Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatoslav Böhm (* 1934  †︎ 2023)

• narozen 12. února 1934 ve Žďáru nad Sázavou

• nacistickou okupaci v letech 1939 až 1945 prožil v Brně

• vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně

• po vojně v roce 1957 se přestěhoval do Krnova

• dělal grafika ostravského kulturního magazínu Červený květ

• spolupracoval s krnovskou varhanářskou továrnou

• byl členem výtvarných skupin Klub konkrétistů nebo Kontrast Ostrava

• těžištěm jeho práce byl grafický a knižní design a volná tvorba

• po roce 1968 odmítal vyjádřit souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• v prvních letech normalizace přestal dostávat zakázky

• zajímala se o něj Státní bezpečnost a vedla ho jako nepřátelskou osobu

• při povodních v roce 1997 zaplavila voda jeho ateliér a zničila většinu jeho díla

• zemřel 6. ledna 2023 v Krnově

Svatoslav Böhm od mládí nevěřil komunistickému režimu. Jen v období kolem roku 1968, kdy komunistická strana procházela obrodným procesem, doufal, že si Československo uhájí takzvaný socialismus s lidskou tváří. Měl tehdy pocit, že společnost procitá z doby temna. Jako umělec byl nadšen vývojem v dočasně osvobozené kultuře. „Probudil se film, literatura, a dokonce jsme mohli začít vystavovat abstraktní obrazy,“ vzpomíná malíř, grafik a sochař na období Pražského jara.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 všechno zastavil. „Společnost ustrnula a postupně převládla apatičnost i zbabělost. Nejsem odvážný člověk, mám rád samotu a klid, ale jsem přímý. Když se mě ze Svazu československých výtvarných umělců ptali na názor na vstup vojsk, nemohl jsem říct, že s tím přepadením souhlasím,“ říká.

Začátkem sedmdesátých let mu kvůli jeho postojům k okupaci nastaly nejtěžší roky života: „Byl jsem najednou člověk bez práce. Něco málo jsem dělal jen pod cizím jménem. Těžce jsem nesl, že jsem nemohl zaopatřit rodinu. Zvládli jsme to díky manželčině mateřské a poté jejímu zaměstnání,“ říká. Měl štěstí, že ho ze svazu výtvarníků jako nestraníka nevyhodili.  Asi po dvou nebo třech letech začal opět dostávat práci a jako umělec na volné noze se dočkal pádu komunistické totality.

Německý voják mi dával čokoládu

Svatoslav Böhm se narodil 12. února 1934 ve Žďáru nad Sázavou, ale od malička bydlel s rodiči a starším bratrem Bořivojem v Novém Městě na Moravě. Otec tam dříve vlastnil továrnu na výrobu lněných ručníků, ale v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech zkrachoval. Se lnem začal koncem 19. století úspěšně obchodovat pamětníkův prapraděda, který se také jmenoval Svatoslav Böhm. Kupoval od vysočinských domkařů hotové sukno a dál ho prodával. Nastřádal tak značný majetek.

Otec pamětníka, rovněž Svatoslav, si po krachu fabriky sehnal učitelské místo v Brně a ještě před válkou se tam s rodinou přestěhoval. „Část příbuzenstva zůstala v Novém Městě, takže jsme tam pořád jezdili. Býval jsem tam každé prázdniny,“ říká. V Brně bydleli v pavlačovém domě v části Obřany. Pamatuje si, když otce v roce 1938 mobilizovali. „Šel k horským myslivcům do Popradu. Loučil se s námi a maminka plakala,“ říká. Když vypukla válka, začal chodit v Obřanech do školy.

Jednu dobu pravidelně navštěvoval německý lazaret zřízený v bývalé obřanské obecné škole. „Dělal jsem spojku mezi mladou dámou z našeho domu a německým vojákem, který se v lazaretu léčil. Nevím už, jestli ona byla Češka, anebo Němka. Pamatuji si, že když jsem přišel s dopisem do nemocničního pokoje, kde leželo asi deset německých vojáků, strašně se mi smáli. Voják, kterému jsem dopis předal, mi ale vždycky dal čokoládu, což bylo neuvěřitelné,“ vzpomíná.

