Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Blažíček (* 1942)

• narozen 2. října 1942 v Praze

• v letech 1951–1958 bydlel na nově vybudovaném sídlišti Solidarita ve Strašnicích

• v roce 1960 dokončil v Tesle Strašnice výuční obor frekvenční mechanik

• v letech 1960–1962 zažil jako vojín Kubánskou a Berlínskou krizi

• srpen 1968 – očitý svědek událostí na Vinohradské třídě, jako televizní technik pomáhal udržet vysílání v chodu a zařizovat provizorní studia

• v letech 1969–1972 pracoval jako elektrikář pro cirkusy Rebernigg a Sarrasani; cesty po Německu, Rakousku, Francii

• v letech 1973–1989 opravářem hudebních automatů

• v roce 2022 žil v Hřensku

„Dělalo se vše pro to, aby se dostaly informace mezi lidi,“ říká Jiří Blažíček, kamerový technik Československé státní televize, který se v srpnových dnech roku 1968 podílel na udržení živého vysílání v době, kdy se kolem Československa stáhly kleště sovětské „bratrské pomoci“.

Otec nevěřil, že se na Západě dá žít normálně

Jiří Blažíček je válečným dítětem, na svět přišel v říjnu roku 1942 jako nejstarší ze tří bratrů. Otec Josef byl dělník, později zastával funkci šéfa technické kontroly, maminka se vyučila tiskařkou. Otec byl též aktivní v místním Sokole a po jeho zákazu v roce 1956 pokračoval v tělovýchovné jednotě (TJ), později se staral o nářadí TJ a zastával funkci hospodáře spolku. A na cvičení bral i malého syna Jiřího. Cvičení v Sokole ho bavilo víc než účast v Pionýru, kam jej též rodiče přihlásili: „Chvíli jsem tam byl, ale velmi rychle to skončilo.“ Když bylo pamětníkovi pět let, rodina se přestěhovala ze Žižkova do Strašnic, na sídliště Solidarita. Sídliště Solidarita v Praze 10 představuje jeden z prvních velkých bytových projektů po druhé světové válce. Stavělo se svépomocí od roku 1947 do roku 1951 prostřednictvím družstva Solidarita, po kterém nová zástavba získala své jméno. Sídliště mělo i svoji základní školu, kam Jiří nastoupil do čtvrté třídy. Tatínek Josef Blažíček byl v komunistické straně, stranickou legitimaci měla i maminka. Josef ideálům komunismu hluboce věřil, stejně jako tehdejší propagandě vyznačující se silnou a hluboce zakořeněnou averzí vůči „Západu“: „Otec neměl představu, jaké to je v SSSR nebo jinde, poprvé se dostal do zahraničí v roce 1966, do Itálie, a nevěřil, že na Západě žijou lidi normálně.“ Po invazi vojsk Varšavské smlouvy oba „zahodili legitimaci“, jak Jiří Blažíček dodává.

Otec řekl, že je čas se osamostatnit

Jiří se po dokončení základní školy na sídlišti Solidarita začal učit frekvenčním mechanikem v závodech Tesla, kde v tu dobu otec Josef zastával vedoucí funkci a měl nad synem dohled. „Otec byl pedant, měl jsem doma dost ‚pevný režim‘. Táta na mě dvakrát čekal, přišel jsem pozdě z kina, a pak mi řekl: ‚Je čas, aby ses osamostatnil...‘“ vzpomíná na odlet z rodného hnízda pamětník; psal se tehdy rok 1958 a Jiřímu bylo šestnáct let. „Nevěděl jsem, kam jít, ale nebyl problém sehnat nějaké místo k bydlení,“ pokračuje ve vyprávění. Prostorů, kde by člověk složil hlavu, bylo na konci padesátých let na dělnickém Žižkově dostatek – ovšem o přílišném pohodlí nemohla být řeč: „Často to byly sklepní byty, původně nebytové prostory. O něčem jste se dozvěděl, něco věděl národní výbor, často nám řekli – je to volné, když si to zabydlíte, můžete zůstat. Takhle jsem dal dohromady za ta léta několik bytů.“ Jako učeň již dostával malý plat a na jídlo občas zašel za mámou do práce nebo za těžce nemocnou tetou na Vinohrady, které dlouhá léta pomáhal.

Věděl jsem, že to bude průšvih, kdyby to bouchlo

Po vyučení jej ještě čekala vojna, kterou absolvoval v letech 1960–1962, tedy v době, kdy se výrazně vyostřily vztahy mezi tehdejším „západním“ a „východním“ blokem a vyústily v události, které se zapsaly do historie jako tzv. Kubánská a Berlínská krize. První z nich vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. Svět se obával přímého střetu a použití atomových zbraní. Berlínská krize byla vystupňováním konfliktů mezi tehdy již mocnostmi rozděleným Berlínem na východní a západní část a vrcholu dosáhla roku 1961 stavbou berlínské zdi. „Bylo to v tu dobu krutý, nebyli jsme absolutně schopný do čtrnácti minut udělat to, co se po nás v případě pohotovosti chtělo,“ vypráví Jiří Blažíček. „Kdyby byl atomový výbuch, měli jsme si lehnout pod papírovou pláštěnku a vzít si plynovou masku, a my jsme v ní v tu dobu nosili jen svačinu. Věděl jsem, že to bude průšvih, kdyby to fakt bouchlo.“ Jiří Blažíček – vyučený frekvenční mechanik – prožil vojnu u letecké jednotky v pražských Kbelích a dostal se později do tajné jednotky v Jincích u Prahy. Svými oborovými znalostmi byl užitečný pro tehdejší armádu a dostal nabídku pro ni pracovat i nadále: „Přemlouvali mě, abych zůstal, ale mně ten mundúr k srdci fakt nepřilnul. Odmítl jsem.“

