Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Bocek (* 1928)

• narozen v roce 1928 v obci Bukovec u Jablunkova

• otec Josef se ztratil v Uruguayi

• po mnichovské dohodě obec Bukovec zabralo Polsko

• v roce 1939 se Bukovec stal součástí Horního Slezska

• 17. listopadu 1944 pamětník v 16 letech narukoval do wehrmachtu

• podavač nábojů u kanonu flak 88

• prošel například boji v Královci (Königsberg), Katovicích, Norimberku

• několik měsíců v zajetí v Kulmbachu

• do wehrmachtu narukovali také oba bratři

• starší bratr Josef strávil několik let v zajetí v gulazích v Jakutsku

• po válce žil pamětník několik let ve Vápenné na Jesenicku

• v současnosti žije v Javorníku

František Bocek se narodil v roce 1928 v obci Bukovec (Bukowiec) u Jablunkova. Bukovec leží pod vrcholem Girová ve Slovenských Beskydech a dnes je nejvýchodnější obcí v České republice. Oblast Jablunkovska Československu připadla až v roce 1920 po ukončení Československo-polského sporu o Těšínsko. Tento region se od ostatních oblastí lišil svým charakteristickým nářečím, místními nazývaným „po našemu“. „My jsme se bavili po našemu, to nebyla čistě polština.“

František Bocek se nikdy nesetkal se svým otcem Josefem, protože ten krátce před jeho narozením odjel do Uruguaye vydělat nějaké peníze pro rodinu. Domů napsal několik dopisů a pak se definitivně odmlčel. Dodnes nikdo z rodiny neví, co se s ním stalo. „Maminka ho hledala přes Červený kříž a nedošlo nic, jestli žije nebo nežije.“

Polsko-české spory

Rodina zůstala bez živitele a pamětník vzpomíná, že on i jeho tři sourozenci museli hned v mládí do služby, aby se v tomto chudém kraji v podhůří Slovenských Beskyd uživili.„Sešli jsme se jen, když byly Vánoce. Jinak jsme byli ve službě. Byla tam bída. Neměli jsme boty, ale krpce. Zabilo se prase a kůže se stáhla a zpracovala. Z ní byly krpce. To nebyly boty. Krpce se to jmenovalo jako po našemu.“

František Bocek také vzpomíná, že již před válkou probíhaly v obci třenice mezi lidmi, kteří se hlásili k Československu, a lidmi, kteří přilnuli spíše k Polsku. „Kdo byl při Polákách, chodil na mši pro Poláky, a kdo byl u Čechů, měl českou mši a škola to samo. Každý měl svoji školu. (…) Češi měli zábavu a tam přišel Polák na českou zábavu nebo opačně, tak se bili. A jsme z jednoho hovna. Takový tam byli lidi.“

Spory se vyhrotily po mnichovské dohodě, kdy Polsko využilo situace a v říjnu 1938 obsadilo oblast Těšínska. Hned po záboru se začaly zavírat české školy, likvidovat české spolky a došlo i k zákazu českých bohoslužeb. Z Těšínska bylo nuceně vystěhováno několik tisíc českých obyvatel a nevyhnulo se to ani Bukovci. „Jedna rodina si postavila barák a tři měsíce tam bývali. Přišel polský policajt, že se musí do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. On se tam pak nastěhoval. (…) Devět měsíců jsme byli pod Polákama a to byly největší k… na světě. Tam byli dva kováři, Poláka nechali a tomu českému to policajti zaplombovali a nesměl kut.“

V 16 letech do wehrmachtu

Dne 1. září 1939 zaútočilo Německo na Polsko a vypukla druhá světová válka. František Bocek vzpomíná, jak německá armáda procházela kolem obce, aby z tzv. Slovenského štátu zaútočila na Polsko. Wehrmacht obsadil i okres Těšín, do kterého Bukovec spadal, a celé území bylo připojeno k Hornímu Slezsku. Z bývalého okresu Cieszyn se stal Kreis Teschen. Němci se snažili kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla Deutsche Volksliste neboli listina Němců, v níž byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli občané německého původu, kteří zpravidla už nemluvili německy, a příslušníci tzv. zwischenschicht (doslova „mezivrstva“), což byli Kašubové, Mazurové a Slezané – ti ale nesměli být členy polských spolků. Tzv. Volksliste byli Češi a Poláci mnohdy nuceni podepsat pod nátlakem. Když tak učinili, nakonec museli během války narukovat do německé armády.