Copaté německé dívky plakaly, když je odváželi z Brna

Rodina se hlásila ke katolické víře a Svatoslav několik let ministroval v kostele. Na ranní mše musel vstávat v půl šesté a pamatuje si, že pak býval ve škole ospalý. Z období války si také vzpomíná, že otec poslouchal rozhlasové zpravodajství z Londýna: „Měli jsme rádio, na kterém byla cedulka s nápisem, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí.“

Koncem okupace Brno bombardovalo americké a pak sovětské letectvo. „Dívali jsme se fascinovaně na letadla. Kolikrát bylo krásně vidět, jak spouštějí pumy,“ říká. Nepamatuje si, že by byly zasaženy Obřany. „Jednou, na konci dubna 1945, jsme se probudili a v baráku byli Rusové. Udělali si u nás velitelství. Bylo zajímavé, když si dělali ohně, u kterých seděli a zpívali. Jednou bylo velké srocení lidí, když Sověti táhli dům od domu a hledali české ženy. Co s nimi pak dělali, jsem si už dovedl představit. Bylo to velmi nepříjemné,“ říká.

O pochodu smrti vyhnaných brněnských Němců na konci května 1945, při kterém jich stovky zemřely, se dozvěděl až později. „Pamatuji jen, že nedaleko od nás bydlela v zajímavém secesním domě německá rodina, která měla dvojčata mého věku. Byly to pěkné blonďaté holky s copánky. Trochu jsem s nimi kamarádil. Viděl jsem, jak je někdy v létě 1945 nakládali do auta. Brečely,“ vypráví.

Po válce se Böhmovi přestěhovali do Prostějova, kde Svatoslav dokončil měšťanskou školu. Až na matematiku se dobře učil, projevoval se u něj talent na kreslení, ale neměl nadějné vyhlídky. V Československu tehdy začala totalitní komunistická vláda a komunisté rozhodovali i o tom, kdo bude studovat. „Neměl jsem dobrý kádrový posudek. Nebyl jsem z dělnické ani komunistické rodiny. Otec tíhnul k národním socialistům, navíc jsme dříve vlastnili továrnu. Dostal jsem se na textilní učiliště do Rýmařova a až po roce jsem se přihlásil na uměleckou školu do Brna. Zkoušky jsem zvládl dobře a kupodivu mě vzali,“ říká.

Vojnu jsem přežil dobře díky malování Leninů

Studium na škole uměleckých řemesel si užíval a usilovně pracoval. „Bral jsem to vážně, chtěl jsem se co nejvíce naučit. Samozřejmě, že vládl socialistický realismus a vybrané sovětské umění mělo být naším vzorem. Ale figurální kresba nebyla a nemohla být zpolitizovaná. Učili jsme se řemeslo a měl jsem pocit, že ani výuka dějin umění nebyla politikou ovlivněna. O tom, co se dělo ve výtvarném umění na Západě, jsme samozřejmě neměli tušení,“ říká.

Po maturitě v roce 1955 musel na vojnu. Povolávací rozkaz dostal do Boru u Tachova v jižních Čechách nedaleko rakouské hranice. „Byla to krutá stalinská doba. Útvary se hemžily sovětskými poradci, kterých se všichni báli. Říkali nám, že všechno zlo jde ze Západu,“ vzpomíná. Pro něj a jeho přežití základní vojenské služby bylo zásadní to, že uměl malovat. Nadřízení mu zadávali výzdobu politicko-výchovných světnic i jiných prostor v kasárnách po celých jihozápadních Čechách.

„Jednou se mě politruk zeptal, jestli bych uměl Lenina. Řekl jsem, že ano. Vzhledem k tomu, že měl být umístěn na fasádě obrovských kasáren, muselo jít o velký obraz. Požádal jsem o rám třikrát tři metry. Kreslil jsem podle fotografie. Politruk byl nadšen. Jenže jsem si neuvědomil, že rám, který jsme udělali až v místnosti, kde jsem maloval, neprojde dveřmi. Politruk mi se strachem v očích vyhrožoval, že mě zavřou. Nakonec jsem obraz rozřezal na půl a pak ho zase dal dohromady, takže nikdo nic nepoznal. Politruk byl šťastný,“ vypráví.

Leniny, Staliny, ale také husity a Jana Žižku dělal Svatoslav Böhm bez uzardění. „Měl jsem z toho trochu srandu a navíc pro mě bylo zajímavé vyzkoušet si různé techniky. A zásadní bylo, že jsem takto unikal z kasárenského drilu. Byla to ale příšerná doba. Říkal jsem si, že kdyby skutečně došlo na konflikt se Západem, kterým pořád hrozili, nikdy bych nestřílel,“ říká.

