Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariia Yakivna Bohuta (* 1931)

• narodila se 25. ledna 1931 v obci Mynkivci na Volyni

• zažila sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci na Volyni

• otec Jakiv za války působil v pracovním oddíle

• otec emigroval do Austrálie, pamětnice o něm nevěděla

• v letech 1948–1955 pracovala v komsomolu v obci Pyrjatyn

• poté pracovala v obci Turja a v obci Nosovycja

• až v roce 1972 zjistila, že otec žije v Sydney

V předválečném Polsku

Marija Jakivna Bohuta se narodila 25. ledna 1931 v obci Mynkivci nedaleko Smyhy v Rovenské oblasti na dnešní západní Ukrajině. V době jejího narození však Rovenská oblast patřila do meziválečného Polska, které však nenalezlo s ukrajinským obyvatelstvem shodu ohledně národnostního uspořádání, a tak se zde ještě před druhou světovou válkou šířil ukrajinský nacionalismus. To dopadalo také na obyvatele v obci Mynkivci, kde došlo k zatčení mnoha ukrajinských nacionalistů.

Otec Jakiv (1903–1977) a matka Olena (1907) se věnovali hospodářství. Pamětnice měla ještě sestru Vjeru (1933–2020) a bratra Volodymyra (1935–2016). Marija Jakivna absolvovala celkem sedm tříd školy v obci Studjanka: „Byli tam dobří učitelé. Pamatuji si i jejich příjmení. Učili jsme se ukrajinsky a já se neučila špatně.“
„Mámě bylo tehdy těžko. V padesátých letech se už postavily kolchozy, přivezli specialisty z východní Ukrajiny a z Ruska a ti všechno dělali násilně,“ vzpomíná.

Sovětská a nacistická okupace

Dne 17. září 1939 v rámci tzv. čtvrtého dělení Polska napadl Sovětský svaz Polsko a západní Ukrajina a s ní i obec Mynkivci byla začleněna pod sovětskou správu. Místní lidé tuto okupaci označují jako tzv. první.

Dne 22. června 1941 však Sovětský svaz napadlo nacistické Německo. Němci v obci Mynkivci příliš nepobyli. Dostali se do Verby a do měst, ale ve vesnicích se moc neukazovali: „Jak se v obci objevili dva Němci, tak se všichni obyvatelé rozutekli po domech. Znali polskou řeč, ale nechtěli chleba, ale vejce a mléko. Já si to ještě pamatuji, protože kamarádka bydlela dva domy od nás. Přišla jsem za ní a měla na dveřích napsáno slovo ‚Tyfus‘. Ale jak mě viděla, že jdu, tak otevřela dveře a říká: ‚Poslouchej, chodí tu dva Němci, mluví polsky a chtějí vejce a mléko. Ale kde ho vezmeme?‘ Lidé říkali, aby si všichni napsali, že je v domě tyfus, protože se ho Němci bojí. Potom ale spálili čtrnáct domů nedaleko naší vesnice.“

Z nucených prací do Tasmánie

Otec pamětnice byl během napadení Sovětského svazu vybrán pro práci v pracovním oddílu nacistické armády a měl pomáhat v budování důležité vojenské infrastruktury, mezi které se řadí budování silnic, mostů nebo jiných komunikací, které by pomáhaly nacistům k rychlejšímu postupu do nitra Sovětského svazu. Pamětnice označuje otcovo působení jako pracovní oddíl, ale již se nedozvíme, zda se jednalo o organizaci Todt nebo o povolání z Arbeitsamtu nebo třeba i o nucené nasazení.

„Otec měl čtyři třídy a tehdy byla taková politika – tady byl Stalin a tam Hitler. On byl rozumný a na tehdejší čas byl gramotný. Měl znalosti a učil se. Šel do pracovního oddílu a už jsme o něm neměli zprávy. Spolu s ním šli ještě dva sousedi. V roce 1943 jsme pak dostali takové tři nebo čtyři zprávy, že otec je v Borisoglebsku a to je ve Voroněžské oblasti. Je to téměř na hranicích s Ukrajinou. Psal nám, že tam budují chatrče. Potom přišel čtvrtý dopis, kde psal, že sousedi zemřeli, protože byl hlad. Že Němci jdou na Stalingrad, že panuje silné bombardování a že hodně lidí zahynulo. Už prý nebyli ani lidé, co by mohli vařit jídlo. Psal, že si na bazaru koupili ryby a nevěděli, jak by si je uvařili, a tak je snědli syrové. Že zůstal ve Voroněžské oblasti, protože měl nějaké problémy se žaludkem a byl v polní nemocnici. Tu ale potom rozpustili, tak zřejmě utekl. Ale kam mohl utéct?“ vzpomíná pamětnice.

Otec se nějakým způsobem dostal za kamarádem Markyjanem, který byl v té době v Praze. Markyjan dal otci peníze, jídlo, s někým se domluvil a poté otec nelegálně odplul lodí do Tasmánie: „Tam viděl, že je v Tasmánii spousta Ukrajinců. Odebral se pak do Melbourne a říkal, že nejlepší by bylo odjet do Sydney. Tam byly i kluby Ukrajinců a všechno takové. Otec tak přijel do Sydney a tam si našel práci ve stavebnictví. Také se tam znovu oženil a koupil si dům. A my jsme o tom vůbec nevěděli.“

Komsomol

Marija Jakivna pracovala po válce v komsomolu. Celým názvem se jednalo o Komunistický svaz mládeže, která měla zajišťovat správnou ideologickou výchovu mladých lidí. Původním záměrem komsomolu bylo i verbovat mladé členy do Komunistické strany Sovětského svazu.

Někteří vstupovali do komsomolu již od čtrnácti let a Marija Jakivna byla v době vstupu jen nepatrně starší: „Máminy kamarádky dcera pracovala v kanceláři. Máma k ní přišla, tam seděl nějaký neznámý muž a on se na mě ptá. Máma říká, že potřebuji práci a dodává: ‚Má sedm tříd a kam se má jít učit dále? Po válce nám všechno sebrali.‘ A on říká: ‚A kde pracuje?‘ Máma odpovídá: ‚Ona ještě nepracuje.‘ Tak jsem prý měla přijít do Verby do Rajtkomu.[1] Řekl: ‚Musí jít do komsomolu.‘“

Marija Jakivna se poté s neznámým mužem setkala a poradil jí, že opravdu musí vstoupit do komsomolu. Dal jí potřebné dokumenty a odkázal na Rajtkom do Verby. Zde jí určili práci v Komsomolu Pyrjatynu: „Všichni v Pyrjatynu byli velice hodní. Ředitel byl z Poltavské oblasti a také byl velice hodný. Byla jsem tam až do roku 1955. Pak mě převedli do Turjy.“

Návrat do rodné obce

Důvod byl nasnadě a pojil se s kolektivizací: „Zapisovali lidi do kolchozu a k mámě přišel někdo z KGB s puškou. Máma vařila a bratr už chodil do střední školy do Stovpce. Sestra sice byla doma, ale máma se stejně velice polekala, protože ten muž byl opilý, přišel s puškou a sháněl lidi, aby se zapsali do kolchozu. Řekl mámě, že půjdou spolu do vesnické rady a mámu velice začalo bolet srdce. Ve vesnické radě totiž byli lidé drženi i několik dní a nutili je násilím, aby se zapsali do kolchozu. Drželi tam lidi a mířili na ně automaty. A lidé nechtěli vstoupit. Mámu tak začalo velice bolet srdce.“

Učitelka místní školy tak našla Mariju Jakivnu v obci Pyrjatyn a řekla jí, ať raději odejde zpět do obce Mynkivci kvůli mamince. Marija Jakivna tak byla přemístěna do Turjy: „Ve vesnické radě byl jeden telefon pro celou vesnici a speciální pracovnice. Pokud někdo z okresu zvonil a chtěl někoho, tak chodila pěšky za těmi volanými. Do kanceláří nebo do kolchozů, prostě koho volali. A do telefonu jí učitelka říká: ‚Máma onemocněla, převeďte ji někam co nejblíže.‘“

Pamětnici tak přemístili do obce Turja. Bratr mezitím přešel do Křemeneckého pedagogického učiliště, kde se učil na Ukrajinské filolologicko-historické fakultě: „Bratr ovšem ve druhém semestru onemocněl tuberkulózou a navíc fakulta přešla do Lvova. Bratr tak šel do Lvova, tam se vyléčil a mně se tak velmi ulevilo.“

Také sestra nastoupila na pedagogické učiliště a po studiích odešla pracovat do vesnice Staryj Oleksynec v Křemeneckém okrese. Zde se také vdala a měla dceru. V té době také Marija Jakivna studovala v Ostrogu pedagogické učiliště: „Odjela jsem do Ostrogu a po návratu jsem našla dům zamčený na zámek. Byl tam jenom dopis, jedna paní mi ho dala, a já jsem četla, že sestra přijela a vzala si všechno z našeho rodného domu. Naložila to na povoz a to, co bylo moje, dala sousedce. A dům byl zamčený na zámek. Nevěděla jsem, co dělat.“

K tomu ještě přešla na novou práci do obce Nosovycja, kam se v roce 1961 také provdala. Poté přešla do Dubna, kde žila společně s manželem, synem Igorem, švagrovou a s bratrem a s jeho manželkou v jednom bytě. V Dubně pracovala jako učitelka. Marija Jakivna ve starším věku prodělala infarkt a jak dodává, následné zdravotní problémy ji značně omezují. Pamětnice v současnosti (2020) stále žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.

Setkání s otcem po třiceti letech

O otcově pobytu v Austrálii se Marija Jakivna poprvé dozvěděla v roce 1972: „Nevěděli jsme, že je v Austrálii. Prostě otec nebyl a bylo to. V roce 1972 mě na desátého května měli dělat operaci a osmého května ke mně přijela máma, která žila s bratrem v křemeneckém okrese, ukázala mi dopis a řekla: ‚Podívej se. To je dopis od otce.‘ Od roku 1943 do roku 1972 jsme o něm nevěděli. Poslal dopis do obce Mynkivci sousedce Zině. To byla dívka, se kterou se znal. Poslal dopis pod druhým příjmením Majunčuk, ale speciálně napsal Zině, protože ona dobře znala jeho písmo. A ona podle písma poznala. Šla k otcově sestře a říká: ‚Až Olenka přijede, tak ať jde ke mně.‘ Máma přijela a pak mi ten dopis přivezla.“

V dopise byla uvedená plná adresa, a tak se mohla Marija Jakivna s otcem spojit. Pamětnice má od něj spoustu fotografií, ale jak sama vzpomíná, otec se o své děti nepostaral, uběhla spousta let a dlouhé odloučení poškodilo vzájemné vztahy. Pamětnice byla také pochopitelně zklamaná i z toho, že otec se ozval až tak pozdě. Později alespoň posílal australské dolary na pomoc svým dětem. Na Ukrajinu se už ale nikdy nevrátil a zemřel v Sydney v roce 1977.

 

[1] Okresní výbor Komunistické strany Sovětského svazu.