Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Jan Bohdan (* 1921  †︎ 2016)

• Jan Bohdan se narodil 25. ledna 1921 v Klučárkách u Mukačeva na Zakarpatské Rusi

• v roce 1939 utekl do SSSR

• v SSSR uvězněn a odsouzen k pracovnímu táboru v Bělomorsku

• v roce 1943 vstoupil do československé armády v Buzuluku

• po ukončení základního výcviku v květnu 1943 byl přidělen do 5. náhradní roty, se kterou odcestoval do Novochopierska, kde se reorganizovala brigáda

• dělostřelec 1. čs. armádního sboru na východě

• účastník bojů u Dukly, Torčina, Krosna, Jasla a Liptovského Mikuláše

• od roku 1946 až do důchodu (1976) pracoval v litoměřické věznici

• zemřel 27.1. 2016

Jan Bohdan se narodil 25. ledna 1921 v Klučárkách u Mukačeva na Zakarpatské Rusi. V době jeho narození byla tato oblast již třetím rokem součástí Československé republiky.

Malý Jan přišel na svět jako v pořadí třetí ze šesti dětí Jana a Anny Bohdanových. Otec byl drobný zemědělec s 1,5 hektarem pole. Matka pracovala v domácnosti. Pan Bohdan měl jednoho bratra Michala, ten šel za prací do Prahy, poté byl uvězněn v koncentračním táboře, který přežil. Měl také 4 sestry. Přestože předválečné Československo jako celek hospodářsky prosperovalo, museli chudí rolníci v zaostalých východních oblastech tvrdě bojovat o své živobytí.

„Práce nebyla, dětí bylo moc a políčko jsme měli malé, to nás pomalu nemohlo uživit. Táta měl také dvě kravičky a držel drůbež a prasátko.“

Vzhledem k ekonomické situaci rodiny musel Jan ještě v dětském věku nastoupit do zaměstnání. „V patnácti letech, hned po ukončení sedmé třídy, jsem šel pracovat jako pomocný dělník na stavbu.“

Po Mnichovu 1938 okupovala část Zakarpatské Rusi, do které spadala i rodná ves Jana Bohdana a okresní město Mukačevo, maďarská armáda.

„Pak to bylo ještě horší. Maďaři nás začali utiskovat po všech stránkách. Jako šestnáctiletý jsem musel nastoupit takový předvojenský výcvik. Maďarsky se to jmenovalo Levente.“

Protože nechtěl povinné kurzy navštěvovat, byl předvolán společně s dalšími odpírači k výslechu do Mukačeva.

„Četař, maďarsky se to řeklo sokos vezetiu, se mě ptal, proč nechci do toho výcviku chodit. Odpověděl jsem, že k tomu nemám vztah a že Češi byli lepší než oni. To jsem neměl říct, hned jsem ji dostal! Facku, ale jakou, a hned i z druhé strany. Hned, jak mi nafackoval, zavřeli mě do sklepa a zavolal si dalšího.“

Přímá zkušenost s metodami maďarských okupačních orgánů se stala hlavním důvodem jeho osudového rozhodnutí utéct do sousedního Sovětského svazu. O životě ve státě ruských bolševiků navíc panovaly mezi lidmi velmi zkreslené představy.

„Říkalo se, že je to tam dobré, že je tam všechno zaručené. Kdo tam přijde, hned dostane zaměstnání a dají mu byt. Všechna nej.“

Jan Bohdan přešel hranici 14. listopadu 1939 ve skupině se čtyřmi dalšími podobně smýšlejícími krajany.

Uprchlíci si vzali auto. Z Mukačeva se jelo Nižných Vereckých. Pěšky pokračovali do vesnice Závacka.

„Já jsem byl nejmladší. Nejstaršímu z nás bylo okolo padesátky. On byl veliký komunista a celé to zorganizoval. Jmenoval se Vasil Bubljak.“

Zaklepalo se na okno. To byl signál a šlo se na hranice. Neustále se pochodovalo podél hranic… Na konci ukázal průvodce běžencům cestu, která je měla dovést k sovětské strážnici. Po 300 metrech je zastavila pohraniční stráž, která je odvedla na strážnici a poté do sklepa.

Jaké bylo jejich rozčarování! Hned od prvního setkání se sovětskou pohraniční stráží s nimi bylo zacházeno jako se zločinci. Vůdce skupiny Bubljak měl sice snahu uvést věci na pravou míru a se sovětskými strážnými vyjednávat, ale ti se s ním vůbec nechtěli bavit.