Vy to, Holečku, vy to slyšíte, vy se na převrat taky těšíte…

Vyučení v oboru elektrikář a frekvenční mechanik tehdy otevíralo dveře do různých oborů, a tak se po vojně Jiří Blažíček uchytil u Československé televize (ČST) a dostal na starosti zajištění kamerového spojení v přenosových vozech. Na druhou polovinu šedesátých let a práci v televizi rád vzpomíná: „Atmosféra byla uvolněná, najednou se začaly dělat televizní přenosy s Jiřím Hanzelkou, chodili jsme pravidelně s reportéry do hospody k Holečkům a zpívali jsme: ‚Vy to, Holečku, vy to slyšíte, vy se na převrat taky těšíte… hej, hej…‘ Podobně jako v případě celonárodního povstání v Maďarsku v roce 1956, které sovětská vojska násilně potlačila, i v případě Československa Sovětský svaz usoudil, že je třeba „přátelsky zasáhnout“ a jeho moci se vzdalující národ „zachránit“. V ranních hodinách 21. srpna 1968 vojska „Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“ obsadila území Československé republiky. Z pochopitelných strategických důvodů se pozornost cizí armády upínala na sdělovací prostředky – poslední ostrůvky nezávislého vysílání a zprostředkování informací, co se vlastně děje. „Dne 21. 8. jsem zjistil, že přijeli Rusáci. První moje starost byla – kde mám vojenskou knížku, jestli si ji mám vzít s sebou, nebo zda to budeme dokumentovat v televizi. Běžel jsem do přenosových autobusů, v těch ranních hodinách těsně po vpádu se ale vůbec nevědělo, jak se bude reagovat,“ vzpomíná Jiří Blažíček.   

Udržet vysílání co nejdéle

Na emblematických fotografiích událostí srpna 1968 vidíme tanky projíždějící Vinohradskou ulicí, tankem zničený autobus před budovou Československého rozhlasu či lidi v ulicích s českými vlajkami od krve. Fotografie z míst pořizoval i Jiří Blažíček, který se nacházel v bezprostřední blízkosti centra tvrdých střetů okupantů s Pražany. V Římské ulici, hned vedle budovy Československého rozhlasu (ČsRo) na Vinohradské, totiž mělo své sídlo oddělení přenosové techniky ČST, jehož byl součástí. Tam tedy čekal na další instrukce, jedno z nejdůležitějších přání pak zaznělo z úst tehdejšího ředitele ČST Jiřího Pelikána – udržet vysílání, co nejdéle to půjde. Okupační vojska postupně obsazovala jednotlivá pracoviště ČST po Praze, a hledaly se tedy možnosti, jak ve vysílání pokračovat. Jiří Blažíček spadal pod vedoucího přenosové techniky Jiřího Hozmana: „Dostali jsme povel, že vysílač, který byl připravený pro Rusko, se rozdělá a postaví se provizorní studio v Hloubětíně.“ Dostat jakékoliv záběry z ulic k lidem ve chvíli, kdy ČST fungovala v utajení v různých prostorech, bylo skutečně náročné: „Pak jsem dostal nápad, protože dřív jsem promítal dětem v tělocvičně filmy – přineste vyvolané filmy z dění v ulicích, promítneme to na zeď a budeme to snímat kamerou a vysílat. A to se taky stalo. Maloval jsem plakáty s nápisy: Přepojujeme.“ Posledním místem, které kamerový technik Jiří Blažíček pomáhal zprovoznit, bylo studio v hotelu na Petřinách: „Věděl jsem tehdy o nějakém baráku nahoře na Petřinách, neobydlený hotel, a napadlo mě, že by tam byl dobrý přenos. Petřinské studio bylo poslední, kde všechno fungovalo. V tu dobu bylo vyhlášeno stanné právo, létaly nad námi vrtulníky, spali jsme tam jen přikrytí papíry…“ Vysílání se podařilo nepřetržitě udržet až do návratu československé delegace z Moskvy. Celkem ve dnech 21.–27. srpna bylo pro potřeby televizního vysílání vybudováno sedm provizorních vysílacích pracovišť, šest z nich v Praze.[1]