František měl dvanáct let, když v roce 1941 musel nastoupit na práci do zemědělství na hospodářství v blízkosti Opole. „Musel jsem jezdit s volama. Jak byly žňa, tak jsem vozil pšenici, a tam byl rybník a já jsem sjel s celou fůrou do rybníku. Byl jsem ve vodě, ale nepřevrátilo se to. Voli se napili a vytáhli to.“

V roce 1944 už Německo na všech frontách prohrávalo a začínalo mít katastrofální nedostatek vojáků. Do wehrmachtu tak museli narukovat i velmi mladí chlapci. Mezi nimi i teprve šestnáctiletý František. Nejprve ho poslali na kopání zákopů u Krakova, 17. listopadu 1944 narukoval v Těšíně a následně ho vlakem odvezli do Königsbergu (Kaliningrad), který byl v té době přímou součástí Německa. Pamětník vzpomíná, že vlak byl plný mladých branců a hned po příjezdu do města je přivítalo bombardování. V Königsbergu se totiž nacházel velmi důležitý přístav nacistického Německa, o který probíhaly tuhé boje. „Mysleli jsme, že dostaneme pěknou uniformu. Byly tam hromady zimních plášťů od krve. To asi byly uniformy od mrtvých vojáků. Honem se oblékat. My jsme byli děcka. Všechno bylo dlouhý. Dostal jsem úplně roztrhaný boty. Rusové s Němcema bojovali v těch velkých lodích. Všude výbuchy. Viděl jsem, jak padal kostel. Bylo tam třicet čtyři stupňů mrazu. Nasedli jsme do vlaku a jeli zase zpět.“

Z Königsbergu ustoupili do Katovic. Františka přiřadili k protiletadlové obraně, a protože neprošel žádným výcvikem, stal se podavačem nábojů u kanonu Flak 88. Vzpomíná, že u města Sosnovec (Sosnowiec) zabil jejich strážné polský partyzán. Jako pomstu na příkaz svého velitele vojáci rozbombardovali město. „Němci toho partyzána chytli a zastřelili. On byl z města Sosnowiec. Tam se celou noc střílelo. Já jsem se ptal velitele, proč tam střílíme. ,Oni nám zastřelili strážnýho.‘ Čtyřiadvacet kanonů střílelo a za půl hodiny tam byl všude oheň.“

Německé vojsko před Sověty stále ustupovalo. František Bocek vzpomíná, že jejich vlak velmi často bombardovali a několikrát museli vystoupit, aby podnikli ústupové boje. Vojáci přitom i několik dní nejedli, protože polní kuchyně dostala přímý zásah. František si tak jako šestnáctiletý chlapec prošel peklem bojů a byl svědkem mnoha zmařených lidských životů.„Kde to bouchlo, tak se tam navrchu udělal takový mráček. Tam se nemuselo mířit. To bylo tři sta padesát letadel v jednom. To jenom hučelo. (…) Jeden měl stráž a mezi náma to bouchlo. A mu to roztrhalo bok. Střeva měl takhle v ruce a říkal: ,Gott muss helfen.‘ Pán Bůh mu musí pomoct. ,Gott ist nicht.‘ Že není Bůh. Já jsem mrtvých viděl moc.“

Při ústupu se dostali až k blízkosti Norimberku, kde v obci Schwandorf Františka Bocka málem zastřelil americký pilot. „Stíhačky letěly a ostřelovaly nás. Byli jsme čtyři kluci a velitel. Každý jsme se museli naučit střílet z kulometu. Já jsem byl trochu pozadu. Vzal jsem do ruky kulomet a přiletěla stíhačka. To byste nevěřil. Kulky odpadávaly, jako když házíte hrách na zeď. Přiletěl a začal na mě pikovat. Byl tam vysoký komín. V Jeseníku tak vysoký komín není, jak byl tam. Ještě jsem viděl, jak vyhodil pumu, jak se dívá. Trefil ten komín. Kdyby tam nebyl, tak tady dnes nejsem. V tom komíně byla velká díra. Mně se půl hodiny třepaly nohy ze strachu. To byla hrůza.“

