tí věci. Tak potom ji zavolali, ten kto to tam ved a mala úplnej soud tam. A co udělali… vzali ji z tý pekárny… pekárny ne, to bylo až na konci. Tak ji vzali z toho zevnitř, kde mohla jako prala a bylo to okay… tak ji dali pracovat venku sbírat brambory a to bylo o moc horší. A… V zime. V zime. No, to bylo už… január v štyridsiatom piatom a tam bola. Tam bola… a já jsi pamatuju, že jsem byla v tom pokoji… v tom míste… a že nás tam byla několik, a že tam byla dokonce ještě mamičkina známa z Bánoviec… už si nepamatuju… ale jěšte s třima detmi… tak s nimi.”

  • “A dokonce se tam seznámila s nějakým mužem, který… který skládal písně a… a… mezitím se maminka dozvěděla, že můj otec v Majdanku zemřel. Predsa tam len byla nějaká korespondence s lidmi, takže ona byla prakticky sama. Tak se rozhodli, že se po válce vezmou. A dokonce maminka… on jej dal nějaký malinký prstýnek a když jsem byla… si další věc pamatuju… když jsem byla, když jsem byla… kdyby jsem ho potkala, videla… znala jsem ho, ale pamatuju si, že když si mně vzal na svoje kolena říkal mi: “Řekni mi… trista tridset tri stribrnych prepelic preletelo cez trista tridset tri…,” ten konec už nevim. Trista… něco podobnýho to bylo. A to si pamatuju už vždycky… trista tridset tri, nevim už. Vypadlo vám to. Trista tridset tri…. někde to ešte bude, někomu jsem to řekla. Anyway. No, a teď jak jsem řekla, v tom štyridsátem štvrtým… Inak v tých Novákoch sa hralo dokonca aj divadlo… napríklad Dalma Špitzerová, ktorá tam bola aj s Jurajom Špitzerom… Áno, tú jsem znala. Poznali ste Dalmu? Áno, poznali sme sa. Po válce. Chodila na návštevy do Prahy… no… yes. To je babička nášho veľmi dobrého kamaráta už teraz, vlastne Mišo Szatmary je jej vnuk a s nami aj spolupracuje s Post Bellum… takže…. Ja som Dalmu poznala celkom dobre, aj jej dcéru Zuzanu. Dalma ešte žije? Umrela. Umrela… Pred dvoma rokmi. Pred dvoma rokmi… V Bratislave bola nejaká Cipa Kalošová… tú ste tiež nepoznali? Cipu… Nie. Umrela. Dobre. Štyridsiaty štvrtý… a vypuknutie povstania vlastne … Nováky… Né, Nováky né. Nováky nechali jít každého kam chcete. A kam ste išli? My jsme proste… my jsme šli… já jsem šla s maminkou a s babičkou spolu. Ten její jako přítel, který by její snoubenec, říkal že půjdeme spolu… on tam mal ještě dvě sestry… že se budeme skrývat v nějakých jeskyních, nebo někde kde se mohlo bejt pod zemí. Taky jsme někdy šli, šli jsme… utíkali jsme do velkýho kopce k partyzánům, který byli nahoře. Byli jsme taky někdy v ruznych… zaklopali jsme… išli jsme do městečka, do vesnice. A moje máma a já, jsme vždy šli koukat jestli tam nejsou Němci. A když tam nebyli Němci, tak moje babička ešte s jedným couple, kterí tam byli, chodili s náma též. A tenhle, když jsme přišli do tý jedný vesnice… nějak jsme, nebo máma nevidela že jsou tam Němci, nebo nějaký nebezpečí… tak jsme šli do jednoho domu a tam byli už Němci. To znamená, že babička zůstala s tým couple na začátku vesnice a moje máma říkala, že hold… že utíkame před někým, a že jsme přišli jenom na oběd nebo na večeři. Teda ani jedna z nás… já jsem nevypadala židovsky a moje máma taky ne. Oni ji jako uvěřili, ale potom říkali tý pani z toho domu německy, že oni přijedou… přijedou znovu, jo. Protože jim to nesedělo, že… že asi tam nejsme okay, jo. A my jsme říkali, že to není pravda. Ovšem mamička tomu rozuměla a říkala té pani, že si vezmeme nějaký jídlo a půjdem. Ona věděla o co jde, tak nám dala najíst a my jsme odešli. “

  • „Na Terezín si pamatuju málo. Vím, že jsme bydlely v nějakém domě u nádraží. Pamatuju si jen, jaký na mě udělalo dojem, když přijely vagony, oni je otevřeli - a tam byli lidi, kteří přijeli z Osvětimi. Byli jen kost a kůže, žili a nežili. Polovina jich byla mrtvá. Bylo mi sedm let, tak jsem na to koukala, vůbec jsem si to nedovedla představit. Někde jsem si tam samozřejmě hrála. Maminka nakonec pracovala v pekárně, protože jsme měli před válkou pekárnu. Tam poznala mého nevlastního otce.“

