Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Taťána Blažková (* 1947)

• narozena 16. července 1947 v Kutné Hoře

• dcerou šlechtičny Tatiany Wiesnerové, roz. Schebkové

• po roce 1945 rod Schebků vystěhován ze zámků v Hodkově a ve Zruči nad Sázavou

• strýc Adolf Schebek pracoval jako krmič prasat

• prastrýc Jan Schebek dělníkem v n. p. KOVO-FINIŠ

• v roce 1950 rodina vystěhována ze statku v Chotěměřicích

• otec pamětnice přidělen do státního statku v Dražicích na Mladoboleslavsku

• otec Vladimír Wiesner v červenci 1952 zadržen StB a vězněn v Pankráci

• roku 1955 výbuch granátu usmrtil staršího bratra Tomáše

• otec opustil rodinu

• hospodářství po roce 1989 rodině navráceno

Rod Schebků se v 19. století zasadil o výstavbu dodnes důležitých železničních tratí. Zejména díky těmto zakázkám nabyl rod velkého majetku, který podnikatelskou rodinu činil jednu z nejbohatších v Čechách. Jan Schebek postupně skoupil a zveleboval statky v Posázaví: Hodkov, Zbraslavice, Zruč nad Sázavou, Ostrov, Bělice, Tvoršovice a patřilo mu i několik nemovitostí v Praze. Za národohospodářský význam staveb drah byl jeho synovi udělen šlechtický titul. Jenže ve 20. století nastupující poválečný komunistický režim rodinu Schebků postupně likvidoval a snažil se jim znepříjemnit život na každém kroku.

Taťána Blažková, roz. Wiesnerová, se narodila 16. července 1947 v Kutné Hoře. Vyrůstala stejně jako její tři sourozenci Tomáš, Jan a Vladimír na nedalekém hospodářství v osadě Chotěměřice t. Pančava u Zbraslavic. Jejich maminka Tatiana byla zdatnou hospodářkou, dětství prožila na zámku v Hodkově. Jejím otcem byl baron Alfréd Schebek, vystudovaný právník, sečtělý člověk se zájmem o literaturu i umění. Na první pohled aristokrat chováním i vizáží. Jeho chotí byla ruská šlechtična Helena Binovičová, kvůli které nechal přestavět zámek v Hodkově na honosné sídlo v historizujícím slohu. Za Schebkovými přijížděly za první republiky i později návštěvy – jako například Jan Masaryk, rodiče Václava Havla, Rudolf Firkušný nebo Rafael Kubelík.

Z urozené šlechtičny vyrostla hospodářka

Výchova Tatiany – maminky naší vypravěčky – byla podmíněna jejímu urozenému původu, a tedy hlavní pozornost se upínala ke všeobecnému vzdělání, znalosti světových jazyků a dodržování nejvytříbenějších společenských zásad s přísným bontonem. Krom urozenosti svých rodičů také Tatiana po otci zdědila pracovitost a zájem o hospodaření, jelikož k zámku přiléhaly rozlehlé polnosti s veškerou hospodářskou vybaveností. Už od dětství tak Tatiana krom zámeckého prostředí zažívala i radosti a krásy prostého venkova.

Tatiana Schebková se zamilovala a následně provdala za Vladimíra Wiesnera, zemědělského inženýra a protifašistického odbojáře v tehdejší Jugoslávii, kde manželé po dobu okupace žili a kde se jim narodil prvorozený syn Tomáš (1940). Po návratu do Čech se usadili na statku v Chotěměřicích, který dostala Tatiana od svého otce věnem. Postupně se jim narodili potomci Jan (1943) a dvojčata Taťána a Vladimír (1947). Otec rodiny po návratu do Československa prodělal v roce 1946 amputaci nohy, jelikož jako letec jugoslávské armády utrpěl zranění, která se připomenula v pozdějších letech, kdy byl vězněn. Ačkoliv si rodina Schebkových představovala, že za ženicha si jejich dcera vybere někoho z okruhu spřátelených zámožných rodin a podobného společenského postavení, život rozhodl jinak. Přesto rodiče Vladimíra Wiesnera přijali do rodiny.

Poválečné osudy baronů: jednomu čůrali do bandasky, druhý krmil prasata

Po druhé světové válce nabraly události pro šlechtickou rodinu Schebkových rychlý spád. Nejprve byl ze zámku ve Zruči nad Sázavou vyhnán Alfrédův bratr – Jan Schebek. Revoluční bandy zámek obsadily a vyrabovaly, zdevastovaly veškerý interiér a popelem lehla i celá zámecká knihovna. Poté se živil jako dělník v ledečském Kovofiniši. „Tam byl za svůj původ dělnickou třídou šikanován a ubíjen. Čůrali mu do bandasky a podobně,“ vzpomíná na prastrýce Taťána Blažková. Baron Jan Schebek dožíval v ústraní na nedaleké hájovně v Měchonicích a zemřel roku 1952.

