Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Klára Blažejová (* 1924)

• narodila se 4. října 1924

• za války vystudovala Reálné gymnázium v Kladně

• po maturitě byla totálně nasazena ve zbrojovce v Týnci nad Sázavou

• po skončení druhé světové války vystudovala obor učitelství

• pracovala v okolí Ústí nad Labem jako učitelka

• vyučovala dvaapadesát let, dvacet let byla trenérkou krasobruslení, dodnes doučuje

Klára Blažejová se narodila v roce 1924. Jako dítě bydlela v pražských Dejvicích. Byla jedináček v tzv. buržoazní rodině. Její otec byl inženýr stavitel a matka právnička. Jelikož její rodiče byli velice dobře zajištění, měla odmala možnost sportovat. Věnovala se a později i vyučovala krasobruslení. Do školy začala chodit v roce 1930 v Praze.

Dětství pro ni skončilo se začátkem druhé světové války. Nepokoje však vnímala ještě před okupací: „Když přišel rok 1938 a před ním, když byla mobilizace. Tak tady v těch oblastech, kde vy teď žijete, kdybyste se někdy šli podívat na bunkry, tak tady bylo opevnění, které by bývalo zadrželo německou armádu, ale nezadrželo, my jsme proti Němcům malej stát, vždycky jsme byli, i když k nám patřilo Slovensko a Podkarpatská Rus, která dnes patří Ukrajině, a my ji dali jako poděkování sovětské armádě. A v tuhle dobu se jak mezi námi dětmi, tak mezi dospělými ukázal ohromný vztah k vlasti, my jsme nenáviděli, co bylo německé, my jsme měli němčinu, ale učili jsme se ji jenom proto, že to byl jazyk. My bychom všichni bez ohledu na to, že nám bylo čtrnáct, patnáct nebo sedmnáct, šli do války proti Němcům.“

„Ovšem politici v Mnichově rozhodli za nás, toto území připadlo Německu a 15. března 1939 byl den, na který nikdy nezapomenu – padal sníh, foukal vítr, hnusně bylo a tak vítalo nebe Němce, kteří jeli k nám, kteří jeli do Prahy.“

Život za války

Reálné gymnázium v Kladně, které čtyři roky navštěvovala, se stalo dočasnou ubytovnou pro lidické ženy a děti. Klára Blažejová dodnes smutně vzpomíná na dobu, kdy už byly ženy i děti ze školy pryč: „Lidické děti a ženy byly ubytovány v našem gymnáziu a my jsme přes týden nechodili do školy, nesměli jsme jít ani kolem, to neexistovalo. A když jsme potom přišli do školy, i těm menším a nám, těm starším, stěny tříd povídaly: ‚Maminko, kde jsi? Kam mě vezou? Já se tady bojím.‘ Lidické děti to něčím vyryly na zeď jako poslední vzkazy... Nešlo se nám tam lehce.“

Jako jednu z nejtěžších charakteristik války uvádí Klára Blažejová kolaboraci. „Příšerní byli lidé, kteří okamžitě zapomněli, že jsou Češi, a začali kolaborovat. Za války jsme nevěděli: je ten někdo dobrý soused, neudá nás, že posloucháme zpravodajství z Anglie, které bylo zakázáno? Neudá nás, že jsem si sehnala nějaké gramofonové desky a přišlo tři, čtyři, pět mých spolužáků a zatancovali jsme si? Protože to bylo zakázáno, když Němci utíkali od Stalingradu – a my jsme si tancovali, šestnácti-, sedmnácti-, osmnáctiletí mladí lidé, to byl ohromný přečin. Takže spoustu českých lidí udali také čeští lidé, jenom aby z toho něco měli, buďto peníze, nebo pochvalu.“

I když rodina pamětnice neměla o peníze nouzi, ve válce jim to k lepšímu živobytí nijak nepomohlo. Hlad trápil všechny. Potravinové lístky nikomu nestačily, a tak i v bohaté rodině došlo ke směňování potravin s vesničany. „Ve vlaku bylo nebezpečný vézt kilo máku, másla nebo něčeho. Za to jste nedostali pokutu, ale sebrali vás a zavřeli, protože jídla bylo málo. Na vesnici to šlo, ale ve městech hrozně málo. Takže výměnný obchod byl takovej, že moji rodiče vzali mýdlo, střevíce, povlaky a vyměnili to za jídlo. Ale to nebyli jenom moji rodiče, tak se to dělalo ve všech rodinách, pokud to šlo.“

Jedna ze vzpomínek na gymnázium se váže k profesorovi češtiny, který odmítal při hodinách hajlovat. Klára Blažejová to vnímala jako nesmírnou odvahu, protože jak už říkala – kolaboranti byli všude. Bohužel i v jejich třídě. Po nějakém čase si pro češtináře přišli a zavřeli ho. Druhou světovou válku prý ale přežil, a dokonce pracoval na ministerstvu.

