Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Bohata (* 1926)

• narozen 29. srpna 1926 v Praze

• otec vedl živnost s kolářstvím

• jeho strýcem byl významný aviatik František Šimůnek

• bombardování Prahy v únoru 1945 prožil ve vinohradské nemocnici

• od února 1946 členem KSČ

• ve druhém roce vojenské služby ustanoven do funkce politruka

• zverbován do služeb Ministerstva národní bezpečnosti (MNB)

• od srpna 1950 zařazen jako strážný do útvaru „Javor“

• sloužil jako stráž budovy ÚV KSČ

• později střežil vilu Rudolfa Slánského

• od 60. let sloužil u Veřejné bezpečnosti ve funkci služebního řidiče

• do důchodu odešel v roce 1983 v hodnosti nadpraporčíka v útvaru SNB

Dětství prožíval v osamění a bez kamarádů, po skončení druhé světové války se stal Vladimír Bohata členem Komunistické strany Československa (KSČ). O několik let později vstoupil k bezpečnostním složkám, u kterých prožil zbytek svého profesního života. Začátkem padesátých let střežil vilu Rudolfa Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ. Aniž by měl o Slánského zatčení sebemenší tušení, byl odsud jen několik dní poté přeložen.

Vladimír Bohata se narodil 29. srpna 1926 v pražské porodnici na Vinohradech a jako jedináček vyrůstal s rodinou ve staré Libni. Matka Antonie se starala o domácnost, zatímco Vladimírův otec František provozoval v tehdejší Vítkově ulici živnost se strojním kolářstvím. Zprvu pořídil staré dřevěné boudy a kromě investovaných peněz a úsilí obětoval i drahocenný čas. Malý Vladimír mezitím vyrůstal bez kamarádů a v izolaci, často se v osamocení jen tak batolil na dvoře. Když nadešel jeho školní věk, bylo mu líto, že ostatní děti nosí ze školy kožené brašny a on jako jediný nosí své učebnice v síťované tašce. Cítil se jako chudé dítě, na první pohled značně podvyživené, ale tatínkovi to nijak nezazlíval. Byl si vědom, že tatínek šetří každou korunu na lepší živobytí, aby svoji rodinu i podnikání brzy přestěhoval do lepších míst. A to se také stalo. Roku 1938 zakoupil František Bohata v Michli rodinný dům se zahradou a zřídil si zde vyhovující prostory pro vedení své živnosti, kde se vyučil i jeho syn Vladimír.

Slavný zapomenutý aviatik

Vladimírova matka Antonie pocházela ze slavné rodiny Šimůnkových, jež dala českým dějinám několik slavných momentů. Její bratr František byl totiž významným aviatikem a průkopníkem českého letectví ještě v době před vypuknutím první světové války. Byl vyučeným zámečníkem a své první letadlo si postavil, jak se říká, na koleně, z vlastních prostředků a za použití výhradně českých komponentů. „Jediný, kdo ho v tom podporoval, byl jeden z bratří Synků. Sám říkal, že Kašpar si své letadlo postavil ze součástek, a to včetně motoru, které si pořídil v Paříži. Měl jsem i řadu fotografií, jak krouží kolem vodárny na Pankráci, kde dělal cvičné a ukázkové lety. Nakonec si postavil i svoje auto, které si postavil v Podělusech u Sázavy, kam se později přestěhoval,“ popisuje Vladimír Bohata.

Na dvoře mě čekalo hotové peklo

V období druhé světové války Vladimír pravidelně docházel do bojového klubu na Vinohrady. Při jednom tréninku nešťastně dopadl na rameno a přivodil si zborcení klíční kosti, zranění, které ho přivedlo do nemocnice na Vinohradech. Po bolestivém zákroku zůstal ležet na nemocničním lůžku. Bylo to 14. února 1945. Vladimír Bohata pokračuje: „Na pokoj přiběhla sestřička se slovy: ‚Kdo může chodit, honem do krytu!‘ Musel jsem se obout a v poslední chvíli jsem doběhl ke schodišti a za mnou nějací další, kteří se na mě sesypali. Ležel jsem pod hromadou těl se zlomeným prstem, který jsem si v tom krytu zlomil. S námi tam byli i němečtí vojáci, kteří tam mlčky seděli, zatímco ostatní šířili paniku a křičeli: ‚My se tu uvaříme, my se tu uvaříme!‘, protože všude kolem tryskala vařící voda. Všimnul jsem si možné cesty v hromadě sutin, které zavalily schody k nouzovému východu. K místu jsem se přiblížil, ale jeden z německých vojáků ke mně přišel a řekl: ‚Sitzen Sie!‘ Uposlechl jsem ho a šel jsem se posadit, ale jen na krátkou chvíli. Potom jsem se s pevným rozhodnutím rozeběhl a po suti jsem se vyhrabal na dvůr. Tam na mě čekalo hotové peklo. Nosítka s mrtvými i raněnými. Zmocnil jsem se jedné deky, kterou jsem si dal kolem těla, protože jsem nebyl oblečený, a došel jsem ke svému bratranci do Francouzské ulice.“

