Petr Blažka

„Prostě byly vlčata, který furt rostly, byly větší a větší a nikam neodcházely. Tak jsme pak měli takovej statut, že jsme družina Klokanů. Měli jsme už svůj program, jezdili jsme na puťáky na Slovensku, v Rumunsku. A vždycky jeden den z tábora. Chodili jsme do divadla. Velmi intenzivně jsme žili tou svojí družinou. Byli jsme taková pestrá společnost. Tam byli kluci silně věřící a na druhou stranu velmi liberální. Takže když jsme někam jeli vlakem, nebo seděli za deště pod celtou, tak jsme debatovali.“

„Tak spolu ještě se dvěma Dadama Ivanem a Ešvou zašli do dejvickýho Sokola, tam byli bratři Vokoun a Kopecký a těm řekli, že by chtěli dál pokračovat ve skautský činnosti a že potřebujou nějakou záštitu. Což bylo statečný, že řekli, že tam můžeme bejt. Nejdřív jsme byli Kroužek pro pobyt a cvičení v přírodě a scházeli jsme v klubovně, která byla za tou dejvickou sokolovnou v tom vnitrobloku.“

„Tak jsme měli takový problémy, že nám ta skautská organizace přišla moc organizovaná. Řešili jsme to s Matem a Václavem Břicháčkem, kterej byl velká duchovní autorita. Byl kamarád mýho táty. Ten nám hodně pomoh, že jsme se k tomu přihlásili a začali jsme trochu nosit kroje. My jsme viděli některý věci, který nejsou podstatný, jestli se s nima musíme ztotožňovat. On říkal, ať se ztotožníme s tím nejdůležitějším – že to je výchova dětí dětma a že to je mezinárodní společenství.“