Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

MUDr. Jana Dominika Bohušová (* 1954)

Vážit si hodnot života a ty také bránit a chránit

  • narozena 21. prosince 1954 ve Frýdku-Místku

  • lékařka-pediatrička

  • kontemplativní řádová sestra mnišek dominikánek

  • biřmovací kmotrou se jí v roce 1977 stala prof. Růžena Vacková, ke které pamětnice pravidelně docházela na bytové semináře

  • seznámila se s Otou Mádrem a Josefem Zvěřinou

  • duchovní formace v klášterech mnišek dominikánek na Moravci, v irské Droghedě a polské Čenstochové

  • 1998–2010 – pracovala na sekretariátu královéhradeckého biskupství

  • od roku 2010 žije v Praze a pracuje na sekretariátu pražského arcibiskupství

  • na jaře 2011 se starala o zdraví prezidenta Václava Havla

Jana Dominika Bohušová se narodila 21. prosince 1954 ve Frýdku-Místku rodičům Marii Josefě Voborníkové a Erichu Aloisi Bohušovi. Nejstarší bratr Erich zemřel jako novorozeně, po něm se narodila Marie, Jan a jako nejmladší dítě Jana. Přišla na svět do těžkých a krutých let, ale o to více se rodiče snažili, aby prožila krásné dětství. „Už odmalička jsem kladla všetečné otázky, tak jsem byla nebezpečná. Ale záhy jsem pochopila, že je něco, co je hodně vážný, a že je něco, co může ohrožovat celou rodinu, a že musím být rozumná, nakolik může být takový pětiletý dítě rozumný... Věděla jsem, že nemám dělat rodičům starosti. Na druhou stranu jsem věděla, že je potřeba jim dělat radost, a o to jsem se opravdu snažila, protože jsem zaznamenala takový niveau smutku, který se tou dobou táhlo…“

Dětství

Odmalička obdivovala svého dědečka Josefa Voborníka, plukovníka československé armády, kterého v padesátých letech vystěhovali z Prahy a musel se přestěhovat do Vrchlabí. Babičku Bohušovou pamětnice ráda pozorovala při modlitbě růžence, i když tomu ještě nerozuměla, neprocházela systematickou církevní výchovou. „Ale vědělo se o tom a tyhlety hodnoty se pěstovaly a samozřejmě, že se vyznávaly, ale do kostela jsme nechodili.“ Tatínek byl strojař a maminka pracovala jako učitelka českého jazyka a dějepisu.

Ve škole a rok 1968

Do školy Jana Dominika Bohušová nastoupila začátkem šedesátých let, kdy se režim na chvíli trochu uvolnil. Ráda kreslila, hrála na klavír, oblíbila si dějepis a literaturu a také chodila do baletu a milovala tanec. V tanečních se zamilovala do samby a chodila i do pokračovacích hodin. Brzy se ale všechno změnilo. „Šly jsme se s kamarádkama podívat, co se tam děje, protože jsme slyšely ty tanky. A právě na té jedné cestě byla řada tanků a teď my jsme tam s těma dětma ostatníma šly a říkaly jsme jim, proč tam jsou, a ptaly jsme se jich. A oni, že mají hlad, a tak myslím, že jsme jim dávaly i chleba. Oni byli takoví, vůbec nevěděli, kde jsou, a ti, kteří byli v těch tancích, asi za nic moc nemohli… Pak tam byly nějaký letáky, se rozhazovaly, tak jsme je sbíraly jako děti, ale moc jsme tomu nerozuměly.“

Studium medicíny

Odmala se pamětnice toužila stát lékařkou. Odmaturovala v roce 1974 a přihlásila se na medicínu. Napoprvé se nedostala, a tak strávila semestr na Báňské univerzitě v Ostravě. „Tam to svítilo v tý matematice a tam jsem poznávala souvislosti existence stvoření a ono mi to šlo... pomáhalo mi to poznávat existenci Boží a milovala jsem Einsteina, samozřejmě, už na střední.“ Poté studovala nultý ročník na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, než nastoupila řádné studium medicíny. Tento rok se stal mezníkem v jejím dalším směřování.

Noví přátelé a každá zkouška je k něčemu dobrá

Po zkouškách v prvním semestru druhého ročníku se Jana Dominika Bohušová zúčastnila výletu na Vysočinu od Vysokoškolského turistického klubu. Zde se seznámila s několika studenty. „Pak jsem se ale setkala s takovým určitým postojem, protože jsem přicházela z tý severní Moravy, ze Slezska, kde to je prošpikovaný komunistickým režimem, a teď jsem studovala medicínu, tak už jenom tím jsem byla podezřelá, že jsem se dostala na studium. Takže jsem si vlastně zvykla na to, že si mě Pán Bůh chrání a že na tom tolik nezáleží, co si myslí lidi, ale že si mám uchovat svou víru v Pánu Bohu a že on mě převede přes tu poušť. A že každá ta zkouška je k něčemu dobrá, že se mi to někdy bude hodit a že nad tím nemám brečet, ale že to je k něčemu.“

Seznámení s Růženou Vackovou

Kamarádi ji poprvé přivedli k profesorce Růženě Vackové1 na podzim roku 1976. Od té doby pamětnice Růženu Vackovou navštěvovala pravidelně a měla k ní velkou důvěru. „To bylo poznávání úplně novýho světa pro mě a tam mě teda představili Růžence Vackový, která prožila kriminál, jak půl roku v cele smrti za nacistů, tak potom patnáct let za komunistů, a to krátký mezidobí, období po druhé světové válce, tak vlastně působila jako profesorka kunsthistorie a studenty učila tomu správnýmu přístupu k životu. Takže vlastně tady v tom 48. vedla studentskou skupinu sem na Hrad a byla to ona, kdo zvedala hlavu té mládeži, a já jsem se pak setkala s panem biskupem Kajnekem, který mi pak říkal, to byl v Hradci Králové pomocný biskup: ‚No já jsem tam v tý skupině byl.‘ Jak je svět malý.“

Moudrost a cigarety

„Růženka tím, jak byla kovaná kriminálem, tak měla takovej krásnej nadhled. To byla taková vědma. A už jenom, když jsme tam přišli, tak to prostředí promodlený takový úplně normální a prokouřený těma startkama a spartama. Jo, to byly tyhlety, škaredej tabák. Čím horší, tím lepší. Tak mně to nedělalo problém, protože můj tatínek a bráška taky kouřili, tak jsem to znala z domu. No, a můj dědeček Voborník, o kterém jsem vyprávěla, taky kouřil, takže to jsem znala. Tam to mělo ještě tu příchuť takovýho toho protestu proti tomu všemu zlu.“ Růžena Vacková vyprávěla o životě a předávala mladým lidem, kteří k ní docházeli, své zkušenosti, rady a vědomosti, jež se staly cennou formací i pro pamětnici, tehdy mladou studentku medicíny. „Myslím si, že od ní mám hrozně moc, moc mi dala... to bylo takový úplně jako vtištění, pečeť... když nám vyprávěla, tak to člověk absorboval...“

Bytové semináře u Růženy Vackové a biřmování

Pamětnici k Růženě Vackové i do kostela sv. Jiljí v Praze přivedli dva budoucí dominikáni Vojtěch Saudský2 a Tomáš Pospíšil.3 U sv. Jiljí se seznámila s páterem Jiljím Ludvíkem Dubským,4 u kterého byla poprvé u zpovědi a který ji stručně připravil k přijetí svátosti biřmování. Růžena Vacková po návratu z vězení nesměla vyučovat, ale docházelo za ní mnoho studentů, generačně dětí a vnoučat. A opravdu jí Jana Dominika Bohušová a její kamarádi říkali krycím jménem babička. „Růženka velice citlivě, protože rozuměla lidským duším a rozuměla těm bolestem i radostem studentů běžnýho profánního života, tak se ptala, jak to máme se stravenkama, jak tam bydlíme a jak se nám žije na koleji a tak.“ Růžena Vacková pamětnici zásadně ovlivnila v mnoha oblastech života, nejvíce však duchovně, a na podzim 1977 se stala její biřmovací kmotrou. Jana Dominika Bohušová si tedy vybrala biřmovací jméno Růžena podle své kmotry a za patronku si zvolila sv. Růženu z Limy. Svátost biřmování přijala v katedrále sv. Víta z rukou kardinála Tomáška.5 Kvůli její radosti z biřmování, kterou sdílela s ostatními studenty, jí napříště zamítli kolej. Nahlásila ji totiž spolužačka.

Návrat do Frýdku-Místku

Vystudovala 2. lékařskou fakultu v Praze-Motole v oboru pediatrie a ve své profesi pracovala deset let. Vystřídala několik nemocničních oddělení: novorozenecké, kojenecké a batolecí. Heslem zde pro ni bylo: „Lékař léčí a Pán Bůh uzdravuje.“ Farářem ve Frýdku, kam se měla vrátit, byl ovšem krajský „pacák“, člen kněžského hnutí Pacem in terris, které spolupracovalo s režimem. „Ti, kteří se do toho nechali naverbovat, tak měli určité výhody a obyčejně to byli lidé, které do toho přinutili, protože třeba měli nějaký handicap nebo něco a někde nějakej drápek takovej, že se tam za ně zaháčili a oni neměli sílu to odmítnout.“ Pamětnici se z Prahy a od přátel příliš nechtělo. „To se vědělo, že to jsou lidi, kteří udávají, protože oni to po nich chtějí, a že mluvit s nima, to je, jako kdybych chtěla mluvit do trouby těm, kteří chtějí zavírat ty druhý, a že hledají stopy a tak. Takže já jsem věděla, že půjdu rovnou do chřtánu.“

Hledání duchovního povolání

„Pacák“ byl později přemístěn a na jeho místo nastoupil nový kněz, shodou okolností dominikán Bernard Špaček. Když mu Jana Dominika Bohušová vyložila svůj úmysl stát se řeholnicí, poslal ji k mniškám dominikánkám. Od dubna 1984 tedy začala jezdit do kláštera dominikánek na Moravec. „V osmdesátých letech je znovu vyslýchali, vyráželi jim zuby, sebrali jim psací stroje a dělali tam razie na tom Moravci taky... S každou novou duší čekaly, co bude, co se bude dít… Když jsem k nim přijela, tak už měly po tý šťáře6 v 81. roce, takže ony byly velice zdrženlivý. S každým novým člověkem, který přicházel, tak měly trochu obavu. Otec Bernard mi napsal doporučení, protože toho ony znaly…“ Sestry na Moravci byly v internaci, byly přísně hlídané a jednou, když pamětnice přijela po dlouhé pracovní směně v nemocni, brána již byla zavřená, tak musela lézt přes plot.

Vstup do kláštera a tajné sliby

Jana Dominika Bohušová se rozhodla pro řeholní život v době, kdy nebylo možné vstoupit do kláštera přímo. Docházela tedy do dominikánského společenství ve Frýdku-Místku, kde v roce 1984 přijala řeholní jméno Dominika. Dohodnutí termínu slibů se odehrálo tajně v Praze. „Bratři mě přivezli na přejezd, co je tady u hlavního nádraží, jak je magistrála, schválně, abychom pod tím mostem, kde je největší rachot, dohodli termín slibů. Takže ti moji bratři, které znám z toho pochodu, udělali takovej zátah, kdy bude mít otec Dominik čas, abychom se vůbec seznámili, protože my jsme se předtím ještě nikdy neviděli.“ První a doživotní sliby složila tajně v noci z 20. na 21. srpna 1988 v Plzni. „Bylo to v kapli pana provinciála, která byla zbudovaná ve sklepě v Revoluční ulici a tam se tajně konaly takový věci. Jednalo se o slib čistoty, chudoby a poslušnosti s dominikánskou spiritualitou s nadějí, že až bude normální stav, mohu v tomto kontemplativním způsobu života pokračovat.“ O rok později měla pamětnice obláčku v kostele sv. Jiljí v Praze a přijala i dominikánský černobílý hábit, který mohla veřejně nosit až v roce 1991.