Z televizního technika elektrikářem v cirkusu

Nastupující normalizace spojená s prověrkami počátku sedmdesátých let řadu těch, kteří statečně bránili v srpnových dnech svobodný přístup k informacím, nekompromisně potrestala. Řada pracovníků byla vyslýchána orgány Státní bezpečnosti, v rámci politických prověrek bylo mnoho z nich odvoláno z řídících míst nebo ze služeb televize propuštěno. Jiří Blažíček se tomu vyhnul, jeho kroky v roce 1969 směřovaly za hranice republiky a i tehdejšího východního bloku. Přes Pragokoncert – v tu dobu jedinou povolenou uměleckou agenturu – získal práci elektrikáře v cirkusech. Během tří let zajišťoval elektrické připojení pro cirkus Rebernigg a cirkus Sarrasani. Do práce nastoupil spolu se dvěma kolegy z televize – Jaroslavem Novákem a Františkem Loudou. „Žil jste furt na kolečkách, maringotky se naložily na vlaky a jelo se, mám procestované celé Německo, Rakousko, kus Francie, bylo to bezvadný,“ vypráví pamětník. Jiří Blažíček byl v době svého působení v zahraničí neustále v kontaktu s rodinou – psal si s bratry, několikrát podnikl cestu zpět do Čech, a i přesto, že měl možnost v zahraničí zůstat, právě kvůli rodině to neudělal a vrátil se. Jak dodává: „Mohl jsem zůstat, ale nechtěl jsem nikomu z rodiny způsobit problémy tím, že bych emigroval.“

Jedete zbytečně, mají zavřeno!

Po návratu do Československa se Jiří Blažíček začal živit jako opravář hudebních automatů – tzv. jukeboxů. Jezdil po Česku i Slovensku stovky kilometrů, nejezdil však sám, jak brzy zjistil: patrně kvůli svým cestám za prací na Západ se dostal do hledáčku komunistické tajné policie. Ve svazcích uložených v Archivu bezpečnostních složek[2] byl veden jako prověřovaná osoba, tedy osoba, o kterou se StB zajímala buď z důvodu, že chtěla člověka získat pro spolupráci, nebo z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu. „To už jsem dělal hudební automaty, sledovalo mě pořád několik aut, poznal jsem je podle značek,“ vypráví pamětník. Tajnou policii nemrzelo jezdit za ním i na Slovensko, kde v tu dobu opravoval. Jednou s nimi dokonce promluvil, jak s úsměvem dodává: „Jel jsem do Rumburku opravovat a věděl jsem, že hospoda má zavřeno, projel jsem úzkou polní cestou a otočil se. A auta, co mě sledovala, nemohla nikam uhnout. Tak jsem jim řekl: ‚Jedete zbytečně, mají zavřeno!‘“ Sledování trvalo asi měsíc, o důvody, proč se tak dělo, se však pamětník nezajímal ani později: „Ještě bych byl zbytečně naštvanej na nějaký lidi, ne, radši ne.“

Vyplavilo mě to celkem čtyřikrát

Rok 1989 pro Jiřího Blažíčka znamenal především možnost konečně začít podnikat. S akčností a úctou k lidské práci sobě vlastní pokračoval v budování a sebevzdělávání: po večerech si dodělal výuční obor kuchař-číšník. A začal si plnit svůj sen – zřídil si malý rodinný penzion v Hřensku, kde se mu podařilo koupit starý domek, který svépomocí rekonstruoval. Jeho tříletý pobyt v zahraničí a nemožnost doložit v tu dobu zaměstnání se však negativně promítl na důchodovém výměru: „Kamarádi z cirkusu mrtví, archiv Pragokoncertu vzala voda a já jsem nemohl doložit, že jsem na začátku sedmdesátých let skutečně pracoval… dostal jsem důchod 3600 Kč.“ I s malým příjmem se mu nakonec podařilo podnik zařídit a všechno bylo skoro připraveno k otevření, ale: „Úřady mi furt házely klacky pod nohy, podle předpisů chtěly dvě toalety, přístupovou bezbariérovou cestu, pevnou otevírací dobu… a pak všechno vzala povodeň, vyplavilo mě to celkem čtyřikrát.“

Vidím v tom podivnou paralelu s rokem 1938 i 1968

Natáčení s Jiřím Blažíčkem v březnu 2022 se uskutečnilo krátce po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. K tomu pamětník dodává: „Vidím v tom podivnou paralelu jednak s rokem 1938. Němci vítali Hitlera a Putin si myslel, že Ukrajinci ho uvítají taky.“ I když v roce 1968 nebyl pro to, aby se konflikt po okupaci proměnil ve válku, domnívá se, že nám zahraničí mělo pomoci a neměli jsme se tak rychle vzdávat: „Ukrajinci, na rozdíl od nás tehdy, bojují, brání se, a to je dobře. Neměli jsme dovolit, aby tady byla cizí vojska. Pomoci lidem neznamená jim fandit a dodávat zbraně, my jsme v roce 1968 věřili, že nám někdo přijde na pomoc. Ale nepřišel.“

[1] Podrobněji k událostem kolem vysílání v srpnových dnech viz Václav Kolář, Ladislav Kejha: Televize v srpnu 1968, Dodatek ke stejnojmennému pořadu Československé televize, 2001, https://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/historie/pdf/televize-v-srpnu-1968.pdf

[2] Viz Archiv bezpečnostních složek, Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR): arch. č. KR - 938686 MV