Táta řádil, když se dozvěděl o mém vstupu do strany

Hned po válce vstoupil Vladimír Bohata do Svazu české mládeže, který se začal formovat ještě v květnových revolučních dnech. „Říkal jsem si, že když jsem pořád jenom sám, nebude na škodu se tam přihlásit. Chodili jsme na schůze konané v bývalém pivovaru u Botiče. Hovořilo se tam už dost politicky, ale bylo to samé schůzování a žádná aktivita. Jednoho dne předseda organizace Kupčovský s úsměvem prohlásil, že má pro nás překvapení. Začal rozdávat červené legitimace s rudou pěticípou hvězdou a překvapení jsme opravdu byli.“ A tak se v únoru 1946 stal pamětník členem KSČ. „Když se to táta dozvěděl, úplně řádil: ‚Vždyť jsme živnostníci a ty taky! Strana proti tomu válčí!‘“

Ve funkci politruka o Mao Ce-tungovi

V poválečné době se spolu s odsunem Němců spustil i proces s dosídlením pohraničí, kde měl vzkvétat průmysl a zemědělství. Do opuštěných usedlostí po Němcích se přesouvali rolníci, což mělo za následek také počátek úpadku otcova podnikání, o kterém Vladimírovi líčil v zaslaných dopisech. Jeho syn totiž od podzimu 1948 sloužil v Českých Budějovicích u prvního pěšího pluku mistra Jana Husa u dělostřelecké baterie. Otcova slova o budoucnosti začala dohánět i jeho syna Vladimíra, který mezitím na vojně na základě svého „nechtěného“ členství v komunistické straně získal pozici politruka. „Byl jsem zase izolován! Ráno vypadalo tak, že jsem předstoupil před jednotku, kde jsem vedl přednášku. Tehdy se vedla válka v Číně, a tak jsem mluvil o tom, jak se moci v zemi chopil Mao Ce-tung a vytváří novou Čínu.“

Kamarádi mě popostrčili a já to podepsal

Blížily se poslední týdny základní vojenské služby, když za Vladimírem a dalšími docházeli čím dál tím dotěrnější náboráři. Nejdříve vojáky přesvědčovali, ať vstoupí do armády. Později je vystřídali náboráři z vnitra a začali jim podsouvat práci v řadách nově zřízeného Ministerstva národní bezpečnosti (MNB). „Kamarádi mě popostrčili a já to podepsal. Říkal jsem si, že mě stejně nevezmou, že jako syn živnostníka nemám prakticky žádnou šanci, jelikož byla doba, kdy se živnostníci velice odsuzovali jako přítěž národa.“ Situace ale dopadla jinak, než pamětník očekával. Obdržel písemné hlášení o přijetí s tím, že se má hlásit u útvaru „Javor“. „Jel jsem vlakem z Českých Budějovic do Prahy úplně sám, řada kamarádů, kteří mě do toho nalákali, se mnou nejela. Bylo mi z toho hrozně smutno.“