  • “Teda, vy ste požiadali o vysťahovanie už v šesťdesiatom siedmom, keď zomrela babička? My jsme to… my jsme to udělali ještě předtím a to babička byla ještě okay. Říkali, že… máma říkala, že všichni pojedeme do Ameriky, okay. Ale co bylo… My jsme požádali, ale trvalo to… Dostat vízum bylo impossible. Hej… v šedesátym to bylo… štvrtým pátym, tak nějak. A by to hrozné, prostě museli jsme čekat jo. Ten strejda, strejda byl tam, který by nám pomohl a tak dále, ale potom maminka dostala tú rakovinu zpátky. Ona měla dokonce přítele a ten přítel odjel s celou rodinou do Ameriky, a že tam bude čekat… že tam budeme všichni. Hold, mu potom napsala, že musí znovu do nemocnice. Měla tí metastázy a byla tam šestnáct měsíců… pod tým, Pod Petřínem. A potom nakonec, nakonec… nakonec zemřela. Předtím zemřela babička… tá byla už v nějakým starobinci, jsme ji tam musela dát. Aj tá ma tam hrobku, neďaleko Vinohradoch jó. Já nevím, jestli jste znali jméno František Goldsteiner. Neznala ne… on byl známý v televizi, ve theatre, v movies. Vedle neho žije… A můj život, byla jsem síce rozvedená, ale babička, moje tchýně se starala… vzala ji vždycky na víkend, tak to bylo okay. Ale každý den jsem jela skoro ráno do banky. Po práci, jsem potom jela pěšky, pod tým Petřínem, že jo. Potom domú, no a tak… neměla jsem jednoduchý život. No a všichni jako věřili, že půjdeme a tak dále… a potom my jsme se jako rozhodli, že nepojedem jo, protože maminka je nemocná a nechci aby mi umřela tady… co bych dělala, jo. Takže furt byla v nemocnici, všechno bylo okay, ale najednou… To bylo jeden a dvacátého co se to stalo. Najednou mi vola v štyri hodiny ráno jeden kamarád a říká mi: “Rusové jsou tady!” Já říkám prosím tě ty seš opilý, jdi domů, on byl nějaký vedouci restauraci. Ne, ne… Rusové jsou tady… ti Rusové! Opravdu? A on říká, jo. Tak jsem začala každému volat o čtvrté ráno, protože to bylo hrozné. Co se stane teď? My jsme nevěděli co bude. Já jsem bydlela na Bubenči a šla jsem pěšky na Příkopy do banky. Tam každý už byl. Nikdo nevěděl co bude, kdy oni zavřou tí hranice! Tak… ti Rusové. A já jsem jsi, já jsem si.. tak, moje maminka zemřela šestého srpna a Rusové přišli jednadvacátýho srpna, jo. Tak já jsem nevěděla co budu dělat ve svým živote. Jěště si pamatuju, že jsem ležela v posteli a jsi říkam, že teď mám už jenom Simonu, co s námi bude, kam pujdeme. První manžel nechtěl zpátky, a chtěl jet se mnou do Ameriky potom. A já si říkám co ja budu dělat. A tak se stalo, že tí Rusové přišli jednadvacátého a já si říkám, že já tady nebudu žít, ja pojedu do Ameriky!”

  • „Narodila jsem se v Bánovcích nad Bebravou u Trenčína. Můj otec byl Maďar z Podkarpatské Rusi. Pocházel z velmi chudé rodiny. Před válkou hledal s kamarády práci, přišel do Bánovců, zamilovali se do sebe a vzali se. Narodila jsem se v roce 1938. Pak přišla válka. V roce 1941 vzali otce, tetu a strýce a poslali je do Osvětimi. Můj otec zemřel v Majdanku, což jsme se dozvěděli o rok později. Já s maminkou a babičkou jsme jely do Nováků. To byl pracovní tábor na Slovensku. Tam jsme byly dva roky.“

  • „Určitě znáte jméno Andy Warhol. Dělal obraz mého manžela a dcery. Chodil k nám nakupovat. My mu dali koberec a tapiserie a on nám udělal obrazy. Ptala jsem se ho, když je taky Slovák, jestli mluví slovensky: on, že ne. Nebyla to pravda, ale nechtěl. Byl nazrzlej. Chodil k nám do obchodu často.“ Autor nahrávky: „Jaký byl?“ „Byl trochu divnej, jako každej umělec. Udělal obrazy těch nejznámějších hereček a herců. Dceru Andreu portrétoval, když jí bylo pět let. Před třiceti lety. Měl ten nejstarší polaroidovej fotoaparát, pořád ho používal. Udělal s ní asi 24 fotek z různých pozic. Když je vyvolal, vybrali jsme, kterou chceme, aby ji namaloval. Maloval ji podle fotky, neseděla mu tam. Manžel pak chtěl, aby nám dal i tu fotku, ale on ji nechtěl dát, ale když na tom trval, nakonec ji máme. Totéž se pak o něco později opakovalo s manželem. Když si pak šel manžel do ateliéru pro obraz, asistent říkal, že ho ještě nepodepsal. Muž odpověděl, že to nevadí, že až Andy přijde do galerie, že to podepíše. Warhol ale mezitím musel do nemocnice a zemřel.“

