Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Blažková (* 1944)

• narodila se 3. května 1944 v Lysolajích u Prahy.

• její rodiče hospodařili na velkém statku

• po roce 1948 jim komunisté zabrali stroje

• až do roku 1962 odolávali nátlaku dát pozemky a hospodářská zvířata státnímu statku

• Zdena do svých 17 let pracovala s rodiči ve vlastním hospodářství

• dálkově vystudovala zahradnickou školu v Mělníku

• pracovala ve státním podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha

• po roce 1989 rodinné pozemky vráceny

• v 90. letech odolávala tlaku místních obyvatel a developerů

Zdenka Blažková, roz. Srbová, se narodila 3. května 1944 v Lysolajích u Prahy. Srbovi zde žili a hospodařili na rodném statku otce Františka Srba, který ho převzal po svých rodičích. Pozemky, které Zdenka dodnes vlastní, jsou vysoce lukrativní a developerské firmy s nimi měly v 90. letech velké plány. Zdenka se však o prodeji za velké peníze odmítla bavit a odolávala tlakům z různých stran. „Nemůžu prodat něco, na čem se mí rodiče tak nadřeli. A nejen to. Chci uchovat kus přírody,“ říká.

Historie rozsáhlého hospodářství rodiny Srbových sahá do hluboké minulosti. „Stavení tam bylo už za třicetileté války, kdy byly Lysolaje vypálené, vyvražděné a poté mnoho let zpustlé. Když jsme si ze starého chlíva dělali kuchyň, manžel okopal místnosti na dřeň a našel opálené stěny. Kolem roku 1880 tam také hořelo. O tom se dochovaly dokumenty,“ vypráví Zdenka.

Prarodiče Srbovy si Zdenka nepamatuje. Babička Helena zemřela v květnu 1945, když se Helena narodila, a dědeček Tomáš Srb rok po ní. Statek měl převzít dle zvyklostí nejstarší syn Tomáš, avšak ten utrpěl v dětství úraz páteře, vytvořil se mu na ní hrb a zůstal částečně postižený. Žil na výminku a pomáhal bratrovi na statku až do své smrti v roce 1955. „Strýčka Tomáše jsme milovali. Byl velmi laskavý, k nám dětem měl úžasný vztah. Hodně mi dal do života,“ vypráví Zdenka.

Stroje nám sebrali před žněmi a museli jsme si je půjčovat

Do první třídy nastoupila v roce 1950, když společnost procházela bouřlivými proměnami. Od roku 1948 zavedla komunistická propaganda pro selský stav pejorativní přízvisko „kapitalistický živel“, „vesnický boháč“ nebo také „kulak“. Pro statkáře, kteří do té doby po mnoho generací hospodařili na vlastních pozemcích, nastaly nejhorší časy. V rámci kolektivizace zemědělství byli nuceni bezplatně vkládat své pozemky, hospodářské zvířectvo a stroje do Jednotných zemědělských družstev (JZD) či státních statků, někdy byli i násilně vystěhováváni. Státu museli ze svých produktů odvádět tak vysoké dávky, že je to pro ně likvidační. Rovněž 26hektarového hospodářství Zdenčiny rodiny se kolektivizace citelně dotkla.

„Bylo před žněmi a sebrali nám stroje. Měli jsme koně, samovaz a sekačku a to nám vzali. Prý to bylo nařízení z Moskvy od Stalina. Nejdříve tedy brali stroje. Tatínek si pak půjčoval od malozemědělců samovaz,“ vzpomíná Zdenka. Lidé z vesnice se k nim zpočátku chovali slušně, včetně tamního předsedy KSČ.

„Všichni viděli, že jen dřeme na poli. Dokud jsme plnili předepsané dodávky, tak nás nechali. Když rodiče nesplnili, tak už do nich hustili a tlačili je do státního statku. Jednou dávky nesplnili a tatínek kvůli tomu měl soud. Pozvali si i lidi, kteří také dělali na polích, třeba na té řepě. Ale nikdo tam proti tatínkovi nemluvil. Ti lidé proti nám nešli,“ vypráví Zdenka.

Neměli jsme ani mléko do kafe

I když jejich statek a pozemky patřily v Lysolajích k těm větším, za vesnické boháče a kapitalistické živly se Srbovi rozhodně pokládat nemohli. Ačkoli každé ráno odváželi ze statku litry čerstvě podojeného mléka od vlastních krav, sami ráno pili jen černou meltu.

„Nám nezbylo ani mléko, protože všechno se odevzdalo. Vajíčka také ne. Kdybychom nesplnili, byl by táta šikanovaný. Zbylo obilí pro dobytek. To se našrotovalo, aby měl co žrát. Ale mléko nám nezbývalo. Jediné, co nám dovolili, bylo vykrmit si jednou ročně prase,“ vypráví Zdenka, která od dětství rodičům vydatně pomáhala. Měla na starosti dobytek, od třinácti mamince pomáhala s dojením krav.

„Ráno jsme vstávali v pět hodin, tatínek vyčistil kravám chlívy a koňům stáj, podestlal a nakrmil je. To už jsme měli napáječky, i pro koně, takže se nemusela nosit voda. Maminka podojila, já jí pomáhala a tatínek odvezl mléko dolů do vsi, kde byla sběrna, a pak se šlo na pole,“ vypráví Zdenka.

Dvojí komunisté

Srbovi vstupu do Jednotného zemědělského družstva vzdorovali dlouho. Mohli být i vystěhováni, jak se to dělo v okolních vesnicích. Maminka Zdence říkala, že byli dvojí komunisté. Jedni svou moc využívali pro sebe a druzí jí využívali i pro dobro těch, kteří se v totalitním systému stávali zranitelnými. Nad Srbovými prý držel ochranou ruku komunista ze sousedství.

„V Lysolajích vystěhovali jen jednoho. To byl inženýr a měl u rodičů na statku dílnu. Tak ho vystěhovali s rodinou do jedné místnosti. Nás mohli taky vystěhovat, kdyby chtěli. Byli jsme ale vděční předsedovi KSČ, že se nás snažil podržet. Měl větší moc než starosta. Táta mu nechal k užívání kus pozemku a já mu ho po revoluci darovala za to, že nás nevystěhovali,“ vypráví Zdenka.

Musela jsem chodit poslední

V roce 1958 se Zdenka rozhodovala, co bude dělat po skončení školní docházky, a přestože se neučila špatně, chtěla zůstat doma a pomáhat rodičům s hospodářstvím. Zdenčin otec byl posledním větším sedlákem v okrese, který dokázal hospodářství udržet až do roku 1962.

V březnu 1962 ho ale postihl infarkt a to změnilo vše. Přestože se František z nejhoršího dostal, už nebylo v silách rodiny statek udržet.

„Dali jsme naše hospodářství státnímu statku do bezplatného nájmu, ale nepodepsali jsme jim, že to darujeme,“ vypráví Zdenka. V dubnu 1962 nastoupila do státního statku a pracovala s místními ženami na poli. Tam teprve poznala, jak chutná lidská zášť.

„Byly na mě zlé. Maminka mi třeba dala kousek chleba k svačině a jedna paní neměla chleba, tak jsem ho rozpůlila a dala jí půlku. Ona mi místo poděkování jízlivě řekla: ,Tak kdy vás vystěhujou?‘ Nebo mi ženské nařídily, že mám chodit za nimi. Tak jsem musela chodit poslední. Maminka mi říkala: ,To máš za nás.‘ Já nechápala, jak to myslí, co jim vlastně rodiče udělali,“ říká Zdenka.

Snadné to neměla ani maminka. Ta se přihlásila na práci do suchdolských mrazíren, ale nedostala od obce doporučení a nepřijali ji. Našla si tedy práci uklízečky v Praze. Tatínek byl v nemocnici a Zdenčin bratr František chodil do školy.

Vedoucí dekorací

Zdenka si našla zajímavější práci v zahradnictví v Horoměřicích, kde ji kolegyně nasměrovala na dálkové studium zemědělské školy v Mělníku. Odmaturovala v roce 1965 a pak ji přijali do zahradnictví v pražské Stromovce, kde záhy dostala práci vedoucí oddělení dekorací pro Prahu ve státním podniku Sady, lesy a zahradnictví. „Měla jsem kancelář v maringotce a sídlili jsme ve Stromovce,“ vzpomíná Zdenka. Měla na starosti rostlinné dekorace pro různé příležitosti, sály, letiště či oslavy.