Nápad, který ji málem stál život

Pamětnice s nacistickou myšlenkou rozhodně nesouhlasila a už v mládí se snažila proti Němcům bojovat. Sice tiše, ale pořád. „Slyšeli jsme pořád v rodinách, že se musí sabotovat německý hospodářství. Měla jsem spolužačku, která bydlela v oblasti, která byla za války vylidněná, a ta moje spolužačka, oni tam Němci měli velký jahodový plantáže a víte, každej má svoji slabinu a moje byla vždycky jahody. Jahody jsem milovala. A tak jsme se s Věrou dohodly, že sedneme na kolo a pojedeme do tý oblasti s tím, že budeme ničit německý hospodářství. No, představte si, dvě holky, necelých osmnáct let, s košíkama si myslí, jak jedou ničit německý plantáže. Tehdy jsme si myslely, že jsme hvězdy.“ Bohužel ne každý nápad musí být nutně dobrý a Kláře Blažejové a její spolužačce se tento zrovna nepovedl. Doma řekly, že jdou každá ven s tou druhou, ale nepověděly kam. Bylo jasné, že by je rodiče nepustili.

Na plantážích se opalovaly a jedly jahody. „A teď jsme slyšely takový, jako když někdo jede, ale nám to bylo jedno. A teď najednou v tý dálce jedno auto, druhý, třetí. A my jsme byly pořád v pohodě, ale vojáci začali vyskakovat. A to už nám bylo nepříjemný, ale říkaly jsme si, že odjedou, ale tři hodiny, čtyři, pět a oni tam pořád byli. A my jsme nesměly vykouknout, protože by po nás začali střílet. Tak jsme si řekly, že tam přespíme, v duchu jsme to sváděly jedna na druhou, ten nápad. Holky bláznivý, najednou vojáci odjeli, my tam jahody nechaly, jely jsme domů, kde už po nás byla sháňka, a my jsme poctivě řekly, kde jsme byly. Můj otec byl velmi tolerantní člověk, ale on se mnou potom asi týden nemluvil, řekl mi, že mi nedá přes pusu, ale týden jsem pro něj nebyla. Tehdy nám šlo o krk.“

Po maturitě pamětnice musela jít pracovat do továrny. Byla totálně nasazená ve zbrojovce v Týnci nad Sázavou. Nemohla pokračovat na vysoké škole, protože ty byly zavřené. V práci ji to nebavilo, nelíbilo se tam žádnému zaměstnanci, a tak často odcházeli od strojů, za což jim byly udělovány pokuty. Klára Blažejová práci přímo sabotovala a dostala také řadu pokut. Nejen za útěky z pracoviště, ale i za nepovedené výrobky, kterých prý nebylo málo.

Svoboda

Konce války se nemohla dočkat a osvobození řádně oslavila. Například spálením všech svých věcí, které byly něčím spjaty s Německem. Průkazku, která jí sloužila jako občanka, průkazku do továrny, potravinové lístky, zkrátka všechno německé.

„Když jsem jela po Pražském povstání se zeptat, jak je to s našimi příbuznými, tak na nádraží byly takové velké lampy. A oni chytili mladého člena SS, který střílel z domu po našich dětech. A oni ho tam věšeli, to víte, počkala jsem si, až ho pověsej. Neberu to jako svoje plus ani minus, ale v ten okamžik byla ta nenávist proti Němcům tak velká, že jsem si říkala v duchu: Zasluhuje to. Protože žádný český dítě nemohlo za to, že on na ně střílí.“

Buržoazní rodina a rok 1968

Nástup komunismu by Klára Blažejová prý popsala jako horor. Její otec musel odstoupit z funkce kvůli tomu, že byl nestraníkem. Sama se stala učitelkou a byla poslána na sever republiky. Nemohla však učit přímo v Ústí nad Labem, k němuž byla poslána, pouze v okolních vískách. Na žádné škole navíc nezůstala déle než jeden rok a neustále ji přeřazovali.

S Pražským jarem jí připadalo, jako by se do Československa vrátila demokracie. Oproti tomu srpen 1968 vnímala velká část obyvatel Ústí nad Labem jako začátek další války. Nevěděli, co se děje, a nejhorší by pro ně bylo ujištění, že armádu pozvala česká vláda. Naštěstí se tyto informace nepotvrdily.

Pohovory se zaměstnanci po invazi vojsk Varšavské smlouvy pro pamětnici nedopadly dobře, ale podle jejího názoru byli i tací, kteří na tom byli hůř. „Na všech pracovištích dělali komunisté tzv. pohovory nejenom se členy strany, kteří museli souhlasit, ale hlavně s námi, s nečleny strany. Jak se díváme na vstup vojsk, kde jsme se mohli ‚vyjádřit‘. Já jsem potom k pohovoru musela každý měsíc nosit potvrzení, že jsem si koupila krajskej komunistickej deník, noviny Průboj. Já jsem každého prvního musela do ředitelny za naší soudružkou ředitelkou, která mi odškrtla, že jsem si ty noviny koupila.“

Klára Blažejová se vdala také za učitele, kterého přeřadili z gymnázia na základní školu. Naštěstí se jednalo o jediný postih. Byl matematik, o které prý byla vždycky nouze. Pamětnice působila ve školství celkem dvaapadesát let, má jednu dceru a děti doučuje dodnes.

Příběh Kláry Bůažejové byl natočen s laskavou finanční podporou statutárního města Chomutov.