  • „Pracovní tábor Nováky byl místo Osvětimi. Maminka tam dělala klobouky od roku 1942 do 1944. Pak přišlo slovenské povstání. Nechali nás jít, kam chceme. Schovávaly jsme se v jeskyních a v lese. Měly jsme dokonce falešné papíry. Babičku jsme ztratily. Nakonec nás chytli a odvezli do Terezína, kde jsem byla osvobozená v květnu 1945. To mi bylo sedm let. Chytli nás, když jsme chodily po těch lesích. Vzali nás do Seredu a odvezli do Terezína. Maminka nevěřila, že jedeme tam. Byl tam jeden hrozně slušný Němec, který mi dával bonbony a říkal mamince, ať se nebojí, že nejedeme do Osvětimi. Byl už říjen nebo listopad 1944, kdy už odjel poslední transport do Osvětimi. Proto jsem tady.“ Autor nahrávky: „V lesích vám pomáhali partyzáni?“ „Ano, byly jsme s partyzánama, pak u nějaké selky. Nebylo to jednoduchý. Trvalo asi dva až tři měsíce, než nás chytli.“

  • „Taky je zajímavé, jak začal můj muž s koberci. Jednou mu někdo zavolal domů, že má velký koberec a potřebuje se ho zbavit. O kobercích ale nic nevěděl, tak ho vzal a zkusil ho nabídnout nějakým známým do obýváku. Koberec byl ale moc velký. Stál na rohu a nevěděl, co má dělat. Někdo mu poradil, že nějaký pan Zajíček má obchod se starými koberci. Zkusil koberec udat tam. Tu historku vykládal asi tak 300 lidem během našeho manželství, protože se ho každý ptal, jak začal. On byl opravdu, jak se říká, americká ‚success story‘, protože když přijel do Ameriky v roce 1962, neuměl slovo anglicky, neměl žádné peníze, a v roce 1976 už prodával do Bílého domu. Každý se ptal, jestli rodina obchodovala, ale jeho rodiče měli obchod se smíšeným zbožím. Přišel tedy k Zajíčkovi do obchodu, chvíli se spolu bavili, pan Zajíček mu vykládal, odkud který koberec pochází – z Kavkazu, Turecka, Persie atd., a když vyšel z obchodu, říká si: ‚Tohle chci dělat.‘ Pan Zajíček ale nebyl příliš přátelský. Zavolal tedy mámu na Slovensko, ať přiveze husu, kachnu a husí játra. Přivezla velkou tašku a on s ní šel za panem Zajíčkem: ‚Hrozně bych chtěl, abyste mě učil o kobercích.‘ Když to viděl, nemohl ho odmítnout a souhlasil, že ho bude učit. Manžel tam chodil tři měsíce párkrát týdně na hodinu nebo dvě. Po třech měsících Zajíček říká: ‚Pane Blau, to je všechno, co Vás můžu naučit. Víte už něco?‘ Manžel říká, že ne, jestli se na něj zlobí: ‚Teď už se musíš učit ze zkušenosti. Když se budeš potřebovat zeptat, až něco koupíš, přijď.‘ Za šest měsíců už byl manžel jeho partnerem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.05.2007

    (audio)
    délka: 01:14:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    New York City, 01.12.2023

    (audio)
    délka: 01:53:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Príbehy 20. storočia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Keď som mu zavolala, bol z toho úplne perplex. Samozrejme, už bol ženatý.

7 portret.jpg (historic)
Jolana Blau
zdroj: Jan Horník

Jolana Blau sa narodila 27. apríla 1938 v Bánovciach nad Bebravou. Keď mala tri roky, postihol jej rodinu obvyklý osud európskych Židov. V roku 1941 boli jej otec, teta a strýko deportovaní do Osvienčimu, otec neskôr zahynul v Majdanku. Jolana bola v roku 1942 spoločne s matkou a babičkou umiestnená v pracovnom tábore Nováky. Po vypuknutí Slovenského národného povstania sa v roku 1944 dostali na čas na slobodu a ukrývali sa v lesoch medzi partizánmi. Nakonec ich ale opäť chytili a v jeseni v roku 1944 odviezli do Terezína. Práve tam se vtedy už sedemročná Jolana dočkala oslobodenia. Z celkom asi dvestočlennej rodiny se zachránili len ony tri. Po vojne se Jolana s mamou a babičkou odsťahovala do Prahy, kde vyštudovala obchodnú školu. V dvadsiatich rokoch se po prvý raz vydala. Po augustovej invázii vojsk Varšavskej zmluvy v roku 1968 emigrovala i s päťročnou dcérou Simonou cez Rakúsko do USA. Po niekoľkých rokoch sa v USA Jolana druhýkrát vydala za Vojtěcha Blaua, českého emigranta a jedného z najslávnejších obchodníkov s perzskými kobercami a tapisériami. Dnes žije v New Yorku.