Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Smál se, že jedou do Polska lovit medvědy. O plynových komorách nevěděl
narodil se 10. října 1933 v Klatovech do smíšeného židovsko-křesťanského manželství
v období Protektorátu Čechy a Morava nemohl chodit do školy ani na veřejná místa, nemohl opustit město
jeho otce Maxmiliána Blocha od roku 1944 nacisté věznili v koncentračním táboře Terezín
válku přežil a vrátil se domů, jeho čtyři sourozenci zemřeli během holocaustu
otec odmítl v roce 1948 nabídku přesídlit do Izraele
pamětníka vyhodili z učení poté, co si na tryznu za Edvarda Beneše vzal do klopy americkou vlajku
během služby v armádě hrál fotbal za Jaroměř, Písek a Mariánské Lázně
pracoval v dolech na Jáchymovsku, poté se vyučil mechanikem chladících systémů
v roce 1967 emigroval na Západ, později s manželkou a synem odjeli za příbuznými do USA
vypracoval se na pozici vedoucího mechanika textilní firmy na Svatém Tomáši
s manželkou poté v Arkansasu otevřeli a úspěšně vedli hotel a restauraci s českou kuchyní
po rozvodu se v 90. letech vrátil zpět do Čech a zde se znovu oženil
v roce 2023 žil v Mariánských Lázních
Když se Anthony Bloch během druhé světové války šel loučit se svými známými a příbuznými z řad klatovských Židů čekajících na transport, dělal si jako malý kluk legraci, že jedou do Polska honit medvědy. „Nikdo tehdy nevěděl, že existují nějaké plynové komory,“ přiznává. „Dozvěděli jsme se o nich až po válce.“
O pár měsíců později musel do transportu i jeho otec Maxmilián Bloch. Tehdy už pamětník probrečel celé dopoledne. Otce však před přímou cestou do vyhlazovacího tábora zachránilo, že si vzal křesťanku. Do konce války zůstal v terezínském koncentračním táboře a holocaust na rozdíl od svých čtyř sourozenců přežil.
Po konci války v roce 1948 rodina dostala nabídku odejít do nově vzniklého státu Izrael. „Táta řekl, že tam půjde jedině, pokud tam půjdou celé Klatovy.“ Blochovi tak zůstali žít v komunistickém Československu a pamětník hned záhy pocítil, co to obnáší. O dvacet let později nečekal na celé Klatovy a s vlastní rodinou emigroval do svobodné západní Evropy.
Anthony Bloch se narodil 10. října 1933 v Klatovech. Pocházel ze smíšeného židovsko-křesťanského manželství, což zejména zpočátku výrazně ovlivnilo jeho život.
Židovský původ zdědil po svém otci Maxmiliánu Blochovi, který byl synem klatovského šámese. Otec pracoval jako pojišťovací agent a také se aktivně věnoval sportu. Na Klatovsku jeho jméno dobře znali hlavně díky tomu, že hrál za místní fotbalové družstvo.
Pamětníkova matka Marie Sedláčková se narodila do křesťanské rodiny a vyrůstala s pěti sourozenci, otec pracoval jako hajný a padl na bojištích první světové války. Její sňatek s Maxmiliánem Blochem žádné spory mezi rodinami nevyvolal. „Rodina z matčiny strany nikdy neřešila, že táta je Žid, pro ně to byl prostě Max. Náboženské nenávisti na západě Čech neexistovaly,“ říká Anthony Bloch.
Přestože rasový antisemitismus v Evropě od druhé poloviny 19. století sílil, Blochovi ho mezi lidmi nepociťovali. Situace se ale zásadním způsobem změnila s rokem 1939, kdy Čechy zabralo Německo a začaly zde platit nacistické zákony, které Židy diskriminovaly a vylučovaly ze společnosti.
„Do kina jsme nesměli, na fotbal jsme nesměli, na náměstí jsme nesměli. Nesměli jsme opustit Klatovy. Když jsme chtěli někam jet, například sbírat houby do lesa, museli jsme si židovské hvězdy na obleku sundat nebo nějak překrýt,“ popisuje pamětník. Anthony Bloch také nemohl chodit do školy, dokončil pouze první třídu a poté se s bratrem Karlem po celou válku museli vzdělávat doma.
Navzdory všem omezením si pamětník uchoval i milé dětské vzpomínky spojené především s místem židovské zahrady, která ležela poblíž synagogy, v níž dědeček pracoval jako šámes - tedy správce. Do zahrady za pamětníkem i jeho bratrem chodili kamarádi, za hradbou zde hráli společně hry a pěstovali zeleninu i ovoce. „Díky těmhle chlapcům, co nás navštěvovali, jsme prožili válku bez problémů.“
Omezení se dotkla také pamětníkova otce. Práci pojišťováka ztratil a místo toho musel pracovat v továrně stejně jako většina klatovských Židů. Pod vlivem nacistické ideologie se proti němu také začali obracet někteří přátelé, ze strany manželky to však nehrozilo. „Maminka odmítla rozvod, i když o něm s tátou mluvili. Zůstali spolu a díky tomu nás zachránila, s bráchou jsme až do čtrnácti let byli chráněni od Hitlera.“
Po prvotní fázi vyčlenění židovského obyvatelstva ze společnosti plánovali nacisté Židy vyhladit. Z Klatov od roku 1942 probíhaly transporty do koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž odjížděli i pamětníkovi známí a příbuzní.
