Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Blažková (* 1938)

• narodila se 2. prosince 1938 v Poličce

• vyrůstala v Pavlovicích u Jimramova v rodině hospodářů

• rodiče pomáhali za druhé světové války partyzánům

• otce pamětnice 9. května 1945 zabily ustupující německé jednotky

• matka byla na přelomu let 1952 až 1953 donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva

• Marie se vyučila prodavačkou

• po vyučení nastoupila v Korouhvi jako vedoucí obchodu

• po mateřské dovolené nastoupila do Modety v Borové jako šička rukavic

• později zde pracovala jako technická kontrola

• v roce 1995 syn Milan tragicky zahynul při železniční nehodě u Krouny

• v roce 2020 žila v Oldřiši u Poličky

Jako malá dívka zažila, jak lidé v její domovské vísce Jimramovské Pavlovice v kopcích Vysočiny pomáhali partyzánům. Sledovala konec války i odchod vojáků wehrmachtu. Otce jí zastřelili ustupující němečtí vojáci, když šel s několika dalšími muži zadělat na pole drenáže. Od té doby zůstala její matka na všechno sama; pamětnice žila ještě s bratrem a dědečkem, který byl invalida z první světové války. Neúplná rodina zažila násilnou kolektivizaci a represe režimu, které na matku tvrdě dopadaly. Funkcionáři nově vznikajícího jednotného zemědělského družstva (JZD) poslali matku pamětnice na extrémně namáhavou práci ve vepříně, jež pro ni skončila pobytem v nemocnici. Pamětnice se vdala do rodiny s podobně nešťastným osudem. 

Dědeček se jí vrátil z první světové války

Marie Blažková se narodila do rodiny hospodářů 2. prosince 1938 v Poličce. Přišla do světa, který brzy čekalo těžké břímě přicházející války, rodinu však potkal zásadní zlom až na jejím konci. Rána, která přišla, se podepsala na zbytku života její matky i Marie samotné.

Její rodiče vedli své hospodářství se sedmi hektary pole, loukami a lesem v Jimramovských Pavlovicích, tedy blízko zemské hranice Čech a Moravy. Kromě otce a matky žil s rodinou ještě dědeček, válečný invalida z první světové války. Podle vyprávění, které si Marie zapamatovala, odešel do boje, když byly mamince pamětnice dva roky. Sloužil v Itálii u československých legií a po celou dobu od něj nedostala rodina žádnou zprávu. Většina přeživších se vrátila domů hned po válce, v roce 1918, a babička začala být proto po nějaké době smířená s tím, že její manžel v boji nejspíše zahynul. Nezbývalo příliš naděje, a na podzim roku 1919 je proto čekalo o to větší překvapení. „Maminka říkala, že přišla domů a říkala své mamince: ‚Mami, jde sem nějaký chlap, je špinavý a říká mi: Mařenko,“ tvrdí pamětnice. Dědeček tenkrát přinesl své dceři zlatý řetízek s medailonem na památku a vyprávěl o tom, jak hrozné bylo zakoušet hlad a žízeň a jak byli rádi, když padli na nějakou řeku.

Co Čech, to partyzán, řekli nacisti a postříleli šest mužů

Výrazně kopcovitý jimramovský terén komplikoval práci hlavně sedlákům v zimě, kdy například museli svážet obilí na saních. Kopce a husté lesy však v letech války představovaly vhodné útočiště pro partyzány. „Všichni se snažili je nějak podporovat. Nechalo se třeba venku viset prádlo a oni si vzali, co potřebovali,“ vzpomíná Marie Blažková. Jindy jim přichystali chléb. Lidé v Pavlovicích se s partyzány dobře znali, ti se jim na oplátku za pomoc a mlčenlivost svěřovali se svými plány. Měli třeba v plánu vyhodit do povětří most v Pavlovicích a vlak někde u Bystřice nad Pernštejnem. Varovali proto vesničany, aby si uklidili nádobí, které se mohlo rozbít. K explozi však nakonec nedošlo.