Z ostravské krajiny trčel zoufalý smutek

Na vojně se potkal s dalším výtvarníkem Václavem Beránkem z Ostravy, který ho později přivedl do Krajského nakladatelství v Ostravě. Asi tři roky pak dělal grafickou úpravu kulturního magazínu Červený květ, kterou toto nakladatelství vydávalo. Mezitím se přestěhoval do Krnova, kde otec získal práci v textilní škole. Svatoslav začal učit výtvarnou výchovu v tamním domě pionýrů a mládeže. „Ohromně mě to bavilo. Od dětí jsem se naučil možná více, než ony ode mě,“ říká. Vedl také výtvarný kroužek na krnovském gymnáziu.

Na konci padesátých let začal díky práci pro časopis Červený květ poznávat Ostravu. Zároveň byl kandidátem členství Československého svazu výtvarných umělců, bez kterého se za komunismu neuživil žádný výtvarník. V té době ho upoutala ostravská průmyslová krajina. Několik měsíců se toulal kolem šachet, hald a hornických kolonií a intenzivně kreslil. „Ta krajina mě zasáhla smutkem, který z ní zoufale trčel. Myslím si, že mé práce z Ostravy mi pomohly stát se řádným členem svazu, přestože v nich nebylo nic z všeobecného budovatelského nadšení nad devastováním krajiny,“ říká.

Zásadní pro jeho další tvůrčí vývoj byla spolupráce se znárodněným krnovským varhanářským podnikem Rieger a Kloss. Kolem roku 1964 dělal pro fabriku menší zakázku a při té příležitosti si ji důkladně prohlédl. „Byl jsem v šoku, když jsem viděl obrovské nádoby na odpad plné dřevěných odřezků neuvěřitelných tvarů. Dělaly se tam tenkrát nejen varhany, ale také kytary. Napadlo mě odřezky využít. Ředitel mi vyšel vstříc, dostal jsem i svůj ponk a začal jsem odpadní kousky dřeva dávat dohromady do struktury reliéfu. Od tamních odborníků jsem se učil, jak s dřevem pracovat,“ vysvětluje. V jeho tvorbě to byl zlom. Z uvolněného realismu přešel k abstrakci.

Ve Stuttgartu jsme zvažovali, že bychom tam zůstali

Do varhanářského podniku docházel několik let. Využil obrovskou škálu hlavně geometrických tvarů odřezků. Výsledné reliéfy patří k jeho nejznámějším dílům. Tato originální práce ho přivedla k takzvaným konkrétistům, kteří pracují s geometrií. Svatoslav Böhm patřil k zakládajícím členům severomoravské sekce Klubu konkrétistů, který vznikl v roce 1967 v Praze. V jeho krnovském ateliéru se konaly schůzky skupiny. Svatoslav měl zvláště blízko k ostravskému malíři a grafikovi Eduardovi Ovčáčkovi, jehož vzpomínky dokumentaristé Paměti národa rovněž natočili. „Jezdíval za mnou do Krnova, toulali jsme se krajinou, on také rybařil. Jeho práci jsem velmi obdivoval,“ říká.

Svatoslav se účastnil společných výstav konkrétistů v Jihlavě nebo Karlových Varech. „V roce 1970 klub skončil, ale po roce 1989 se dal opět dohromady. Řada členů, včetně mluvčího a teoretika skupiny Arséna Pohribného, po roce 1968 emigrovala,“ shrnuje Svatoslav Böhm. V roce 1969 se s konkrétisty dostal do západního Německa. Vystavovali ve Stuttgartu. „Byla to moje první a na dlouho i poslední cesta na Západ. Pak mi dělali problémy i při cestách do socialistického Polska. Ve Stuttgartu jsme s Edou Ovčáčkem a dalšími intenzivně řešili otázku emigrace. Kvůli rodinám jsme se vrátili, ale pamatuji, že z naší skupiny tam tehdy zůstal například Jan Hilmar,“ vypráví.

Svatoslav Böhm neochotně vzpomíná na nepříjemné věci. K těm nejnepříjemnějším patřil počátek normalizace. Těžko se smiřoval se sovětskou okupací a ztrátou svobody. A trápila ho existenční nejistota, protože se ocitl kvůli odsouzení okupace v nemilosti. „Měl jsem štěstí, že jako výtvarník jsem mohl zalézt do ateliéru a tam být sám se svými myšlenkami. Tak se to dalo vydržet. Ale nebýt manželčiny podpory, musel bych se někde nechat zaměstnat,“ vysvětluje pamětník, který měl tenkrát dvě malé děti.

Po několika letech ho vzal výtvarnický svaz na milost. Po zbytek normalizace ho živil hlavně knižní design. Spolupracoval s ostravským nakladatelstvím Profil. Pro různé instituce vytvářel plakáty a loga. Občas si ho prosadili architekti pro výzdobu interiérů. Vytvořil například kovovou plastiku do vstupního prostoru televizního vysílače v Ostravě-Hošťálkovicích. Jeho práce jsou také v lázních v Jeseníku. Vždy se s různou intenzitou věnoval volné tvorbě a občas vystavoval, hlavně na skupinových přehlídkách.

Estébáci měli dokonalý přehled o mých návštěvách

Nepříjemné jsou pro něj vzpomínky na pozornost, kterou mu věnovala Státní bezpečnost (StB). Podle záznamů v archivu bezpečnostních složek ho estébáci evidovali pod krycím jménem Malíř jako prověřovanou osobu a později jako nepřátelskou osobu. Z poznámky v archivu vyplývá, že jeho spis skartovali. „Žádnou nepřátelskou činnost jsem nevyvíjel, jen jsem říkal, co si myslím,“ tvrdí Svatoslav Böhm. Míní, že v Krnově nebylo moc zajímavých objektů, o to více se věnovali jemu, aby mohli vykazovat činnost. Zajímal je i kvůli stykům s Eduardem Ovčáčkem, který byl na černé listině až do pádu totality, stýkal se s disidenty a v roce 1988 podepsal Chartu 77.

„Tajní za mnou chodili pravidelně do ateliéru. Vždycky byli dva. Pokaždé mi z nich naskočila husí kůže. Měl jsem strach. Nevyhodil jsem je a dokonce jsem jim uvařil kávu. Vyptávali se na všechno možné. Byly to nepříjemné otázky. Šokovalo mě, že mají dokonalý přehled o mých návštěvách. Nevzpomínám si, že by mě přesvědčovali ke spolupráci. Bylo mezi námi jasno, že s nimi nechci nic mít,“ vypráví. Podrobněji nechtěl na nezvané návštěvy vzpomínat. Místo toho povyprávěl veselou historku, kterou s nimi zažil v polovině osmdesátých let.

Když tehdy tajní přišli, zeptal se jich, co provedl. „Řekli, že budu asi překvapený, ale že jejich šéf má na mě zvláštní prosbu: ‚Byl by hrozně rád, kdybyste mu půjčil ty pornografické filmy, které jste, jak víme, pouštěl určitým přátelům.‘ Začal jsem se smát. Řekl jsem, že žádné pornografické filmy nemám, ale že mi nějaké půjčil tchán. Jako obyvatel Hlučínska musel za války sloužit ve wehrmachtu a měl kamaráda v západním Německu, který mu několik filmů tohoto druhu poslal,“ popisuje Svatoslav Böhm.

Po čtyřiceti letech zápachu se pročistil vzduch

Byl nadšen, když v listopadu 1989 začala sametová revoluce. Obdivoval studenty na Národní třídě, kteří statečně přijímali rány od policistů. „Byla to krásná doba, nezapomenutelná euforie, nádhera. Čekal jsem na to čtyřicet let a dočkal jsem se. Najednou byl čistý vzduch,“ říká.

V létě 1997 ho postihla nečekaná rána. Při katastrofálních povodních, které silně zasáhly i Krnov, měl v ateliéru metr a půl vody. Z většiny jeho celoživotní tvorby nezůstalo skoro nic. Ateliér mu pomohlo vyklidit několik vojáků. „Byla to zoufalá situace. Neměl jsem ani peníze na opravu ateliéru. To, co mi zbylo, jsem vynesl na půdu. Dal jsem si tam taky stůl a začal jsem opět pracovat,“ vzpomíná.

V roce 2021 se dočkal prestižní samostatné výstavy v Muzeu Kampa v Praze s názvem Půdorysy paměti. Pro výstavu galerie zrekonstruovala řadu jeho důležitých prací z šedesátých let poškozených povodní. Kurátorka Ilona Víchová vyzdvihla originalitu tvorby Svatoslava Böhma a připustila, že v polistopadové době jí nebylo věnováno tolik zájmu, jaký by si zasloužila: „Otázka je, nakolik tuto situaci ovlivnila geografická poloha Krnova, nakolik charakter umělcovy osobnosti, který místo sebeprosazování vždy upřednostňoval soustředěnou práci, a nakolik fakt, že v roce 1997 se Krnovem přehnala povodeň, která většinu děl závažně poškodila nebo nenávratně zničila.“

Svatoslav Böhm zemřel 6. ledna 2023. Bylo mu osmdesát osm let.