Podobný osud následně postihl i jeho bratra Alfréda Schebka a zámek v Hodkově. Po osvobození byla nejprve zkonfiskována část majetku a po uvalení národní správy došlo k vystěhování rodiny. Dobový novinový článek píše: „Trestní nalézací komise při ONV Ledeč nad Sázavou projednala tyto dny případ Václava Hynka, domkáře v Hodkově, který se loni v květnu zvolil do revolučního MNV a přičinil se spolu s jeho předsedou, říd. učitelem Vítem, o zajištění velkostatkáře Alfréda Schebka. Schebkův zámek, prohlášený MNV za národní majetek, pomáhal Hynek střežiti tak úspěšně, že zmizely veškeré cenné předměty…“ (viz Dodatečné materiály – novinový článek).

Pro rodinu tu zůstali jejich věrní přátelé ze starých časů, kteří Alfrédovi a Heleně Schebkovým poskytli dvoupokojový byt na baště sv. Tomáše v Praze. Šlechtici se nyní ocitli bez peněžních prostředků, Alfréd i Helena si začali přivydělávat překladem textů pro Akademii věd. Na zámku v Hodkově musel na příkaz komunistických úřadů zůstat Tatjanin bratr Adolf Schebek. Stejně jako otec, tak i on se zabýval právnickou činností, dokonce před válkou působil na ministerstvu vnitra a v době okupace se stal osobním tajemníkem ministra zahraničí Chvalkovského v Berlíně. V únoru 1948 byl vyakčněn a poté byl nucen pracovat v hospodářství v Hodkově. Na svého strýce vzpomíná jeho neteř a naše pamětnice Taťána Blažková. „Dva roky krmil prasata a chodili ho sledovat a hlídat. Mysleli si, že to nevydrží, že se bude chtít pomstít a těm prasatům strčí do krmení nějaký jed, aby se pomstil a uškodil. To ale z rodiny neměl nikdo nikdy ve zvyku ani v povaze. I když trpěli, přijímali to bez jakékoliv zášti a život pro ně šel dál.“

Spisy bezpečnostních složek dokládají, že Adolf Schebek byl od roku 1949 skutečně pronásledován, rozpracováván zdejším OO-MV (operativní oddělení ministerstva vnitra) pro podezření ze špionáže, jelikož udržoval styk s pracovníky belgického vyslanectví v Praze (svazek č. 1852). Tyto styky mají své odůvodnění, jelikož Adolfova choť Denisa pocházela z Belgie. Spisy bezpečnostních složek dále uvádí: „...Adolf Schebek byl v září 1959 získán ke spolupráci II. správou MV na základě dobrovolnosti. Písemné zprávy byly nedůležité, popisné, okrajové. Projevoval se jako alibista a spolupráci přijal jako nutné zlo. Schůzky se konaly ve veřejných místnostech a v terénu. Na odměnách obdržel 787,- Kčs. Spolupráce ukončena v říjnu 1963 pro ztrátu dalších možností…“ (svazek č. 572489 MV).

Pod záminkou přeložení otce vystěhováni

K chotěměřickému hospodářství připadalo do roku 1948 až 80 hektarů zemědělské půdy, což se zejména při sklizni obilí či senáží neobešlo bez námezdní síly. Po navyšování povinných zemědělských kontingentů rodina obdržela usnesení o převedení majetku pod správu Československých státních statků (ČSSS). Jak prozrazují písemné dokumenty, Vladimír byl ještě po krátký čas ustanoven správcem statku, nicméně v listopadu 1950 přišlo vystěhování celé rodiny. Tehdejší úřední dokumenty tento krok zmiňovaly jako nutné přeložení zootechnika Vladimíra Wiesnera do Dražic. Na vystěhování vzpomíná tehdy tříletá Taťána Blažková. „Matně si jen pamatuji, že se to celé odehrálo velmi rychle. Vezli jsme jen bílou skříň a vše ostatní jsme tam museli nechat, a to i včetně našeho pejska Pepíka, kterého měl bratr Tomáš moc rád.“

V Dražicích obývala rodina Wiesnerových byt v prvním patře ve státním statku, který Tatiana útulně zvelebila. Ani tady nepřestávala s kulturním životem a snažila se sdružovat místní. Pomáhala například s pořádáním slavnostního průvodu Božího těla a na varhany doprovázela mše ve zdejším římskokatolickém kostelíku. Jako dělnice a později účetní pracovala v místním Družstevním kombinátu na výrobu ohřívačů vody, což se neobešlo bez šikany a posměšků pracující třídy. Nezaobírala se tím, a aby uživila děti, přibrala ještě noční směny v nedalekém cukrovaru.