Dne 9. května 1945 v poledne otce pamětnice zastřelili němečtí vojáci. „Tenkrát zastřelili šest mužských, pět na místě a jeden žil ještě tři dny, tak říkal, jak to bylo. Říkal, že tenkrát přišli za tatínkem chlapi, aby si zadělal na poli drenáže, že budou jezdit tanky a rozjezdí mu to. A že mu půjdou pomoci. Dělali na poli, přišli tam Němci, esesáci nebo tak něco. Otec a ostatní jim říkali, že jsou Češi a že za nic nemůžou. A oni jim říkali, že co Čech, to partyzán, a všechny je zblízka postříleli,“ tvrdí Marie Blažková. Matka tak zůstala s dětmi a dědečkem sama.

Sovětští vojáci zabíjeli lidem krávy a prasata

I přes šok ze zbytečného konce otcova života nezbývalo rodině než žít dál. Po válce bylo horní patro domu v Pavlovicích prázdné, a matka proto dovolila, aby tam na chvíli přebývali rumunští vojáci. „Byli slušní, ti nikde nic neprovedli... Když odcházeli, jeden nás hladil a říkal, že má doma také takové děti. A říkal: ‚Brno, špitál, Bukurešť,‘ a že půjde domů. Kdo ví, jestli se vrátil, byl to nějaký důstojník,“ uvádí pamětnice.

Poté přišli sovětští vojáci, kteří již tak slušní nebyli. Otupělí válkou se hned tak něčeho neštítili. Brali si, co právě potřebovali – lidem zabíjeli krávy nebo prasata. Ženy se jich bály. Když po matce pamětnice jednou chtěli přinést zelí, spotřebovali ho celý hrnec bez ohledu na kohokoli z rodiny. Kromě toho byli zavšivení. „Za naší stodolou měli nějaký kotel a chlapi tam leželi v trávě nazí. Oni ty vši vyvařovali, aby je nějak zlikvidovali. Maminka se o nás strašně bála, oni nebyli moc civilizovaní. Ale myslím, že když byli tak dlouho ve válce, tak to dávalo smysl,“ vzpomíná Marie.

Oni prostě mohli všechno

Osud samoživitelky nebyl pro matku Marie Blažkové jednoduchý. Věřící matka s dětmi, s pozemky a bez otce představovala pro komunistické funkcionáře snadný cíl. „Když tatínka zastřelili, tak jí řekli, že dostane vdovský důchod. To bylo za starou měnu, sirotčí a vdovský byl dohromady tisíc korun,“ upozorňuje pamětnice. „A pak v roce 1953, když už byla jiná měna, brala dvě stě korun na sebe i na nás. A když nešla do JZD, tak jí to sebrali. Oni prostě mohli všechno.“

Matka pamětnice čelila nátlaku a výhrůžkám, což ji vyčerpávalo. Do jednotného zemědělského družstva (JZD) se začlenila jako jedna z posledních v roce 1952 nebo 1953. Vstup do družstva podepsala u patníku, když jela s obilím. Myslela si, že bude mít klid, ale mýlila se. JZD jednalo rychle. Nejdříve matce oznámili, že mají v plánu výstavbu vepřína. Do té doby nastěhovali do jejich stodoly kolem stovky prasat na volné ustájení. Matka měla za úkol se o prasata starat a přitom ještě chodila na pole. V provizorním vepříně netekla voda, a tak ji maminka s Marií tahaly v konvích zvířatům z nedalekého potoka. Napojit stovku prasat a nanosit dostatek šrotu ke krmení bylo takřka nemožné a bez dcery by maminka těžkou dřinu nezvládla.

Mladá Marie chodila do svých patnácti let na měšťanskou školu. Když z ní vycházela, dozvěděla se, že nemůže pokračovat na střední škole. Byla věřící a s matkou chodila do kostela, což odporovalo komunistickým představám o středoškolských studentech. „A když mi to zamítli, tak jsem se šla učit v Gottwaldově (dnešním Zlíně) prodavačkou obuvi a kožené galanterie.“

Bratr pamětnice už ale nesměl do učení vůbec nikam. V Pavlovicích se nacházel lihovar, a tak tam od svých čtrnácti let chodil vždy v zimě. V létě pracoval s maminkou na poli. Pak začalo JZD, tak od šestnácti let začal jezdit s traktorem.