Ze sklepa se skupina přemístila do Stanislavova, kde bylo už 300 utečenců. Po 14 dnech byli přemístěni do Lvova. Dále pokračovali vlakem, cesta k Černému moři trvala 4 dny. Jelo se v dobytčích vagonech. V jednom vagonu bylo v průměru 30 mužů.

Nejdříve byl pamětník šest měsíců ve vazbě v Nikolajevu u Černého moře. Tam byl opakovaně vyslýchán a dočkal se i absurdně rychlého soudu bez obhájce. Fyzicky mučen při výslechu nebyl.

„Jednou mě po půlnoci vzbudili a odvedli přes dvůr do místnosti, kde seděli tři důstojníci. Vypadalo to jako vojenský soud. Ptali se na jméno, tak jsem jim odpověděl. Řekli mi: ‚Tak vstaňte.‘ Vstal jsem. ‚Odsuzujete se na tři roky pracovního tábora podle paragrafu osmdesát.‘ Za deset minut bylo hotovo.“

Přes sběrný tábor u Charkova (pobyl tam jeden měsíc) se dostal až do Bělomorska. Obrovské vzdálenosti překonával s ostatními nešťastníky většinou v přecpaných dobytčích vagonech.

„Jeli jsme 36 dní vlakem. Ve vagonu nás bylo asi třicet. V rohu byla záchodová mísa. Jeli jsme v červenci a vagony byly rozpálené. K jídlu nám dávali suchý chleba a slané herinky. Na jeden vagon jsme dostali asi patnáctilitrovou konev vody na celý den. To byla hrozná žízeň. V našem vagonu umřeli během cesty čtyři muži.“

Pěšky přes tundry došli k přístavu do Archandělska. Lodí pokračovali vězni do Bělomorska.

Vězňové, jichž bylo 400, si museli postavit domy. Za necelý měsíc si postavili první srub (na podzim). Než ho postavili, spali kolem ohně. Úkolem novodobých otroků bylo stavět železnici z Bělomorska do Vologdy. V oblasti bylo 18 táborů a každý měl svůj úsek. V Bělomorsku měli vězni vykonávat otrocké práce na stavbě nové železnice. Pamětník se nacházel v koloně (450 lidí) číslo 1, nejbližší vesnice se jmenovala Malašujka. Strážní zacházeli s vězni slušně.

„Nejhorší bylo, když přišla zima a teploty okolo 45 pod nulou. To jsme museli vždy dvě hodiny dělat a dvě být v baráku a zase naopak. Když bylo více než 50 pod nulou, tak už nás ven nehnali a jen jsme připravovali dříví.“

Přestože byli vězni nuceni pracovat v extrémně těžkých podmínkách a prakticky za každého počasí, dostávali nutričně zcela nedostatečnou stravu. Její hlavní součástí byla řídká polévka zvaná „boltůška“. Oblečení bylo také nedostatečné.

„Denně jsme vyhazovali z baráku čtyři pět mrtvých lidí, kteří zahynuli zimou a hlady.“

Dva polští důstojníci se ze zoufalství pokusili o útěk. Nebylo ale kam utéct. Pátrací oddíly je brzy přivedly zpět. Nešťastní Poláci byli potrestáni čtrnáctidenní korekcí. Ještě více zeslábli a zanedlouho zemřeli. V táboře Kolona číslo 1 byl Jan Bohdan internován až do března 1941, kdy se podařilo trať dokončit. Potom byl převezen do Kotlasu, do jiného tábora u vesnice Vožael. Tam vězni pracovali na poli a měli větší šanci sehnat něco k snědku.

„Sázeli jsme brambory. Měli jsme je v takových bedýnkách. Když jsem byl z dohledu strážného, pár jsem si jich oloupal a najedl jsem se syrových brambor. Nebo jsme si naložili do skleničky lebedu (plevel) se solí – do rána byla výborná. To jsme si pochutnávali.“

V létě byla úroda, takže si internovaní mohli dopřát zeleninu.

V únoru 1943 dostihla Jana Bohdana výzva adresovaná všem československým občanům v bolševických pracovních táborech, aby se hlásili do našeho samostatného praporu v SSSR.

Pro tisíce z nich bohužel přišla pozdě. Zhruba čtvrtina ze 400 internovaných spoluvězňů pana Bohdana zemřela.