„Byl jsem se s některými loučit ve škole, kde měli na podlaze každý své místo a číslo. Přespali tam dvě noci a pak šli do transportu,“ přiznává Anthony Bloch.
V roce 1944 musel do vlaku nasednout i Maxmilián Bloch a opustit svoji rodinu. Nejprve jej poslali do internačního tábora pro Židy ze smíšených manželství v pražské čtvrti Hagibor. Odtud následoval přesun do koncentračního tábora v Terezíně.
„Když táta odešel, tak jsem celé dopoledne probrečel. Zůstali jsme sami s maminkou, známí nás podporovali hlavně jídlem. Tatínek pak psal z Terezína, že je v pořádku, víc psát nemohl. Musel tam pracovat, uklízet v kuchyni, prádelnách, uklízet ulice a záchody. Chodili také pracovat na zemědělské statky.“
Terezín byl pro mnohé poslední zastávkou před transporty do vyhlazovacích táborů v Polsku či Německu, ale i zde mnoho vězňů zahynulo. Maxmilián Bloch měl na rozdíl od svých čtyř sourozenců štěstí a holocaust přežil. Dříve než do těchto vlaků nastoupil, druhá světová válka skončila. Štěstí měl hned dvojité, protože v Terezíně unikl i epidemii skvrnitého tyfu.
Anthony Bloch vzpomíná, že hodně transportů jezdilo také přes Klatovy. „Viděli jsme od strejdovy hájovny, jak dole nad Úhlavou nad jeden transport naletěli hloubkaři. Vlak zastavil a piloti počkali, až lidé vystoupí mimo vagóny a pak vlak rozstříleli. Ty lidi pak vlezli zpátky do vlaku a čekali, co se bude dít, nemohli nic dělat,“ líčí pamětník.
Tou dobou už probíhaly poslední dny války. Podle Anthony Blocha v Klatovech k výraznějším bojům nedošlo, Spojenci ale podnikli nálet na místní vlakové nádraží. Mnohem silnějšímu bombardování čelila například nedaleká Plzeň, kde se nacházelo hodně průmyslových závodů.
Brzy už ale zpoza oken hájovny místo transportů smrti Anthony Bloch spatřil projíždět malé vojenské džípy patřící osvobozenecké americké armádě. „Projeli kolem a zamávali nám. To byl pro nás konec války. Počkali jsme na hájovně ještě dva čtyři dny, až se všechno uklidní, a pak se vrátili domů do Klatov. Čekali jsme, až se táta vrátí, přijel 16. května,“ vzpomíná pamětník. Maxmilián Bloch přežil jako jeden z mála židovských obyvatel města.
Po válce se situace Blochových ve všech ohledech zlepšila. Pamětníkovi už nikdo nebránil v chození do kina, do divadla nebo na fotbalové zápasy, přihlásil se také do Junáka a do Sokola. Hned v květnu po konci války nastoupil zpět do školy do stejné třídy, kterou nuceně před šesti lety opustil. „Po stránce učení jsem s tím neměl vůbec problém,“ dodává.
Rodina se nastěhovala do bytu v jedné z klatovských vil, kterou zdědili jejich příbuzní. Těm také připadla ve městě tkalcovna, do níž pamětník po ukončení základní školy nastoupil na praxi, aby později mohl pokračovat na průmyslovou školu. Příliš dlouho se však na místě neohřál.
„Nastoupil jsem v září 1948 a za dva dny byla tryzna za zesnulého prezidenta Edvarda Beneše. Šel jsem tam s americkou vlaječkou na klopě, kterou jsem dostal od vojáků při osvobození. Začali mě tam honit, že to musím sundat a vzali mě na policii, vyptávali se a večer jsem šel domů. Druhý den ráno jsem přišel do tkalcovny a řekli mi, že jsem propuštěný kvůli americké vlaječce,“ popisuje Anthony Bloch.
Na podzim roku 1948 už v Československu vládli komunisti a zaváděli svůj nedemokratický režim vládnutí. Příbuzným znárodnili jak tkalcovnu, tak vilu a Blochovi se museli vrátit do malého bytu. Přišla jim však nabídka přesídlit do tehdy nově vzniklého židovského státu Izrael. „Táta jako správný Klatovák řekl, že tam půjde jedině, pokud by tam šly celé Klatovy.“ A tak pamětníkova rodina zůstala v totalitním Československu.
Díky dobrým kontaktům, které měl otec z let své sportovní slávy, získal Anthony Bloch brzy po vyhození z tkalcovny práci v řezárně a později i kladné doporučení ke studiu průmyslové školy v Jihlavě. Jeho život v té době ale už významně směroval fotbal, hrál v barvách SK Klatovy jako otec.
Po dostudování střední školy šel pamětník na vojnu, jež se ovšem v jeho případě podřídila právě fotbalu. Nastoupil tedy do jaroměřického klubu a současně zde rok absolvoval poddůstojnickou školu. Poté ho přemístili do Dukly Písek, ale i odtud brzy směřoval jinam, tentokrát do Jáchymova.
Anthony Bloch hrál fotbal sice na vyšší úrovni, ale živit se tím v té době ještě nedalo, musel proto mít civilní zaměstnání. V Jáchymově chvíli pracoval v uranových dolech, práce v těžkých podmínkách a život zde na něj nepůsobily dobře. Jáchymov v 50. letech silně poznamenala krom těžby uranu také přítomnost lágrů, do nichž komunistický režim posílal na těžkou práci politické vězně.
Pamětník nakonec zakotvil v Mariánských Lázních. „V Mariánkách jsem taky fáral, většina kluků z fotbalového týmu fárala. Výdělky jsme dostávali pěkné, ale táta napsal svému kamarádovi doktorovi o tom, co dělám. A pak na mě naléhal, abych okamžitě přestal pracovat v dolech kvůli ozáření,“ vysvětluje Anthony Bloch.
Místo fárání v dolech si pamětník udělal učňovský kurz a začal pracovat jako mechanik chladících systémů. Ve stejném roce, kdy přišel do Mariánských Lázní, se také oženil a v roce 1959 se mu narodil syn Richard.
Pamětníkova matka přišla za nimi do Mariánských Lázní v roce 1964 poté, co otec Maxmilián zemřel. V roce 1966 vzala svého vnuka na výlet do Anglie za sestřenicí. Během šedesátých let se komunistický režim v Československu uvolnil a otevřela se i možnost cestovat na svobodný Západ. Přesto když se matka z Anglie vrátila, přesvědčovala pamětníka, aby odešel žít do Anglie za lepším.
Anthony Bloch se tak rozhodl a v roce 1967 s výjezdní doložkou vyrazil za příbuznými do Londýna. „Strávil jsem tam několik týdnů, pak jsme zašli na imigrační úřad, ale odmítli mě, protože jsem přijel legálně. Tak mi nezbývalo než se sbalit a odjet do německého Zirndorfu u Norimberku.“
Tam se nacházel velký uprchlický tábor, kam směřovali emigranti z Československa zejména po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pamětník i díky dobré znalosti němčiny zde nalezl práci jako řidič nákladního vozu a poté dokonce získal uplatnění i ve svém oboru. V západním Německu ovšem neplánoval zůstávat.
Nejprve za pamětníkem přijela jeho manželka Jarka, toho času úspěšná atletka, která vytvořila národní rekord v běhu na 200 metrů. Poté přes hranice přijela i pamětníkova matka s jeho synem Ríšou. „Ptal jsem se jí, jestli půjde s námi taky. Řekla, že ne, že už je na to stará a musí se postarat o svoji maminku. Řekla mi ještě - Ne aby ses vrátil,“ vypráví Anthony Bloch.
Po shledání s manželkou a synem odešli Blochovi do Spojených států amerických. Zde našel pamětník uplatnění v textilním průmyslu, kde měl z Československa předchozí pracovní zkušenost. Vystřídal několik pozic a pokaždé si finančně přilepšil. Nakonec přišla nabídka, aby převzal místo šéfmechanika textilních závodů na Svatém Tomáši na Panenských ostrovech. Tam se také Blochovým narodila dcera Viky.
Syn Richard později odešel studovat obor kuchař do státu New York. „My zůstali na Svatém Tomáši. Dopadlo to tak, že továrna musela zavřít, protože se výroba nevyplácela. Šéf mi nabízel jiné místo, ale odmítl jsem. Měli jsme kamaráda šéfkuchaře, který naučil manželku vařit, vzali jsme si půjčku, koupili v Arkansasu starý motel a předělali ho na hotel v bavorském stylu. Začali jsme tam vařit českou kuchyni a byli jsme populární.“ Blochovi vybudovali po vzoru amerického snu úspěšný rodinný podnik.
V roce 1988 získal Anthony Bloch vízum na cestu do Československa, kde se po dvaceti letech shledal s matkou i bratrem. Krátce nato už přišla sametová revoluce a pád komunistického režimu v celé východní Evropě. Po pádu Železné opony už do Čech jezdil pamětník pravidelně a nabíral kuchaře do jejich arkansaského restaurantu.
Podniku se stále dařilo, ovšem manželství Blochovým nevydrželo. Anthony Bloch se tak koncem 90. let rozhodl vrátit zpět do rodné země a později se i znovu oženil. „Tady jsem vyrůstal a měl všechny kamarády a známé, v USA jsem akorát pracoval. Doma se cítím tam, kde jsou fajn lidi,“ přiznává pamětník.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Jan Kubelka)