Traktor vyvrátil matce všechny stromy v zahradě

Vyčerpávající práci komplikovali soudruzi v JZD matce dalšími změnami v územním plánu. O les a louky rodina přišla. Přes jejich zahradu vymyslelo vedení družstva cestu k vepřínu, byť jiná vedla přes kopec. Matka se snažila s vedením JZD domluvit. „Říkala jim: ‚Podívejte se, máme tam stromy. Jsou obalené ovocem, tak to nechte...‘“ tvrdí pamětnice. Odpověď přišla záhy, když zahradu Blažkových rozryl traktor, který vyvrátil všechny ovocné stromy před jejich zraky...

Maminku čekaly další a další tvrdé zkoušky. Obstarávala dvacet čtyři prasnic, dva vepře a sto prasat ve volném ustájení. Voda již sice ve vepříně tekla, ale krmení, kydání hnoje a péče o kotce s odrostlejšími prasaty zůstávaly stále na jednu jedinou osobu. „Jedna ženská u všeho sama, tolik hnoje... my jsme jí pomáhali, ale já už jsem měla malého kluka. Tak jsem ho vždycky postavila v sadu, abych viděla na kočárek,“ vzpomíná Marie Blažková. Sekali jetelinu, obírali brambory, nosili z domu dříví a ve vepříně prasatům topili.

Stavba, kterou JZD vybudovalo, měla do modernosti i praktičnosti daleko. Po schodech nešlo projít s pytlem šrotu. Zedníci postavili doprostřed prasečáku kamna, zazdili prkno do komína a vedli tudy trubky. Když přišla kontrola, konstatovala, že s amatérsky postavenými kamny mohlo celé stavení vyhořet. V přípravně čekal kontrolory pohled na podezřelé zařízení na krouhání červené řepy. Na otázku, kde je vypínač, matka kontrolorům po pravdě odpověděla: „Říkali mi, že mám dát takhle dva dráty k sobě.“ 

Tak sedřenou ženu primář ještě neviděl

Neúměrná fyzická zátěž se na matce musela zákonitě projevit i přes snahu její dcery a dalších lidí jí pomoci. „Byla pak v nemocnici na operaci a primář říkal, že tak sedřenou ženskou ještě neviděl. Napsal jí na papír, že musí dělat lehkou práci, pokud možno vsedě. A tak ji dali do kravína, aby šla dojit... že u toho se taky sedí,“ upozorňuje pamětnice.

Její matka navíc musela pást se dvěma dalšími ženami sto krav. Její zdraví se zlepšilo jen nepatrně. Na místě dojičky setrvala až do svého odchodu do důchodu a i potom ještě v kravíně pracovala – nikomu se totiž do takové dřiny nechtělo. Nikdo nechtěl její práci zastat ani jako záskok. „Pamatuju si, že když jsem se vdávala, nikdo nechtěl jít ani na jeden den za maminku do prasečáku. Musela nakonec maminka předsedy. A když jsme přijeli domů, maminka se sotva najedla a už se tam hnala zpět,“ líčí Marie Blažková. Její matka byla starostlivá a strachovala se o chod kravína i přesto, že ji zde prakticky družstvo uvěznilo.

Marie se vdala za vlastizrádce

Prvního října 1960, když ještě matka pracovala ve vepříně, se Marie provdala za Albína Blažka. Její bratr byl na vojně, a proto ještě rok žila i se svým manželem u matky, aby jí pomáhali. Když se bratr vrátil, přestěhoval se mladý manželský pár na Babku do Oldřiše, kde se usadil natrvalo.

