Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Boháč (* 1932)

• syn politického vězně, který se narodil 22. února 1932 v Praze

• pochází z významné nymburské rodiny, jeho děd byl v Nymburce starostou

• otec byl významný člen Československé strany národně socialistické, za kterou se stal poslancem ZNV, blízce se přátelil s Josefem Nestávalem

• otec Viktor byl i významným členem domácího odboje a předsedou Okresního revolučního národního výboru v Nymburce

• otec byl opakovaně vězněn komunistickým režimem a v roce 1954 odsouzen na 12 let těžkého žaláře

• během studií na gymnáziu se setkal s bratry Mašíny a Zbyňkem Janatou

• v roce 1948 odmítl účast v generální stávce

• v březnu 1948 připravil s kamarádem pásmo o T. G. Masarykovi

• z kádrových důvodů byl vyhozen z vysoké školy

• 27 měsíců sloužil u jednotek PTP a TP a to i v pověstném Nepomuku

• odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy a byl za to vyhozen ze zaměstnání

• vždy kolem 21. srpna byl sledován StB

• po svatbě v roce 1959 mu bylo znemožňováno společné bydlení s manželkou

• v roce 1989 se angažoval v politických změnách

• od roku 1990 politicky činný v Československé straně národně socialistické, za kterou byl dvě volební období i radním v Nymburce

• stejně jako otec působí ve funkci předsedy Rady starších Církve československé husitské v Nymburce

• stále se politicky angažuje v ODS

• od roku 1990 publikuje v různých periodikách

• životní vyznání: „Smrt je náš osud, setkání je naše naděje.“

Viktor Boháč se narodil 22. února 1932 v Praze. Pochází z významné nymburské rodiny Boháčů. Jeho děd byl starostou města Nymburk za Československou stranu národně socialistickou. Sám ke svému rodinnému prostředí dodává: „Táta Viktor byl úředník Ústřední nemocenské pojišťovny a zapálený národní socialista. Maminka se jmenovala Božena, rozená Bernatová. Pokud vím, tak jsem se narodil v Praze, kde jsme bydleli v Košířích a na Vinohradech. Když mně byly asi tři nebo čtyři roky, tak jsme se z Vinohrad přestěhovali do Lázní Velichovek, kde táta dělal ředitele. Pak když nás zabrali Němci, tak měl nějaké problémy s německou okupační samosprávou a byl v podstatě z trestu přesunut do sanatoria na Dobříš - jako ředitel sanatoria. Asi v roce 1942 sanatorium zabrali Němci pro wehrmacht, takže jsme se museli do 24 hodin nuceně vystěhovat. Bylo to hodně narychlo, protože tam zůstala řada věcí. Nastěhovali jsme se do Nymburka k maminčiným rodičům. Neměli jsme žádný byt, takže nám uvolnili část vilky. Od té doby jsme v Nymburce.“

Otec Ing. Viktor Boháč byl od počátku války aktivním členem domácího odboje. Již během svého pobytu na Dobříši posílal syna s balíčky potravin k lesnímu koupališti, čímž pomáhal rozsáhlému partyzánskému hnutí v brdských lesích. V roce 1943 na Nymbursku založil regionální pobočku Rady tří - R 3, kterou až do své smrti vedl generál Vojtěch Boris Luža společně s Josefem Grňou a Josefem Císařem (později ve vedení Císaře nahradil Karel Steiner-Veselý).

S blížícím se koncem války si Ing. Viktor Boháč uvědomoval, že se odbojová skupina nemůže omezit jen na zpravodajskou činnost a příležitostné diverzní a sabotážní akce. Proto přišel s návrhem vytvořit jakýsi štáb, který by koordinoval činnost nejen v době okupace, ale i po osvobození. Za tímto účelem došlo ke spojení s komunistickým odbojem na Nymbursku, který zastupoval především bývalý poslanec Alois Tyll. Následně došlo také k navázání kontaktů s odbojem na Poděbradsku a Královéměstecku, kde působila například skupina učitele Ježka. Těmito kroky byla tedy připravena půda pro zřízení nejprve Ilegálního revolučního okresního národního výboru a v květnu 1945 Revolučního okresního národního výboru. Předsedou čtyřiadvacetičlenného RONV se stal právě Viktor Boháč a prvním místopředsedou komunista Alois Tyll. Předsednickou funkci pak Viktor Boháč vykonával do září 1945, kdy přešel do Zemského národního výboru v Praze. Zde setrval až do roku 1948. Do svého zatčení pak pracoval jako úředník Skloexportu v Novém Boru.