V americkém zajetí

Právě ve Schwandorfu se vojáci dozvěděli, že válka skončila a celé velení je opustilo. František Bocek se spolu s ostatními vojáky dostal do zajetí Američanů.  „Došli jsme k sedlákovi. On nás vůbec nechtěl vzít. Že s náma nechce vůbec nic mít. Američani přijeli s džípem. To jste měli vidět, jak nás škubali. Ruksaky jsme měli jako nový. Byly tam dvě košile. Všechno. Jídlo, flašky, lžičky. Oni vzali benzin a podpálili to. Čtyři ruksaky i s dekama. Sakum prásk. A hnali nás sedm kilometrů s rukama nahoře. Napřed nám oškubali výložky. A tam potom jsme byli na velkým poli, kde nás bylo dobrých pět tisíc. Tam byli Němci, Rumuni a Maďaři. Za tři dny jsme měli vši. To jsme měli všechno ožraný. (…) Já jsem vůbec nevěděl, jestli se dostanu domů, jestli maminka žije. Víte, co to prožíváte.“

Poslední zajatecký tábor, kde se František ocitl, byl v Kulmbachu. Američané se tam k nim prý nechovali vůbec dobře. „Černoši vám neublížili, ale oni nás kopali do zadku. Šel kolem a kopl nás do zadku. Běloši, černoši ne.“ V říjnu 1945 Františka Bocka spolu s dalšími nezletilými zajatci propustili. Nejprve ale ještě prošli odvšivovacím táborem. Po propuštění nesměli opustit americkou zónu Německa, a tak František nastoupil na práci na statek v obci Plech poblíž města Betzenstein v Bavorsku. Za nějaký čas se rozhodl pro útěk domů, což se mu po několikadenním pochodu nakonec podařilo. Musel ale překonat stovky kilometrů v poválečné chaotické střední Evropě. „Maminka se divila, že jsem se vrátil.“

Bratr Josef skončil na Sibiři

Z jeho dvou bratrů byl v té době doma jen Antonín. Ten sice také musel narukovat do wehrmachtu a prošel boji v Bulharsku a Maďarsku, ale vrátil se šťastně domů. Hůř dopadl nejstarší bratr Josef. Ke konci války musel na práci do Německa a na samém sklonku válečného konfliktu kopal pro Němce obranné zákopy. Zajali ho ale sovětští vojáci a odvezli na Sibiř. „Bratra vzali do vagonu a davaj na Sibiř do Jakutska. Odvezli ho a tam chudák kopal zlato. Bývali osmdesát metrů v zemi. Kdo umřel, tak ho hodili ven a medvědi tam žrali mrtvoly.“

V sovětských gulazích pak strávil přes osm let, než ho po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina propustili. Po celou dobu o něm Bockovi neměli vůbec žádné zprávy a kontaktoval je až z NDR, kam ho po propuštění odvezli. Oženil se tam s Němkou Agnes, se kterou se seznámil v gulagu v Jakutsku, a spolu potom bydleli ve městě Zwickau. S Františkem Bockem se pak ještě několikrát setkal, ale o svých zážitcích ze Sovětského svazu nechtěl až do konce života moc mluvit. Sledovala ho prý Stasi, tajná služba NDR. Jedno z mála jeho vyprávění, které si František Bocek pamatuje, bylo z Prostějova, kde se vlak mířící se zajatci na Sibiř na chvíli zastavil. Jeden ze zajatých Němců toho využil a utekl z vlaku, a aby z toho sovětský voják na stráži neměl problém, srazil z kola náhodně projíždějícího obyvatele Prostějova, naložil ho do vagonu a tím doplnil počet zajatců. Nevinný Prostějovan pak prý strávil několik let v sibiřských gulagách. Zda to celé přežil či ne, však František Bocek neví.

Na Jesenicku

Hned po návratu domů musel František nastoupit do zaměstnání. Za několik měsíců s rodinou odešel na hospodářství do Vápenné na Jesenicku. V něm ještě nějakou dobu bydleli s bývalými německými majiteli Spielvoglovými. Jednalo se jen o ženy, protože mužská část rodiny zahynula na frontě. František Bocek vzpomíná, že s nimi výborně vycházeli. „Maminka plakala, jak odcházely, a ony také plakaly. To víte, barák opustily, dobytek a šly na odsun.“

Při práci v Jeseníku se František Bocek seznámil s Libuší Zourkovou, oženil se s ní a přestěhoval se do Javorníku. Na svůj pobyt ve wehrmachtu a zajetí dnes vzpomíná jako na nejtěžší a nejhorší období života a ještě několik let po válce ho hrůzné vzpomínky budily ze spaní. „Já jsem v noci ve spánku vyletěl z postele. Srdce mně bilo jak…“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam