Stanislav Bodlák

„Na tom našem baráku ve Veveří, to bejvaly ubytovny pro rotu, a nás tam bejvalo možná čtyři sta. Byli jsme tam naňahňaní jak králíci. Dva jsme spali na jedné posteli. Já jsem měl to štěstí, že jsem spal s otcem, ale když otce odvezli, tak pak krátkej čas sám a pak s někým jiným. Otec, protože měl zkušenosti z války, tak říkal: ,Čistota, hygiena. Jakmile dostaneš vši, jedeš.‘ Měl jsem jedno oblečení. Takovou růžovou košili. Pokud byl ještě podzim teplý, a ve čtyřicátém roce byl dost dlouho, tak jsem to denně v těch korytech pral. Hlavně límec. Člověk takhle získával zkušenosti, jak se vyhnout nemoci.“

„Žrádlo žádný. Když jsme přišli první den, tak jsme nedostali nic. Až druhý den ráno černý kafe z cikorky, krajíček chleba. V poledne kvaka, polívka. Žlutá jak slepičí polívka, jak byla vyvařená z řepy. V tom čtyři nebo pět nudlí z řepy, jedna brambůrka, kousek chleba. Večer to samý. Vodnatý jídlo. Potom jsem z toho dostal vodnatelnost, vředy na kolenou. A to jsem nedělal to, co ostatní chlapi, kteří když měli málo, tak si to dolévali studenou vodou, aby toho měli víc v žaludku.“