Samizdat a setkání s Otou Mádrem

Jana Dominika Bohušová dostala od otce Dominika za úkol, aby sepisovala a editovala samizdatové dokumenty o řeholním životě, které průběžně vycházely od druhého vatikánského koncilu až do roku 1997. Setkala se také s Otou Mádrem.7 „K Otu Mádrovi mě poslal, až když už jsem byla hotová lékařka ve Frýdku, pan kaplan, který působil u nás ve farnosti, tak mě poslal k Otu Mádrovi, abych tam nějak působila v podzemí. To bylo těsně potom, co jsem přijela do Frýdku po promoci. Setkání s ním bylo moc hezký. On bydlel na ulici Cibulkova, a tak to bylo takový krycí jméno, že budeme u paní Cibulkové... Tehdy mi zadal takový úkol, že budu ‚mostem mezi rybníčky‘. Takže jsem měla spojovat ty různé komunity, které se snažily pracovat na samizdatech, a protože jsem byla tehdy už u rodičů ve Frýdku, tak to žhavé jádro bylo spíše v Praze, a protože jsem tady ty lidi taky znala, tak mě chtěl takto zaúkolovat.“

Setkání s Josefem Zvěřinou aneb teologie na koleně

Josef Zvěřina8 byl jedním z žáků Růženy Vackové a pohyboval se ve stejných kruzích jako pamětnice. „I na Třinecku byla komunita, která se snažila vytvořit taková jádra vzdělávání, kde právě páter Zvěřina nebo otec Mádr jezdili různě po ‚chaloupkách‘,9 kde se vyučovala teologie, i se skládaly zkoušky, jak laici, tak i ti, kteří se chystali na nějaká duchovní povolání. Takže to byla taková ta teologie na koleně... On byl takovým silným, vůdčím elementem ve společenství. Vždycky se snažil být se všemi, abychom si někdo nepřipadal, že jsme nějak odstrčený, prostě každý byl pro něho tím žákem, ke kterému přijel, a byl velmi laskavý a moudrý. Také psal skripta právě pro tuto ‚chaloupkovou univerzitu‘. Z těchto přednášek a z jeho knih pak skládali zkoušky lidi, kteří se vzdělávali, aby mohli být připraveni do světa na evangelizaci, až to praskne.“

Listopad 1989 a předvolání kvůli kubánským pomerančům

Jana Dominika Bohušová prožila revoluční listopadové dny roku 1989 v nemocnici, kde sloužila víkendovou směnu. Maminkám říkala, aby, když kojí, nejedly kubánské pomeranče, protože jsou napuštěné dezinfekčními prostředky a děti z toho mají kopřivku. „Takže já jsem byla předvolaná před konzilium celýho porodnickýho oddělení gynekologickýho. Tam na mě svolali schůzi a teďka mě tam peskovali, co jsem si to dovolila, že tu mám takovou diverzi vůči Kubě. To bylo propojený v tom týdnu, kdy se tady bojovalo a kdy se vlastně už začínalo objevovat, že to praskne. Tak já jsem tam po svém musela odolávat tady těm kubánským atakům a tenkrát tu službu, jak jsem měla tu velkou, 17., 18., 19., to byl ten víkend, a 19. si mě zavolal šéf z toho porodního oddělení a začal na mě hodně nadávat...“

Klášterní formace

Byla poslána na formaci k sestrám dominikánkám do kláštera sv. Anny v Polsku a také do Droghedy v Irsku. Po revoluci žila střídavě v komunitě v Praze, u sv. Vojtěcha, kde hrála na varhany, a v Lysolajích, potom byla ve Znojmě a v letech 1998–2010 působila v sekretariátu biskupa Dominika Duky v Hradci Králové a poté, co byl jmenován pražským arcibiskupem, odešla spolu s ním do Prahy, kde stále žije způsobem kontemplativní mnišky dominikánky ve světě. Stará se na arcibiskupství o duchovní zázemí, domácnost otce Dominika, záležitosti, které se týkají jeho rodiny i dominikánské rodiny. Má na starost také kulturu, umění a zdravotnictví a věci týkající se zpracování textů, které otec Dominik aktuálně potřebuje. Pečuje o jeho hosty spolu s kolegy na sekretariátu.

Péče o prezidenta Václava Havla

Sestra Dominika se také starala o prezidenta Václava Havla. „Zavolali mě k němu, když mu bylo velmi špatně, v roce 2011 na jaře, a tak jsem dojížděla z arcibiskupství do Dělostřelecké ulice, kde měli dům. To je kousíček od nás, autem pět minut, tak to bylo výhodné, že jsem tam mohla být velice rychle. Čtyři týdny jsem tam dojížděla pravidelně. A podařilo se probudit na jaře takovou jiskřičku života, tak si toho velice považuji, že jsme si mohli spolu i povídat o životě. A nakonec, když v roce 2011 v listopadu natáčel s otcem Dominikem tady na arcibiskupství rozhovor, který se pak měl pouštět na Nový rok, jak, když jsme se loučili, tak se na mě šibalsky podíval a říká, že píše novou knihu. Tak jsem se ptala, o čem bude. A tak, s takovým hezkým úsměvem říkal, že o životě. Tak s tím jsme se spolu loučili a to jsme možná ani on, ani já nevěděli, že je to poslední měsíc života.“

Svítit a nezhasnout

Posláním mnišek dominikánek je spása duší a oběť. „Sv. Dominik volal: Co bude s hříšníky? To je takové memento, že nám to nemá být jedno.“ Mnišky dominikánky jsou kontemplativní sestry žijící ve spiritualitě sv. Dominika. „Kontemplativní znamená, že člověk má patřit na Boží tvář, neustále. A to není nic jednoduchého, když má být člověk pravdivý... Svítit a nezhasnout.“

  1. Růžena Vacková (1901–1982) byla profesorkou klasické archeologie, kunsthistorička, organizátorka aktivit katolického disentu a Katolické akce. Za nacismu byla za svou odbojovou činnost odsouzena k trestu smrti, kterému v roce 1945 unikla. Za komunismu byla odsouzena za velezradu a vyzvědačství na dvaadvacet let. Ve vězení nakonec strávila patnáct let. V roce 1968 se stala členkou K 231 a později jednou z prvních signatářek Charty 77. Více zde: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/vackova-ruzena-23-4-1901/
  2. P. Vojtěch Saudský OP (* 1952), dominikán, na kněze vysvěcen tajně v roce 1987 v Lipsku. Docházel na bytové semináře k prof. Růženě Vackové. Později farářem v Praze a v Plzni. Více zde: http://www.pametnaroda.cz/story/soudsky-ondrej-vojtech-1952-3300
  3. P. Tomáš Pospíšil OP (* 1951), dominikán, katolický kněz a překladatel teologické literatury, na duchovní vliv prof. Růženy Vackové, ke které docházel posledních deset let jejího života, vzpomíná zde: https://salve.op.cz/archiv/knezstvi-22010/kde-nachazeji-svuj-vzor-a-motivaci-soucasni-knezi
  4. P. Jiljí Ludvík Dubský OP (1918–1984), kněz, dominikán, který byl nejprve u PTP a poté v roce 1954 zatčen a odsouzen na pět a půl roku vězení za velezradu. Trest si odpykával v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší. Od roku 1968 působil jako farář a oblíbený kazatel v kostele sv. Jiljí v Praze. Více zde: http://www.op.cz/?a=224&b=&id=32
  5. P. František Tomášek (1899–1992), katolický kněz, teolog a pražský arcibiskup, mezi léty 1951–1954 internován v pracovním táboře v Želivě. Více zde: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_tomasekf.php, http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/od-malych-krucku-k-ikone-protirezimniho-odporu-kardinal-tomasek-zemrel-pred-25-lety--1745682
  6. Slangově razie, policejní prohlídka.
  7. P. Oto Mádr (1917–2011), katolický kněz a doktor teologie, v roce 1952 odsouzen na doživotí, mezi léty 1951–1966 vězněn v Ruzyni, na Mírově, Borech, v Leopoldově a ve Valdicích, signatář Charty 77. Více zde: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/80/#cs_80
  8. P. Josef Zvěřina (1913–1990), katolický kněz, teolog, pedagog, 1950–1952 u PTP, v roce 1952 odsouzen na dvaadvacet let vězení, propuštěn 1965, signatář Charty 77. Více zde: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/zveina-josef-3-5-1913/
  9. Tzv. chaloupky byly vzdělávací aktivity a tábory pro mládež organizované salesiány v rámci podzemní církve. Více zde: http://www.janbosko.pavucina.org/article.php?id=pojem&part=2