Okupanti v Lysolajích

V roce 1968, v době invaze vojsky Varšavské smlouvy, se sovětští vojáci usadili také v Lysolajích. „Byli na tom jednom poli, vjeli do neposekané pšenice a uvelebili se tam. A když jim nikdo nechtěl dát vodu, chodili si pro ni do studánky U Panenky Marie. My s tatínkem šli na švestky a najednou nad námi zasvištěly kulky. Táta zavelel, abych si hned lehla na zem. Oni stříleli, ale nad nás. Kdyby chtěli, byli jsme živými terči. Táta mi taky prozradil, že když něco vojáci provedli, jejich velitelé je tam nechávali postřílet a zahrabat. Jsou tam asi dodnes někde zakopaní. Bylo to tajemství, které jsem neměla nikomu říkat,“ vypráví Zdenka.

Na sklonku 70. let se Zdenka vdala za Josefa Blažka, se kterým se seznámila v práci, a odešla na mateřskou. Do Stromovky už se nevrátila. Pracovala pak jako uklízečka a prodavačka.

Poté, co její otec přestal hospodařit na statku, pracoval jako skladník a maminka uklízela. Jak Zdenka říká, na všechno si nakonec zvykli. Otec zemřel v roce 1985, maminka o rok později. Zdenčin bratr, inteligentní a matematicky talentovaný, na vojně psychicky onemocněl. Spouštěčem progresivní schizofrenie byl zřejmě stres a šikana. Byl dlouhé roky hospitalizován a zemřel v ústavu.

Báli jsme se v Lysolajích zůstat

Po revoluci 1989 vrátil stát Zdence pozemky, o které pak v 90. letech jevili velký zájem stavební developeři. Za lukrativní pozemky údajně nabízeli majitelce půl miliardy korun. To ale Zdenka popírá. S konkrétní nabídkou za ní prý nikdo nepřišel, protože k tomu nedala ani příležitost. Jen se o tom mluvilo. Zatímco levnější pozemky v sousedství se developerům vykoupit podařilo, Zdenka ty své prodat odmítla. Lysolajští se rozdělili na dva tábory. Jedni byli za jedno se Zdenkou, druzí jí vyčítali, že brzdí zájmy veřejnosti a rozvoj obce.

„Chodili za mnou všichni ti menší sedláci a říkali, že já jsem tam zbyla jako jediná, která má ty největší pozemky. Ti, co měli velké pozemky, už v Lysolajích nebydleli. Ti, kteří měli malé pozemky, se obávali, abych ty své neprodala. Já jsem jim říkala, že se na mě můžou spolehnout, že já nic neprodám,“ vypráví Zdenka.

Situace se ale obrátila, když se developerům podařilo přesvědčit majitele, aby své pozemky za velký peníz prodali. „Sousedovi prý měli dát zálohu asi milion, ale nakonec mu řekli, že kvůli tomu, že já nechci svoje parcely prodat, obchod se neuskuteční a žádné peníze nedostane. Tak začali jít proti mně,“ vypráví Zdenka. Tlak na ni byl značný a přerůstal v obavy o vlastní bezpečnost. „Báli jsme se. Ani náš kluk nechodil dolů do vesnice. Báli jsme se, že ho oddělají. Už jsme i zvažovali, že se přestěhujeme, aby na nás nikdo nemohl, jak jsme se báli,“ vypráví Zdenka.

Pozemky neprodám za žádnou cenu

Zdenčin neoblomný postoj naznačuje, že pozemky pro ni mají větší hodnotu než jakákoli suma, kterou by za ně dostala. „Já jsem tam s rodiči od mládí dělala a vím, co se nadřeli. A žili strašně skromně. Vážím si rodičů a jejich dřiny, a proto pozemky neprodám. To je jeden důvod. Tím dalším je to, že takto zachráním kus přírody. Vždyť na polích se pěstuje jídlo. Vím, že tam pěstují i řepku olejnou, která má malé kořeny, a pole se ničí, protože voda odteče. Ale jinak by se všechno zastavilo betonem. A kolik potom budeme platit za chléb? My jsme přece byli vždycky soběstační, co se týká potravin. A Češi jsou přece pracovití lidé...,“ uzavírá své vyprávění Zdenka. Přeje si, aby z těchto důvodů jednou pozemky neprodal ani její syn.