Vladimír byl zaměstnán jako zootechnik ve vedlejší vesnici, a přímo tam, při svém zaměstnání, byl 27. července 1952 zadržen a dopraven příslušníky Státní bezpečnosti do vyšetřovací vazby v Mladé Boleslavi a později do pankrácké věznice v Praze. V den jeho zatčení proběhla v bytě Wiesnerových v Dražicích domovní prohlídka. „Vlítlo tam dost chlapů, asi šest nebo sedm, prohledali celý byt, leccos vyházeli a zase odešli. Nás si vůbec nevšímali, ale pamatuji si, jak maminka brečela,“ vzpomíná Taťána Blažková.

Nedostali jsme se dál než k bráně pankrácké věznice

Tatiana ihned po zatčení manžela zavezla dvojčata Taťánu a Vladimíra k babičce Wiesnerové na pražský Spořilov. „Babička s námi chodila svého syna navštěvovat. Nachystal se balíček se svačinou, ale my se nikdy nedostali dál než k železné bráně pankrácké věznice. Za tátou nás nikdy nepustili. Ve vazbě mu vyrazili zuby a také se mu kazila noha, kterou po jeho propuštění museli ještě o kus zkrátit,“ připomíná dcera vězněného Vladimíra Wiesnera a dodává, že její otec nebyl souzen a celý jeden rok strávil ve vyšetřovací vazbě.

Vyšetřovací materiály a rozsudek z ledna 1954 uvádí, že dotyčný Vladimír Wiesner byl obviněn a posléze ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen za sabotáž jednotného hospodářského plánu (viz Dodatečné materiály – Rozsudek). Vzhledem k tomu, že byl od července 1952 ve vyšetřovací vazbě, soud mu uložil ještě další dva měsíce věznění. Součástí vyšetřovacího spisu jsou taktéž i dojemné dopisy, které adresoval své mamince. Působivé jsou pak zejména činy jeho manželky Tatiany, která se vytrvale snažila u všech státních orgánů o propuštění a prokázání nevinnosti manžela. Objevují se zde i zprávy popisující jeho zbídačený zdravotní stav.

Tomáše zabil granát a pak nás opustil táta

Starší bratr pamětnice Tomáš a jeho kamarád jednoho dne našli nedaleko vojenského prostoru v Milovicích granát. Na místo byl přivolán strážník Veřejné bezpečnosti, který konstatoval, že granát je už neškodný. Zvídaví chlapci si nalezený granát odnesli domů, sevřeli ho do svěráku a začali ho zkoumat. Když vtom granát explodoval. Výbuch ihned zabil Tomáše a při převozu do nemocnice zemřel i jeho kamarád. Obratem Tatiana podala stížnost na pracovníka Bezpečnosti, kterou odeslala i do kanceláře republiky. Celá záležitost nicméně neprošla důkladnějším šetřením a příslušník za svoji nedbalost nebyl nijak potrestán.

Po rodinné tragédii přišel další zásah. Následkem věznění Vladimíra Wiesnera nastalo značné zhoršení zdravotního stavu, konkrétně jeho amputované nohy, a on musel být znovu operován. Posléze se rehabilitoval v Jedličkově ústavu – a právě tady se seznámil a zamiloval do vrchní zdravotní sestry, kvůli níž opustil manželku i děti. Tatiana se sice snažila situaci zachránit a přestěhovat se s dětmi do Prahy, aby byla Vladimírovi nablízku, ale ani to krachu manželství nezabránilo. Vladimírova známost netrvala dlouho, přesto se ke své rodině už nevrátil a později se podruhé oženil. Ačkoli se později snažil své jednání dceři vysvětlit, ona ani její sourozenci mu odchod od rodiny nikdy neodpustily.

Taťána Blažková po přestěhování z Dražic do Prahy nastoupila do osmého ročníku. V jejím kádrovém posudku bylo uvedeno, že je „šlechtického původu“, a tak se Taťána místo studia střední školy vyučila prodavačkou v klenotnictví.

Její maminka Tatiana Wiesnerová se dožila pádu komunistického režimu, v restitucích jim byl navrácen zdevastovaný statek v Chotěměřicích. Taktéž byl rodině navrácen zámek ve Zruči nad Sázavou a v Hodkově. Tatiana Wiesnerová zemřela roku 1995 a ještě před svou smrtí se snažila o rekonstrukci celé usedlosti, v které pak dále pokračovala i její dcera Taťána.