Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Petr Blížkovský Ph.D. (* 1963)

• narodil se 14. dubna 1963 v Brně-Řečkovicích

• doma se o komunistickém režimu mluvilo otevřeně

• v 80. letech se stal členem Společenství svatého Gorazda a druhů, které zdůrazňovalo cyrilometodějské kořeny křesťanské víry a v době komunistické totality působilo také jako tzv. křesťanský disent

• po sametové revoluci vstoupil do politiky

• k roku 2021 působil jako Generální tajemníkem Evropského výboru regionů v Bruselu

Křesťanská víra byla důležitou součástí mého života odmala

„Je to jako v přírodě. U monokultury je ten sytém velmi zranitelný. Proto bych rád, stejně jako v přírodě, i v církvi a politickém životě zvýšil biodiverzitu, “ říká Petr Blížkovský, v současnosti generální tajemník Evropského výboru regionů. Podle všeho asi nejvýše postavený český úředník v Bruselu.

Víra a hledání její podstaty ho provází celý život. V době před rokem 1989 se zapojil do aktivit takzvaných Gorazdovců. Společenství, jehož činnost je označována jako křesťanský disent. Z dnešního pohledu a v souvislosti s vyprávěním o době totalitního Československa budí ale zmínky některých jeho bývalých členů o autoritativním způsobu jeho vedení minimálně určité rozpaky. Petr ale patří k těm, kteří s tvrzením, že společenství mělo blízko k uskupení se sektářskými prvky, nesouhlasí. Jeho činnost i osobnost vůdce Miroslava Richtera ho podle jeho slov v tom nejlepším slova smyslu ovlivnily na celý život.  

Petr Blížkovský se narodil v roce 1963 v brněnských Řečkovicích. Vyrůstal se dvěma dalšími sourozenci, starší sestrou Marií a nejmladším bratrem Tomášem. Na dětství vzpomíná velmi rád. Jeho otec podle něj neustále posouval obzory svých dětí a maminka přinášela láskyplnou péči. „Vůči komunistům se naši otevřeně vymezovali. Otec dlouho působil jako předseda strany lidové a i tam byl rebel. Naši nám vždy otevřeně říkali, co špatného se děje.“ Na duchovní cestě pamětníka ovlivnil například P. Karel Hrazdil, zpovědník u svatého Jakuba, i další osobnosti. K zásadním setkáním u něj v této souvislosti došlo také v době, kdy studoval gymnázium Slovanské náměstí v Brně. „Měl jsem tam spoustu dobrých kamarádů. Například Ondru Váchu, bratra dnes známého kněze a biologa Marka Orko Váchy. Dále současného architekta Igora Kyselku nebo známého brněnského básníka a pedagoga Víta Slívu. Takzvaná křesťanská menšina tam o sobě věděla a byla aktivní. Možná dávala i trochu najevo, že je jiná či lepší.“

Ke Gorazdovcům mě přitahovalo aktivní křesťanství, hluboké modlitby i politická angažovanost a Moravanství

Zajímavý kolorit Petrova dospívání v totalitním Československu tvořili i jeho vyučující. Jeho třídní Jiřina Barnetová, byla například manželkou britského letce, ředitel školy Ladislav Hofer byl sice komunista, ale podle pamětníka zároveň také ten nejlepší pedagog, kterého kdy měl. „Když jsme narazili na pojem ateismus, měl rád diskuzi. Nechal nás debatovat. Mohli jsme se vyjadřovat, proč věříme. Vytvořil pro nás dokonce i ateistický kroužek, moc se mi to líbilo, protože to bylo určeno právě k diskuzi.“

Po maturitě Petr vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Povinnou vojenskou službu pak absolvoval v Praze. „V kasárnách bylo několik kamarádů věřících, půjčovali jsme si tehdy zakázané knihy.“

Z vojny přišel v roce 1987. Záhy poté mu jeho bývalý spolužák a kamarád Igor Kyselka nabídl, zda by nechtěl chodit do sboru Proglas. Tedy do Moravského cherubínského sboru, který fungoval v rámci Společenství svatého Gorazda a druhů. Právě toto setkání mu podle něj posléze přineslo zcela odlišnou kvalitu křesťanského života. „Bylo v tom aktivní křesťanství, hluboké modlitby i politická angažovanost a Moravanství.“

Vůdce společenství byl opravdu mimořádně charismatický

Zmiňované společenství vedl Miroslav Richter. Před rokem 1989 ho tvořilo asi třicet členů. Podle Petra to byli většinou vysokoškolští studenti z Moravy, kteří se scházeli dvakrát týdně. On sám ve společenství později našel i svou budoucí manželku.