„To dá rozum, že jsme se přihlásili všichni, kdo jsme ještě byli naživu. Moc nás už nebylo, většina šla pod kytičky.“

Cesta do Buzuluku proběhla v obyčejných vlacích, ne v dobytčích. Po dlouhých letech strávených v pekle komunistických lágrů bylo pro něho srdečné přivítání v Buzuluku velmi silným zážitkem. Ještě dnes, po více než šedesáti letech, má v očích slzy, když vzpomíná na ty dojemné chvíle.

„Čekalo tam na nás asi patnáct našich vojáků. My jsme všichni brečeli dojetím, protože nás vítali naši vojáci s českými lvíčky na čepicích.“

Stalo se to 4. března 1943.

 Jan Bohdan byl v tak zuboženém stavu, že ho na nádvoří buzuluckých kasáren nepoznal ani soused z rodné vesnice. Slavnostní oběd se skládal z vepřového, knedlíku a zelí. Po dlouhé době viděl opět maso. Na normální stravu si musel ještě dlouho zvykat. Na kvalitní anglickou uniformu si zvykl rychle, i když se v ní zpočátku trochu ztrácel. Po týdnu odpočinku šli k odvodu. Ještě týden po svém příjezdu z lágru vážil pouhých 48 kilo.

Po ukončení základního výcviku v květnu 1943 byl přidělen do 5. náhradní roty, se kterou odcestoval do Novochopierska, kde se reorganizovala brigáda. V rámci pokračovacího výcviku byl Jan Bohdan jako miřič přeřazen k obsluze houfnic ráže 122 mm. Výcvik trval celé léto.

V polovině října 1943 se vydal se svou jednotkou vlakem na frontu. V prostoru mezi Něženem a Prilukami byl transportní vlak odříznut německými bombardéry, které zničily trať vepředu i vzadu. Velitel transportu, poručík Drnek, vydal absurdní zákaz opouštět během oprav trati stojící vlak. Většině obyčejných vojáků bylo jasné, že zůstávat v nehybném vlaku na trati je velmi nebezpečné, ale rozkaz je rozkaz. Za nekompetentnost velícího důstojníka bohužel museli draze zaplatit naši vojáci.

11. října 1943:

„Najednou znovu přilétly německé messerschmitty a začaly shazovat bomby. Vagon, kde jsem byl, se rozletěl a já jsem letěl vzduchem asi třicet metrů. Po dopadu jsem si sáhl na záda, byla tam krev, ale jinak jsem se cítil celkem dobře. Utíkal jsem zpět k tomu vagonu. Ten už byl v ohni. Okolo hořící těla mrtvých vojáků, na náraznících a plošinách těla, nohy, hlavy. Na jedné plošině ležel můj kamarád Honza Kušnír a prosil o vodu. Podíval jsem se na něho a vidím, že má vepředu v hlavě zaseklou železnou střepinu velkou jako dlaň. Hned skonal. Celkem tam bylo 54 mrtvých. Velícímu Drnkovi se nic nestalo. Prý netušil, že to takhle dopadne.“

Jan Bohdan byl při bombardování lehce raněn. Lékaři mu ze zad vyjmuli asi dva centimetry dlouhou střepinu. Zanedlouho se dočkal svého prvního bojového nasazení. Stalo se tak v listopadu 1943 u Kyjeva na Dněpru, kde se útočilo na německé pozice na pravém břehu.

„V osm ráno začaly kaťuše střílet. Nad námi lítaly rozžhavené střely jako ryby ve vodě. Trvalo to sedmdesát minut. Pak se přestalo, klid, ticho. Němci se ani neozvali. Co teď? Naše pěchota a tanky vyrazily a my jsme se měli začít přemisťovat. Najednou vidíme celá hejna německých letadel. Messerschmitty a štuky. Ale začaly to mydlit do lesa za námi a do nás nic. Potom jsme uviděli stejná hejna sovětských letadel z naší strany. Míjely se s těmi německými, ale jedni druhým nedělali žádné potíže. Němci letěli bombardovat k nám a Rusové zase k Němcům.“

Večer postoupili ke Kyjevu, ale silná obrana je zadržela. Stihli vytvořit betonové opevnění. Němci chtěli zatlačit Sověty zpět 5. listopadu. Do rozbitého Kyjeva se Sověti a naši vojáci dostali 6. listopadu 1943. Stihl se tak uskutečnit záměr dobýt město před oslavami výročí bolševické revoluce. Do Kyjeva měl přiletět prezident Beneš. Pamětník se zdržoval ve vesnici Vasilkov v obraně. Prezident ale bohužel nedorazil. Vánoce 1943 oslavil Jan Bohdan v polním postavení u Bílé Cerkve. Němci byli opevněni pouhých 400 metrů od československých pozic.

