Ing. Jiří Boháč

„Protože v Liptovském Mikuláši byl ženijní pluk, normální bojový, a tam měl uskladněný svůj materiál, ty ženisti, specializovaní na železniční provoz. Tak tam měli železniční skladiště a bylo nedostatečně velké a my jsme to rozšiřovali a budovali velký skladiště pro ten železničářský pluk. Tam nás ubytovali, když jsme přijeli, do dřevěných ‚tesko‘ baráků. Protože to bylo pod Tatrami a [Liptovským] Mikulášem protéká řeka Váh, v zimě tam byla nesmírně velká zima, mráz, a zamrzala nám voda. Měli jsme umývárku, kde jsme se umývali, kde jsme se holili a tak dále. To všechno zamrzlo, takže někteří kluci měli omrzlé nohy a tak... My jsme s kolegou si dávali noviny do vojenských bagančat, protože jsme věděli, že noviny chrání v některých případech více než textilie. Tak jsme to tak všelijak... Rudé právo posloužilo.“

„My jsme byli povoláni na vojnu Okresním vojenským velitelstvím v Chotěboři. Tam jsme se na nádvoří potkali, najednou jsme tam nebyli sami, byli tam ještě jiní, kteří neměli dobré kádrové posudky. Odtamtud jsme byli autobusy převezeni do Pardubic. Takhle se to v Pardubicích na tom kraji ze všech okresů sjelo. My jsme tam jeden den přespali v kasárnách a ten den odpoledne nás násilím vzali na výstavu, která tehdy byla instalovaná v Pardubicích. Tam byly různé výrobky a u toho vždycky nějaká cedulka a napsáno, že toto zatajil ten a ten obchodník, kterému znárodnili jeho podnik. A to byli ti škůdci národa, kteří místo toho, aby odevzdali všechno při znárodnění, tak si něco ukryli stranou, a tím pádem škodili národu. Jestli to byla pravda, nebo to bylo zinscenovaný, to nemohu říct. Ale domnívám se, že to čisté nebylo.“

„Jak jsem říkal, ten senát, který nás odsoudil, že ten pan doktor Felix vzal na sebe břímě, že nás soudil velice mírně a přesvědčil oba lidové soudce, že na to přistoupili také. Byl za to potom perzekvován. Bylo proti němu vedeno kárné řízení a byl přeložen do Ústí nad Orlicí k méně významnému soudu a tam potom zase perzekvován, až byl zbaven soudcovství a z justice musel odejít. Potom se samozřejmě živil tím, že v Praze a v okolí, když se prováděla výstavba bytových domů a objektů, byl zaměstnán u některé stavební firmy a živil se jako dělník až do své smrti, nebo do důchodu.“

"Když nás teda nechali na plac nastoupit. Tak jsme nastoupili a tam byl jeden major, byl malej, kulatej, to si pamatuji. Měl takový bičík a o ty holinky si plácal, jako to dělali Němci, gestapáci. Na tom uvítacím projevu, kdy nás tisíc vítal, také zazněla z jeho úst slova: 'Nám na vašich životech vůbec nezáleží. Musíte si to uvědomit!' A tak dále, a tak dále. Tak jsme samozřejmě taky byli dost ostražití. Jen jsme nastoupili, dneska je to paradox, ale všech tisíc nás ostříhali dohola, ale až úplného hola a to byla tehdy potupa. Tehdy se vůbec holohlaví, tak jako dneska móda a někteří si vyholují hlavy, tak to byla prostě nepředstavitelná potupa. To bylo první, co nám teda hned na začátek udělali."

"Jednoho dne jsme se domluvili, že vyrobené letáky rozšíříme, že je rozšíříme v obcích pozdějších okresů Chotěboř, Hlinsko, Havlíčkův Brod. Mně připadly vesnice Víska a Nová Ves, takže jsem v sobotu, bylo asi šestého listopadu večer, jsem na kole projížděl Novou Vsí a Vískou a ty letáky jsem rozhazoval. Rozhazoval jsem jich několik desítek. Přesně ten počet nevím. V Malči jsem je nerozšiřoval, protože jsem v Malči bydlel, abych na sebe neupozornil. To byla sobota večer a v pondělí už nás přijelo vyšetřovat StB. My jsme byli zatčeni v úterý. Někteří v pondělí, někteří v úterý."

"My jsme byli rozděleni asi na čtyři cely, bylo nás třináct. Byly jsme po třech, po čtyřech, někdy po dvou, jak kdy. Občas přestěhováni. Byli tam taky vězňové, třeba kolaboranti a ti chodili na práci do Libice nad Doubravou nebo do Chotěboře na velkostatek, a každý den odcházeli v mundúrech a vodili je ven. Ale měli jsme ranní a večerní nástupy společný. Tehdy v té době tam bylo přes šedesát vězňů. Hodně. A my jsme samozřejmě v jednotlivých celách celý den hovořili, debatovali a na někoho to působilo, to zatčení, velmi těžce a někdo se s tím vyrovnal docela slušně. Já jsem patřil do druhé skupiny. Ale vím, že můj kamarád, nebudu ho jmenovat, tam měl nesmírný záchvat. Museli jsme mu hodně rozmlouvat, že kdyby měl šanci, tak by spáchal býval sebevraždu. Jenže tam šanci neměl, byli jsme tam další, ale vím, že nesmírně... byl to pro mě ohromně krutý zážitek, když on trhal jako mříže a byl v šoku. Takže to působení na mladý lidi, nebylo vždycky stejný. Jak říkám, každý to snášel nějak jinak, ale rozhodně jsme přemýšleli o tom, co bude dál. Mně nevadila tolik ta vazba jako to, že jsem nemohl chodit do školy."

"Jak jsem už předeslal, hlavní náš trest spočíval v tom, že jsme nemohli dále studovat. Naše vyloučení ze studia bylo totální. To znamená, že jsme několik let nemohli studovat. Ve vylučovacím dopise nás tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý vylučoval a teď cituji "ze všech škol všech stupňů na celém území Československé republiky." Konec citátu. To bylo pro všechny tím největším trestem."

"Hlavním iniciátorem byl Josef Dvořák, Pepík. Seděl za mnou v lavici zrovna. Byli jsme velice dobří kamarádi, a on nabídl některým lidem, jestli by se zúčastnili, kteří na to měli, na výrobu letáků. To znamená na textu, psaní na blány a potom na rozmnožování. To zajistil on se svým kamarádem, který nechodil do gymnázia, ale byl ze Sobiňova, a to byl Křivský se jmenoval. Tak takhle to bylo. Tak jsme si během přestávek nebo po vyučování předávali informace a předávali si přepsané blány. Já jsem taky přepisoval. Tatínek měl psací stroj, a tak já jsem na tom ten text přepisoval na blány."