Společenství svatého Gorazda a druhů působilo na Petra při prvním setkání jako sekta. „Dvakrát týdně se členové sboru scházeli na faře u svatého Jakuba v Brně. Panovala tam velmi železná morálka, projevovala se tvrdou disciplínou a mě se to moc nelíbilo. Pak jsem si ale říkal, že když chce to společenství něco dokázat, tak prostě disciplínu potřebuje.“

Petr v této souvislosti vzpomíná i na to, že hned poznal, že celé to stojí právě na Miroslavu Richterovi. „Byl to velmi charismatický člověk. Podobných jsem poznal hodně, ale on byl zcela mimo poznané kategorie, byl opravdu mimořádný.“

Specifikem sboru bylo podle Petra například už jen to, že když se zpívalo, Miroslav Richter zkoušku zastavil a hned vysvětloval, proč musí být něco jinak a s čím to teologicky souvisí. Právě to bylo pro Petra podle jeho slov velmi přitažlivé. Společenství podle něj své členy velmi pečlivě vzdělávalo. On sám jeho činnost vnímal jako misi, se kterou se musí jít ven. Pro mnohé byla ale právě to hodně nekomfortní zóna. „A možná zpočátku i pro mě. Dávat svědectví ven, to není každému vlastní, ale přijal jsem to.“ Jak dále Petr popisuje, společenství bylo disidentskou křesťanskou skupinou spojenou i s podzemní církví. Vzniklo samostatně ale se skrytou církví úzce spolupracovalo. Hlavním cílem se stalo křesťanské probuzení Moravy prostřednictvím cyrilometodějského odkazu. „Před rokem 1989 šlo navíc také o boj za změnu režimu. Po sametové revoluci jsme se pak chtěli účastnit formování nového společenského uspořádání. To bylo citlivé místo. Řada členů totiž to formování nového režimu nevzala úplně  za své. Do politiky nechtěli.“

Pamětník po listopadu 1989 do politiky vstoupil. Ze společenství vzešlo Moravské občanské hnutí, které šlo do voleb v roce 1990. Mělo dva členy v parlamentu. Později už ale tak úspěšné nebylo.

Po sametové revoluci se chtěl Mirek zapojit do formování společnosti na základě křesťanských hodnot

Základní myšlenkou společenství před rokem 1989 byla podle Petra, jak už zaznělo, svoboda a změna režimu. Jeho členové se v roce 1985 například podíleli na velehradských oslavách u příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Zapojili se tehdy mezi oficiální sbor, a když z úst ministra kultury zazněl pokyn „Soudruzi, hymnu!“, začali zpívat nejstarší známou českou duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. Podle výpovědi svědků to v přítomných mocenských strukturách vyvolalo velké zděšení a pro dav věřících to zase znamenalo dodání odvahy. Když pak tedy v projevu ministra znělo, že režim oceňuje Cyrila a Metoděje, věřící začali okamžitě skandovat „svaté Cyrila a Metoděje“. A také trvali na tom, že setkání není mírovou slavností ale křesťanskou poutí, a tehdejšího ministra kultury, Milana Klusáka, jednoznačně vypískali. Pro katolickou církev to znamenalo naprosto přelomovou událost. Tímto se totiž do té doby „mlčící“ oficiální církev v Československu veřejně přihlásila k obraně svých práv.

Podle Petra vůdce společenství Miroslav Richter zdůrazňoval, že mají být viditelnými hlasateli víry a jít za pravdou. No a ta byla v komunismu jednoduchá. Komunismus a s ním spojená nesvoboda bylo to špatné a změna režimu to dobré. V rámci svých antikomunistických aktivit napsali Gorazdovci také například dopis ministru kultury, že je v zemi nesvoboda a že vyzývají k tomu, aby se necenzurovala kultura. „Mnozí to podepsali, ale ne všichni. Někteří se báli.“

Význam Společenství svatého Gorazda a druhů spočíval podle Petra také v tom, že v něm nikdo nezůstal netečný. „Ti, kteří společenstvím prošli, se naučili stát za svými názory, stali se zralými lidmi, což je podle mě velká hodnota.“