„Oni tam zpívali koledy. My jsme je slyšeli! Zpívali německy, ale Tichou noc jsem poznal. A hulákali tam, Pán Bůh ví, co všechno tam v těch bunkrech nevyváděli. My jsme si říkali: ‚Počkejte, Germáni, my vám ráno dáme!‘“

Na Štědrý večer dostali čeští vojáci 200 ml vodky, americké cigarety a chleba.

Pro německé vojáky to byly poslední Vánoce, nečekaný ranní útok je překvapil nepřipravené.

„Vylézali a vysvlečení v podvlíkačkách utíkali do svahu. U všech čtyř děl jsme dali deprese (negativní elevace hlavně) a začali do nich střílet přímýma palbama. To jste neviděl. Ti dělali kotrmelce jako zajíci. Nenechali jsme ani jednoho.“

Rovina a sníh byly kolem všude. Vojáci našli mrtvého koně. Udělali oheň a začali koňské maso vařit. Pro jistotu si udělali menší zákop. Nepřátelská letadla zpozorovala české vojáky a ti se dali na útěk. Letadla shodila nejméně 100 bomb. Zanedlouho u Žaškova se role obrátily a naši dělostřelci utrpěli citelné ztráty při německém bombardování. Tři lidé zahynuli a zničeno bylo všech dvanáct děl.

Na jaře 1944 se stavy naší východní armády doplňovaly z řad volyňských dobrovolníků. Jan Bohdan a mnozí další zkušenější vojáci je vedli během výcviku. Výcvik probíhal u Lucka.

Pan Bohdan se účastnil boje u Torčina a Krosna. Na počátek bojů u Dukly nevzpomíná rád. Tehdy se naši vojáci u vesnic Machnówka a Wrocánka dostali do nechráněného prostoru přímo před hlavně dobře připraveného nepřítele. Ztráty byly kruté. Byl to však jen začátek dlouhých a těžkých bojů o karpatské průsmyky.

České hranice překročili 6. října. Následovala operace u Jasla, kde se Jan Bohdan podílel 15. ledna na silné dělostřelecké přípravě. Při obléhání Liptovského Mikuláše dostala baterie, kde sloužil, za úkol zničit most, který měl Němcům sloužit k ústupu.

„Náhodou jsem se k tomu dostal a přímou palbou jsem ho zničil.“

Když se konečně ocitl na Moravě, cítil se mnohem lépe. České obyvatelstvo se k našim vojákům chovalo o poznání přátelštěji. U Slováků často vycítil přetvářku a špatně skrývané antipatie. Konce války se dočkal u vsi Svitávka na Moravě.

„Oznámil nám to velitel naší baterie nadporučík Kohn. Slavili jsme střelbou ze samopalů do vzduchu. Obyvatelé z okolí nás pěkně počastovali jídlem a pitím.“

Následoval přesun vlakem do Prahy, kam se dostal už 11. května 1945. Nejdříve byl ubytován v hotelu Belvedere v Holešovicích. Později vedle Veletržního paláce. Potom sloužil v Žatci a Litoměřicích a demobilizace se dočkal 1. února 1946.

Po odchodu z armády zakotvil v Litoměřicích, protože si tam našel děvče. S Vlastou Kočovou z Chrášťan u Třebenic se vzali 10. října 1946. Mají spolu dceru Janu. Celých 30 let, od roku 1946 až do odchodu do důchodu, pracoval v litoměřické věznici. Nejdříve hlídal vedle obyčejných zločinců i zajaté esesmany z Terezína, později v padesátých letech politické odpůrce režimu. Setkal se s Jaklem, německým esesmanem, jenž si stále uchovával německého nacistického ducha, později byl ovšem popraven. Pamětník byl pravidelně svědkem trestu smrti. K vězňům se vždy choval korektně a neupíral jim nic z toho, na co měli nárok. Většina vězňů byla v 50. letech nevinná, ale byli tam i sabotéři. Ve věznici se mučilo, což uznává i pan Bohdan. V roce 1958 vstoupil do KSČ, hned po revoluci v roce 1989 vystoupil se strany. Využil možnost kariéry, protože si uvědomoval, že nemá žádné vzdělání. Roli taktéž sehrála zdravotní stránka, protože ze sovětských lágrů byl poznamenán. V roce 1976 odešel do důchodu.