„Brzy jsem poznal, že estébáci jdou za mnou nebo za náma. Poznal jsem to tak, že když jsem byl ve škole třebas, tak tam zvonil telefon, a jestli je tam Blažek. Já jsem tam byl náhodou blízko telefonu, to bylo ve sborovně, a když jsem řekl ,tady‘, tak zavěsili. To se mi stalo asi dvakrát nebo třikrát. A navíc, když jsem přišel domů, tak bylo vidět, že někdo doma byl. Maminka nebyla... Já jsem v tu dobu byl sám doma, maminka už byla starší a odešla do domova důchodců. A přišel jsem domů – byt byl úplně převrácenej nohama vzhůru, jak se řiká. Bylo to tam všecko vyházený, zřejmě to bylo ve spěchu, pořád něco hledali a museli rychle utéct, poněvadž jsem je nečekaně překvapil.“
„Nám bylo třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct let a dál jsme se stýkali, dál jsme se spolu kontaktovali, chodili jsme dál na výlety, protože naší zásadou bylo, že žádný režim nemůže zakázat osobní přátelství.“
„... a já jsem bydlel s manželkou ve Strašnicích, už jsme měli jedno dítě. A tam pro mě tehdá přišli. Bylo to akorát na začátku ledna 59. Pamatuji se na to, že to bylo zrovna v tu dobu, kdy se dostal k moci Fidel Castro na Kubě. Zazvonili, já jdu otevřít a už tam strkali nohu mezi dveře. A tak jsem je pustil dál. Udělali domovní prohlídku, celkem nic tam nenašli. Jenom jsem měl takovej jeden malej problém a to dopadlo dobře náhodou. Dělali prohlídku, ale já jsem tam seděl na pohovce u rádia, kde jsem měl na lístečku napsané vlny Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. A tak jak jsem tam tak seděl, jak oni tam chodili, tak jsem ten papír podstrčil pod to rádio – to přisunul a bylo to dobrý. Nenašli to.“
„V roce 1944, to byla doba, kdy už byla invaze Spojenců do Evropy (6. června 1944), a my jsme v červenci byli na Lužnici. Tam jsme tábořili pod Vobůrkou, kde jsme předtím v těch minulých letech podvakrát tábořili – v roce 38 a v roce 39. Takže jsme to tam znali, tak jsme se ze zvědavosti šli podívat, jak to tam vypadá po létech. A tak jsme tam pod stany – měli jsme samozřejmě ne podsady, ale normální stany pro dva lidi – na louce tábořili. A pamatuji se na to, že to bylo právě 20. července 1944, kdy nám přišla zpráva z Bechyně (to bylo asi takový půl hodiny necelý, z Bechyně tam na to tábořiště pod Vobůrkou, kde jsme tábořili), že byl spáchán atentát na Adolfa Hitlera.“
„Jeden ten estébák... No, vzali si, co potřebovali zkrátka. Jeden si vzal například klobouk: ‚To už nebudete potřebovat.‘ Skautskej klobouk jsem tam měl takhle pověšenej stranou. ‚Tak to už nebudete potřebovat.‘ A ten druhej – ten vypadal tak trochu jako (...) že byl nějaký inteligent nebo něco takovýho, v brýlích, mladej kluk to byl – tak ten si vzal nějakou knihu z té řady Českých dějin. Přesně bych si musel vzpomenout, jak se jmenovala ta kniha, ale... Německá kolonizace v českých zemích – nějak se to takhle jmenovalo. ‚To už taky nebudete potřebovat...‘“
„Vyfotografovali mě ze všech stran – zprava, zleva, zepředu – a pak dali na mě obžalobu, že podvracím republiku. Dali to jako ‚šíření buržoazní a náboženské ideologie‘ a jako ‚podvracení republiky‘. V tomto roce, nutno říct, že podvracení republiky bylo jako nový paragraf. Předtím u těchto skautských skupin, kterých bylo mnoho (od roku 1948 až do roku 1959 těch zatčení bylo mnoho), tak všechny byly souzený podle paragrafu ‚velezrada‘, za což byly velké tresty. To byly tresty dvacet i víc let, případně i tresty... Popravy zkrátka. Kdežto už sami na to přišli, soudruzi, že takovýhle věci, že to je trochu přehnaný, a tak udělali novej paragraf, § 49a ‚podvracení republiky‘, kde to bylo jeden až deset let.“
„Ale to nebylo všecko! Ještě i následujícího roku, 1941 – to už tady byl takovej dost tvrdej režim – jsme zase byli v Raděticích u Bechyně a bylo to přihlášený jako studentská brigáda. Nespali jsme pod stany jako v těch minulých letech, ale na sýpce. Byly tam postele – slamníky a tam jsme to přežili. Ale byl to opravdu skautskej tábor, protože se tam taky skládaly skautské sliby, i s tou vlajkou (československou), která tam těsně před tím aktem toho slibu najednou byla spuštěna ze stromu. A prošlo to!“
„Najednou se tam objevil taky obraz Hitlera. Já jsem říkal: ‚Tenhleten obraz jsme nikdy doma neměli, ukažte mi ho.‘ - ‚Ale to je... To jsme tam našli taky.‘ A neukázali mi ho. Potom když došel soud na Karlově náměstí – to byl takovej, jak se říká, monstrák do určité míry, protože tam jsem měl mikrofony před sebou a bylo to v tom největším sále, myslim 51 nebo 54, velkej sál. Ten byl naplněnej. Jak jsem se takhle mohl po očku podívat, tak žádní moji známí, žádní učitelé tam nebyli, ale někdo jinej. Pak jsem se dodatečně dozvěděl, že tam byla pozvaná takzvaná organizovaná veřejnost – no prostě dělníci z různejch závodů tam byli. A když přišlo na todlecto, řekl jsem: ‚Pane předsedo, já jsem třikrát žádal pracovníky Státní bezpečnosti, aby mi ten obraz předložili, protože tvrdím, že vám můžu dokázat řadou živých svědků, že tento obraz u nás nikdy nevisel.‘ On prohlásil: ‚Každý uchovává to, co má rád.‘ Načež ta dělnická lůza: ‚Ha, ha, ha, ha.‘ Takhle se tam smála."
„Některý ty výslechy byly dost náročný. Pamatuji se, že jsem byl v Ruzyni, tak tam podle hodin na Loretě jsme poznali, že už je hodně hodin, že už se blíží půlnoc. A ten vyšetřovatel, takzvaný pan referent se mu muselo říkat, pořád chtěl, abych se k něčemu přiznal, co jsme ještě dělali, jak jsme podvraceli tu republiku, co jsme šířili za tiskoviny a já nevím jaké vtipy..., protistátní řeči, jaký jsme měli. A pořád naléhal a mě už to začínalo tak jako votravovat, ale byl jsem pořád klidnej. A když už pak bylo hodně hodin, tak jsem povidal: ‚Tak si tam napište, co chcete!‘ Dělal jsem, že už jsem rozčílenej, že už mě to nebaví. Už ho to taky votravovalo, toho estébáka, takže vzal papíry, složil to a říkal: ‚Ráno budeme pokračovat.‘“
Miloš Blažek (skauty přezdívaný Merkur) se narodil 7. května 1926 v Praze. Zásadní vliv na jeho výchovu měla především matka. V roce 1937 se stal členem skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou založil o osm let dříve emauzský benediktin Metod Klement (později stál v jejím čele páter Ladislav Pavelka). Skautský slib složil ve Staré Boleslavi 28. září 1938. Během nacistické okupace pokračoval v ilegální skautské činnosti - zejména se soustředil na výchovnou činnost. V době Pražského povstání se zapojil do charitativní pomoci. Staral se například o vězně z koncentračních táborů. Po válce se stal vedoucím oddílu 318. (založený už 16. 5. 1945) v rámci 58. skautského střediska Mawadani. Obětavý organizátor se mimo jiné podílel na založení Ekumenické lesní školy. Činnost oddílu 318. byla ukončena s nástupem komunismu v únoru 1948, jeho členové se odmítli připojit k pionýrským oddílům Junáka. Jistou dobu byl Miloš Blažek ještě činný v ministrantské družině Legio Angelica, která však byla rovněž brzy zrušena a páter Ladislav Pavelka zatčen. Miloš Blažek maturoval na gymnáziu v roce 1946 a poté byl přijat na Filozofickou fakultu UK, obor dějepis-zeměpis. Na rozdíl od mnoha svých skautských kolegů nebyl z univerzity vyloučen a vysokoškolské studium se mu podařilo úspěšně dokončit. Od roku 1950 až do konce roku 1958 vyučoval na osmileté střední škole. Vedl vlastivědný kroužek, v němž navazoval na skautskou činnost - pořádal mnoho výletů a táborů. Za šíření skautingu byl 4. 1. 1959 zatčen. Po dvou měsících ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen k 4,5 roku vězení za podvracení republiky. V květnu 1960 byl na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn. V roce 2003 obdržel nejvyšší skautské vyznamenání - Řád stříbrného vlka. Miloš Blažek - Merkur zemřel 10. září roku 2019.