Albín však pocházel z buržoazní rodiny a ani život jeho samotného nebyl jednoduchý. Jeho rodiče měli obchod s dobytkem, řeznictví a hospodu. Při kolektivizaci se stal majetek rodiny komunistům trnem v oku, pozavírali téměř všechny, kromě osmdesátiletého dědečka a o dva roky mladší babičky. Státní bezpečnost se s bezohledností sobě vlastní snažila přesvědčit rodinu ke vstupu do nově vznikajícího JZD. Do hospody v roce 1948 přišli dva ozbrojení muži, členy rodiny vytáhli do lesa a surově je zde bili, z čehož má manžel pamětnice dodnes jizvu za uchem. Otce, matku i Albína potrestal Nejvyšší státní soud za vlastizradu a poslal je do věznice na pražském Pankráci. „Můj muž se v té době učil v České Třebové. Přišli pro něj do školy a sebrali ho. Pak byl zavřený,“ dodává Marie.

Ve vězení měl podle výpovědi pamětnice její manžel hrozný hlad. K jídlu dostávali vězni tři brambory za den a přísné předpisy nedovolovaly pomoc ani ze strany vězeňských návštěv – doručit odsouzeným třeba skývu chleba na přilepšenou bylo takřka nemožné.

Albína po propuštění z vězení čekala vojna u Pomocných technických praporů, což s sebou neslo práci v Zápotockého černouhelném dole na Kladně. Nechávali je zde spát v kůlnách bez střechy, s měsícem nad hlavou. Podmínky byly pro některé z jeho kolegů strašné. „Museli lézt po kolenou v dole, mokří se neměli kde usušit a neměli nic na sebe,“ prohlašuje pamětnice. 

Albín Blažek se z dolu naštěstí dostal na povrch. Převeleli ho na dvacet měsíců na pozici vrchního kuchaře. Poměry zde již byly mírnější, ostatní muži však mnohdy podobné podmínky jako v dolech nikdy nezažili. Později se s Albínem táhlo stigma vlastizrádce, přes nevyhovující kádrový posudek ale směl řídit alespoň autobus.

Rodinu postihlo v roce 1995 další neštěstí 

V roce 1962 se Marii a Albínovi narodil syn Milan a o čtrnáct měsíců později druhý syn Petr. V roce 1964 začala pamětnice po mateřské dovolené pracovat z domu, šila rukavice v podniku Modeta Borová a roku 1974 ji zaměstnali u technických kontrol v téže firmě. Šedesátá a sedmdesátá léta 20. století prožila mladá matka v pracovním shonu. Starala se o děti, po nocích šila a prarodičům pomáhala s manželem na poli. Předseda komunistické strany naléhal na Marii, ať vstoupí do partaje. Odmítala. Na věty typu: „Ale třeba přijdete o práci,“ odpovídala: „To mi nevadí, tak já zase budu šít.“ V životopise vždy na otázku reakcí na srpen 1968 odpovídala upřímně: „Já ani rodinní příslušníci jsme se toho nezúčastnili.“ O strachu, který tehdy měli z tanků projíždějících ulicemi, mlčela tak jako ostatní.

Její děti naštěstí příliš nepoznamenal špatný politický profil jejich otce. Jeden syn sloužil na vojně u čestné stráže na Pražském hradě, druhý na hranicích v bojové jednotce. Než Milana odvedli na vojnu, studoval nádražní školu v Chocni. Po návratu domů odešel pracovat jako strojvůdce na trati Svitavy – Polička – Skuteč. V roce 1995 se stal obětí velkého železničního neštěstí u Krouny, srážka vlaků si tehdy vyžádala devatenáct lidských životů. Zanechal po sobě čtyři děti a vdovu. Petr si rok po návratu z vojny udělal řidičské zkoušky a až do roku 2020 pracoval jako řidič kamionu.

Sametová revoluce v roce 1989 se pamětnice nedotkla. Byla již v penzi a politickou proměnu příliš nevnímala, podobně jako první svobodné volby. „Nevím, asi jsem k tomu nebyla vedená,“ vysvětluje. Matka ji však učila pracovní píli a vytrvalosti a mladším generacím by vzkázala, aby se tímto řídily.

„Hlavně aby mladí chodili do práce a dělali... Myslím, že když jsou otevřené nonstop hospody, tak kdo tam asi může vysedávat? Jen ti, co nechodí do práce,“ tvrdí Marie Blažková. V roce 2020 žila se svým manželem Albínem spokojeně na Babce, v Oldřiši u Poličky.