Slánský byl příjemný a sympatický pán, ale dost uzavřený

V rámci tehdy nově zřízeného Ministerstva národní bezpečnosti (MNB – existovalo krátce v letech 1950–1953) byl Vladimír Bohata zařazen k útvaru vedenému kapitánem Traplem a jeho hlavním úkolem bylo střežit budovu ÚV KSČ. Dělo se tak v civilním přestrojení většinou pochůzkami po ulicích Celetné a Na Příkopě nebo držením stráže na střeše sousední budovy. Zanedlouho však došlo k jeho převelení. Dostal se k ostraze vily tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, jednoho z nejmocnějších mužů komunistického aparátu v Československu. „Chodili jsme tam stále jedni a ti samí. Vytvořily se tam skoro až rodinné podmínky. Paní Slánské se předtím narodilo dítě a na dvorku stával kočárek, který hlídala chůva. Slánského jsme viděli jen málo. Časně ráno odjížděl na pracoviště a pozdě večer, někdy i v noci, se vracel. Vnímal jsem ho jako velice příjemného a sympatického pána, ale dost uzavřeného. Až jednou časně ráno, když už mi pomalu končila noční služba, jsme se potkali na zahradě a já jsem ho tiše minul. Najednou jsem přestal slyšet zvuk kroků po písčité chodbě. Říkal jsem si, že něco není v pořádku. Slánský mi začal vytýkat, zda vím, co se sluší a patří. Asi týden předtím jsme se setkali za podobných okolností, kdy jsem ho pozdravil, ale on nereagoval. Viděl jsem, že byl zahloubaný do sebe, jako když má nějaké starosti. Proto jsem si tentokrát říkal, že bude lepší ho nerušit. Trochu se pousmál a řekl, abychom se šli projít parkem asi na půl hodiny. Pan Slánský o sobě mluvil málo nebo skoro vůbec, ale mě se ptal na rodiče a na to, jak jsem spokojený v zaměstnání. Všechno jsem mu vypověděl, pozorně si mě vyslechl a po určité době jsme se přátelsky rozloučili,“ vzpomíná Vladimír Bohata.

Když jsem se na Slánského ptal, nikdo o něm nic nevěděl

Slánského starosti a hluboké zamyšlení, které strážný Vladimír Bohata zaznamenal, byly namístě. V té době už bylo totiž zřejmé, že pozice Slánského v komunistické straně slábne. Cítil ztrátu podpory celého aparátu a v září 1951 byl z pozice generálního tajemníka KSČ sesazen na pozici místopředsedy vlády. V jeho politické kariéře nastal strmý pád, který spěl až k 23. listopadu 1951. V den, kdy prezident Gottwald slavil své pětapadesáté narozeniny, došlo ve večerních hodinách k zatčení Rudolfa Slánského v jeho vlastní vile v Korunovační ulici. „Všiml jsem si, že pan Slánský zmizel, neobjevoval se. Když jsem se na to ptal, nikdo nic nevěděl. Po nějaké době se ztratil i kapitán Trapl, který dělal jeho osobního ochránce, a nás postupně přeřadili k útvaru ‚Trasa‘, kde jsme střežili cesty státníků,“ vysvětluje Vladimír Bohata. Přesné datum svého přeřazení si nepamatuje, nicméně jeho osobní evidenční karta prozrazuje, že k tomu došlo 28. listopadu 1951, tedy jen pět dní po únosu Rudolfa Slánského. 

Pod útvarem „Trasa“ hlídkoval také u vily předsedy vlády Antonína Zápotockého nebo střežil sanatorium Sanopz, kde byl hospitalizován prezident Gottwald. Pamětníka na každém kroku doprovázel německý ovčák jménem Ašant, kterého získal jako strážný v době, kdy sloužil u vily komunistického funkcionáře Bedřicha Gemindera.

Vladimír Bohata využil reorganizace a v roce 1954 přestoupil k poříčnímu oddílu, spadajícímu pod městskou správu Veřejné bezpečnosti. Od začátku šedesátých let působil ve funkci služebního řidiče a později byl ustanoven řidičem autočety. Během své služby asistoval u několika vyšetřování pro drobnou trestnou činnost, ať už se jednalo o předběžné výslechy vedené vyšetřovatelem v prostorech vozidla, nebo v ruzyňské věznici, kam byl v průběhu šedesátých let několikrát přizván. V roce 1967 byl přemístěn ke krajské správě Sboru národní bezpečnosti, kde i nadále pracoval jako řidič. Jeho personální spis ukazuje, že v doplňku dotazníku ministerstva vnitra v roce 1972 uvedl: „Akce pravicových sil v roce 1968–1969 jsem odsuzoval jako škodlivé pro socialismus...“ Později opakovaně vyjádřil souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Ze služebního poměru byl uvolněn v pozici nadpraporčíka SNB v roce 1983, kdy odešel do starobního důchodu, a za zásluhy mu byla udělena medaile Za službu v SNB.  

V současné době Vladimír Bohata bydlí i nadále v pražské Michli a ve volných chvílích se věnuje práci na své zahradě.