Samotný pan Boháč postupně absolvoval obecnou školu ve Velichovkách, na Dobříši a v Nymburce, kde v roce 1951 maturoval na místním reálném gymnáziu. Zde se během studií setkal s bratry Mašíny (přímo do ročníku chodil s Josefem Mašínem) a později popraveným Zbyňkem Janatou. Vzpomíná na ně jako na dobrodružné kluky a dobré kamarády. Jak vidno, prožil Viktor Boháč na gymnáziu i únorový komunistický puč. Sám na tu dobu vzpomíná: „Pro nás byl únor 1948 určité zklamání. My jsme s kamarádem ještě stačili udělat takové pásmo v divadle k 7. březnu - T. G. Masarykovi. To nám později vyčítali. Pak byla ta stávka v roce 1948. Většina studentů byla ráda, že se ulije, ale já se spolužákem Zemanem jsme trvali na tom, aby bylo vyučování. Byli jsme vlastně stávkokazi společně s ještě několika kantory, kteří s tím také nesouhlasili, byli to většinou národní socialisté nebo lidovci. Pak už jsme byli reakcionáři a šlo to v kádrových materiálech s námi dál. To pásmo o T. G. Masarykovi, nevím, jestli bylo v roce 1948, nebo 1949. Nedávno jsem volal kamarádovi a ten říkal, že jsme to stihli ještě v březnu 1948. Bylo to poměrně dost úspěšné, docela se to líbilo, chodily na to i školy.“

Po skončení gymnázia musel Viktor Boháč odejít do výroby a nastoupil do výzkumného ústavu v Semčicích a následně do Závodu obránců míru (Artézie). V té době byl rovněž přijat na vysokoškolská studia geologie, k nimž ovšem potřeboval souhlas zaměstnavatele, který nedostal. Pokusil se tedy o přijetí na filozofická studia v Bratislavě, která asi tři týdny navštěvoval, než mu bylo oznámeno, že pro zatajení některých kádrových materiálů nebude rovněž přijat. Proč měl Viktor Boháč tak špatný kádrový posudek, objasní následující věty.

V postavení čelního představitele poválečné Československé národně socialistické strany se otec Viktora Boháče pravidelně stýkal s mnoha významnými osobnostmi této strany. Když byli v roce 1949 zatčeni političtí odpůrci z nekomunistických stran, zvláště z řad národních socialistů, kteří byli následně odsouzeni v monstrprocesu proti „Vedení záškodnického spiknutí proti republice“ či „Milada Horáková a spol.“, podařilo se Ing. Viktoru Boháčovi vyváznout s „pouhými“ dvěma roky v TNP. Ovšem již v té době byl Viktor Boháč ve styku s JUDr. Josefem Nestávalem, Josefem Nedomou a dalšími bývalými představiteli Československé strany národně socialistické. Společně zvažovali postup při případném zvratu stávajícího zřízení, ve který v té době ještě mnozí z nich věřili.

Dne 17. listopadu 1953 byl otec Viktora Boháče za svoji ilegální činnost v Nymburce zatčen. U Boháčových byla provedena neurvalá domovní prohlídka a zabaveny četné písemnosti. Ing. Viktor Boháč byl eskortován do vazební věznice v Praze, kde probíhaly také výslechy. Hlavní líčení u Krajského soudu v Praze se odehrávalo 12. a 13. listopadu 1954. Ing. Viktoru Boháčovi bylo kladeno za vinu, že: „I když Ing. Viktor Boháč nebyl Nedomou a Nestávalem podrobně informován o jejich protistátní činnosti, bylo mu jako vzdělanému a politicky zkušenému význačnému funkcionáři bývalé Česko-slovenské národně socialistické strany zřejmé, že tito provozují protistátní činnost takové povahy a intenzity, která ve spojení a spolupráci s nepřátelskou emigrací má přinejmenším přispět k dosažení politického zvratu u nás, jenž by ve svých důsledcích znamenal nastolení kapitalistického panství, obnovení Československé národně socialistické strany v její dřívější podobě a uvedení této strany do jejích dřívějších mocenských pozic v našem státě. Zjištěnou činnost obviněného Ing. Viktora Boháče dlužno proto posuzovat jako jeden ze článků rozvratné práce prováděné zrádcovskou skupinou Nedomy, Nestávala a spol., s níž a s jejími cíli se Viktor Boháč plně ztotožňoval a svojí činností i sám chtěl přispět ke konečnému cíli jimi sledovanému, totiž zničení lidově demokratického zřízení republiky. Na jakou změnu politických poměrů se Ing. Viktor Boháč připravoval a jakou sám chystal, jest nejlépe patrno z jeho tzv. programu budoucí Československé národně socialistické strany, jehož uskutečnění by znamenalo zničení socializace v našem státě provedené, a dokonce i ztrátu politické samostatnosti a nezávislosti našeho státu v tzv. evropské unii, jejímž poslancem chtěl se obviněný stát.“ Viktor Boháč byl za trestný čin velezrady podle § 78, odst. 2, písm. a (odst. 1, písm. c) trestního zákona a za zločin podvodu (později mu bylo toto vykonstruované obvinění rovněž rehabilitováno) podle § 197, 200 trestního zákona z roku 1852 odsouzen ke zmiňovaným 12 letům těžkého žaláře, propadnutí celého jmění podle § 78, odst. 4 trestního zákona a podle § 43 trestního zákona ke ztrátě čestných práv občanských v trvání 10 let.

Pan Viktor Boháč se o uvěznění a odsouzení svého otce Ing. Viktora Boháče dozvídal pouze z dálky. Ve stejné době totiž sloužil na různých místech republiky jako voják u jednotek PTP a TP. Viktor Boháč sloužil na vojně právě v době, kdy došlo k ukončení existence represivních a kárných jednotek PTP, které byly v roce 1954 nahrazeny jednotkami TP - Technickými prapory. „Já jsem ze začátku nastoupil k útvaru PTP do Komárna, ale protože jsem na tom nebyl zdravotně dobře, tak jsem dostal roční odklad. Po roce jsem nastoupil k útvaru TP do Nepomuku, k dnes legendárním Černým baronům. Ta vojna tam byla opravdu tvrdá. Přijímač trval měsíc a potom jsme šli na jednotlivá pracoviště. Já například jsem byl v Květušíně, Jeleních Vrchách, Horní Plané, Českých Budějovicích. Tam třeba mám takovou směšnou vzpomínku na to, jak jsme vyhořeli. Ta kasárna, to byly dřevěné nouzové domy jako v koncentrácích, tak tam jsme bydleli. V zimě jsme neudusili oheň a začalo to hořet a ten barák vyhořel. No a když tam přišel velitel budějovické posádky, tak jeden můj kolega, ještě dodneška si pamatuji, jak se jmenuje - byl to bankovní úředník v civilu Petr, - on dělal pomocníka dozorčí stráže. A on hlásil: ‚Pane generále, po dobu mé služby se nic mimořádného nestalo.‘ A ten generál řekl: ‚Vy vole, akorát vám vyhořela kasárna.‘“

Přestože rodina Ing. Viktora Boháče věděla, že byl zatčen, neměla dlouhou dobu tušení, kde je vězněn a co se s ním děje. Až když se Viktor Boháč na vojně setkal s komunistickým poslancem Škodou a požádal ho o zjištění místa věznění svého otce, tak rodině přišlo vyrozumění o místě jeho vazby.

Po návratu z vojny musel Viktor Boháč tzv. podepsat brigádu ve stavebním podniku Konstruktiva, kde pracoval na stavbách jako pomocný dělník. Později mohl odejít do jiného zaměstnání, které si našel v nymburském Kovopodniku. Postupně zde vystřídal několik pracovišť: kachlárnu, kachlíkárnu, časem se dostal na lehčí práci ve skladu nebo v opravně elektromotorů. V roce 1959 se Viktor Boháč oženil s Marií, rozenou Jiráskovou, rok poté se manželům Boháčovým narodila jediná dcera Soňa. Přestože měla manželka služební byt od svého podniku Sempra (semenárna), nemohl se k ní Viktor Boháč přestěhovat a manželům bylo znemožněno společné bydlení. Dalo to mnoho práce a protestů na mnoha místech a institucích, nežli mohla rodina žít pohromadě. I tímto způsobem dokázal komunistický režim nepohodlným občanům ztrpčovat život. Přesto se novomanželé nenechali otrávit a s partou kamarádů jezdili na hory lyžovat, chodili tančit nebo plavat do nedalekého Labe. Zkrátka žili život naplno, přestože Viktor Boháč vzpomíná, že dokud byl otec ve vězení, nemohl nikdy zapomenout, že zatímco on se s kamarády baví, tak otec s přáteli nespravedlivě „sedí“ v komunistickém vězení.

Rok 1968 přinesl do života Viktora Boháče velké změny. Otec, který se v roce 1960 vrátil z vězení na tzv. první velkou amnestii prezidenta republiky, se angažoval v Československé straně socialistické a stal se předsedou místní pobočky K 231 v Nymburce. Stejně tak Viktor Boháč vstoupil do téže strany, a ačkoliv si držel jistý odstup od reformních snah uvnitř KSČ, tak samozřejmě vítal oteplování ve společnosti. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy se podílel na malování protisovětských nápisů, a když se ho již v novém zaměstnání na domovní správě při prověrkách ptali na vstup vojsk, bez jakýchkoliv skrupulí řekl, že se jedná o okupaci. Následovalo vyhození ze zaměstnání a odchod k ČSD. Dráha se Viktoru Boháčovi stala osudnou, vystřídal zde několik profesí (tříděnkář, práce na soupisu vagonů, přípravář) a pracoval zde až do důchodového věku. Zažil zde i ruské vlaky, které s absolutním právem přednosti jezdily z nedalekých Milovic přímo až do Moskvy. Odvážný postoj přinesl Viktoru Boháčovi i pravidelné návštěvy příslušníků StB, kteří ho vždy kolem 21. srpna navštěvovali a varovali, aby se do ničeho nezapojoval.

Rok 1989 Viktor Boháč přivítal s mnohem větším nadšením nežli události roku 1968. Účastnil se demonstrací v Praze i Nymburce, sbíral podpisy na podporu Václava Havla a OF, působil na lidi u ČSD, vyvěšoval vlajku na nádraží i v soukromí atd. Vzpomíná, jak mu lidé nadšeně mávali z vlaků, když je na nádraží zdravil s národní vlajkou v rukách. „Listopad 1989 jsem opravdu prožíval s velkým nadšením. Dokonce jsem jezdil hodně do Prahy pod Laternu Magiku. Tady jsme sbírali podpisy. Já jsem byl trochu vázán prací, ale jak jsem měl volno, tak jsem jezdil do Prahy. Trochu mě ale mrzí, že my jsme měli řadu podpisů na podporu Havla a OF, vezl jsem tam ty podpisy, a do Melantrichu na balkón mě novinářka paní Šilingová nepustila, přestože jsem byl členem Československé socialistické strany. Člověk má různé epizody, které potom zamrzí. Prožil jsem toho hodně i s kamarády železničáři. Dokonce nás prý nafilmovali. Byla to krásná doba, bohužel jsme si asi od toho slibovali víc, nežli je v realitě. Ale zaplať Pánu Bohu, že to je.“

Přestože se Boháčův otec listopadu 1989 nedožil (zemřel v roce 1984), navázal Viktor Boháč na jeho odkaz a vstoupil do obnovené Československé strany národně socialistické – Národně sociální strany. Stal se jejím předsedou na Nymbursku a byl za tuto stranu dvě volební období v radě města Nymburk. Jako volební heslo si zvolil pro něho příznačný slogan: „Bez práce nejsou koláče, volte Viktora Boháče.“ Rovněž navázal na otcovo aktivní členství v Církvi československé husitské, kde po jeho vzoru zastával a zastává funkci předsedy Rady starších. Byly to právě křesťanské hodnoty, které ho po celý život společně s rodinnou výchovou zásadně formovaly. Mezi další hodnoty, které řadí na první místa, určitě patří: zdraví, svoboda, odpovědnost a vše se smyslem pro humor.

V 90. letech začal Viktor Boháč rovněž publikovat v regionálních i celostátních novinách. Stále se angažuje v politické práci. Po úpadku své strany se zapojil do činnosti v ODS. Osobně se zná s některými představiteli této strany. Ve své písemné sbírce má i několik ručně psaných narozeninových přání od prezidenta Klause, kterému při návštěvě Nymburka s humorem sobě vlastním nabízel umístění v místním nově vybudovaném zařízení pro seniory. Jak sám říká, přestože má již určitý věk, je období po roce 1989 to šťastnější v jeho životě. Když byl nedávno v Praze na hřbitově na Malvazinkách, přečetl si epitaf, který by mohl být jeho životním vyznáním: „Smrt je náš osud a setkání je naše naděje.“