Michal Blažek

„Když jsem byl na gymplu, řekli mi, že doporučení na vysokou školu mi můžou dát jen po roce praxe. Když jsem to na akademii zkoušel napotřetí, už to nějak nevadilo. Potom jsem se dozvěděl proč: chystaly se Helsinky a komunisté se na konferenci chtěli chlubit tím, že nechají studovat i děti lidí vyloučených ze strany. Když jsem se napotřetí na akademii dostal, zavolali si mě a dva kamarády na studijní oddělení a ptali se: ,Máte otce vyloučené ze strany?‘ My jsme děsně zatloukali: ,To my nevíme, to se musíme zeptat…‘ A studijní referentka povídala: ,Ne, nebojte se! To my potřebujeme, my vás nevyhodíme, naopak!‘ Opravdu jsem čuměl, jak se všechno pořád točí…“

„Komunisté to měli ekonomicky vymyšlené dobře: spočítali si, že u nás je pět tisíc výtvarníků, řekli si, že průměrný plat je dva tisíce měsíčně, vymysleli zákon, že při každé stavbě musí jít půl procenta na výtvarnou činnost, a vyšlo jim, že výtvarníci si můžou vydělat deset milionů. Když deset milionů vydělili počtem výtvarníků, dalo jim to dva tisíce, což byl průměrný plat. Ale z těch deseti milionů devět sebralo dvě stě členů Svazu výtvarných umělců a milion zbýval na pět tisíc ostatních. (Asi je potřeba říct, že svaz rozhodoval o všem, že? Člověk si nemohl udělat sám výstavu…) Člověk si mohl dělat, co chtěl, ale nemohl vystavovat ve všech galeriích. V Brně byl klub SSM Trněný, kde se dělaly výstavy, kulturní tajemník na Praze 10 pořádal výstavy v kulturním domě… (A když sis chtěl kupovat výtvarné potřeby?) Tos mohl, ale bylo to strašně nedostatkové zboží. Členové SČVU věděli, co přijde, vykoupili to a na tebe už nic nezbylo. Tenkrát nebyla ani sádra! Když jsem přijel do Holandska, říkal jsem tam, že pro mě demokracie znamená, že seženu sádru. Nebyla sádra! Chtěl jsi dělat sochy, a nemohl jsi, protože nebyla k sehnání sádra. Třeba měsíc.“