Hnutí podle něj také chtělo nabídnout moravské církvi východní dimenzi, která není její součástí. Chtělo propojovat různé světy, například pražský s moravským. „Mně osobně přijde struktura východní církve flexibilnější. Kněží se můžou ženit, člověk může k přijímání i po rozvodu, je v ní podle mě více tolerance. Východní liturgie více oslovuje duši člověka. Není tak racionální jako západní. Když jdu na východní mši, tak se pak vznáším.“ Na druhou stranu ale Petr souhlasí, že i východní církev má své mantinely. Zatímco v západní je velká pluralita teologických postojů a názorů, u východní církve je znát určitá zkostnatělost. „Gorazdovci východní dimenzi dávali jen jako nabídku. Jako problém viděli hlavně to, že tuto možnost západní církev neukazuje.“ Zároveň ale podle něj mohlo být určitým paradoxem, že společenství odkazovalo na pravoslaví, které je dodnes vnímáno jako tzv. prodloužená ruka Moskvy. Hnutí, které před rokem 1989 usilovalo o svobodu, mělo tak paradoxně ruskou formu. Pamětník ale k tomu dodává, že ve skutečnosti bylo hlavním cílem jít k cyrilometodějským kořenům víry.

Po změně režimu mělo společenství dvě možnosti, nechat budovat společnost jiné, nebo vzít zodpovědnost do svých rukou. „Mirek nesouhlasil úplně se vším, co se v církvi děje. V hierarchii měl velký problém, myslel spíš reformně. Ale po roce 1989 to viděl jako povinnost, pomáhat formovat společnost na základě křesťanských hodnot.“

Forma společenství zůstala v životě pamětníka důležitá i nadále. V 90. letech se stal osobním tajemníkem bývalého předsedy dnešní KDU-ČSL a ministra zemědělství Josefa Luxe. Dále několik let působil jako diplomat v Bruselu. Poté působil na pozici ředitele pro evropské záležitosti na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Dnes (2021) je generálním tajemníkem výboru regionů. V rámci řízení sekretariátu dohlíží na podporu poskytovanou členům, kteří zastupují více než milion volených místních a regionálních politiků z celé EU. Je také profesorem na dvou univerzitách, v Brně a Bruselu.

Sekta to určitě nebyla

Podle některých pamětníků, kteří prošli Společenstvím svatého Gorazda před sametovou revolucí, mělo hnutí sektářské prvky. Petr s tím ale nesouhlasí. „Kdyby tomu tak bylo, nevydržel bych tam tak dlouho.“ Metody vůdce společenství, Miroslava Richtera, byly podle něj sice mnohdy drsné, ale on sám v jeho přístupu viděl spíše to, že tento způsob vedení slouží něčemu, co má smysl. Kdyby podle něj nefungovalo pevné vedení, žádná z misí společenství – modernizovat církev, rozšířit její nabídku a formovat veřejný život na základě křesťanských hodnot – by se nikdy neuskutečnila. „Mělo to přesah a právě ten mě zajímal. To, že jsem v politice, to je právě Mirkův vliv.“

V případě návratu do Brna by Petr podle svých slov rád pokračoval v rozvoji společenství. To podstatné podle něj je, aby lidé formovali sami sebe. Jak říká, jestli se někdo modlí „západně“ nebo „východně“, je zcela irelevantní. „Důležité je, co se děje uvnitř.“ Poznání různých cest je podle pamětníka samo o sobě hodnota. „Je to jako v přírodě. U monokultury je ten sytém velmi zranitelný. Proto bych rád, stejně jako v přírodě, i v církvi a politickém životě zvýšil biodiverzitu.“

Jak už bylo uvedeno, podle některých pamětníků, kteří Společenstvím svatého Gorazda a druhů před rokem 1989 prošli, a se kterými Paměť národa natáčela, se ve společenství sektářské prvky projevovaly. Na jednu stranu byl Miroslav Richter podle nich velmi charismatický vizionář, na druhou ale působil někdy až jako diktátor. Právě kvůli jeho osobnosti společenství celá řada jeho členů opustila. Podle některých se rád poslouchal a vedl dlouhé monology. Omezoval své oponenty a nepřipouštěl vůbec žádnou diskuzi. A míval i úzkostné stavy a celkově působil nevyrovnaně. I oni se ale většinou shodují, že bez něj by společenství nemohlo působit tak, jak působilo. 

Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované.