Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Bok (* 1945)

• narozen 24. října 1945

• oba rodiče působili za druhé světové války u britského Královského letectva

• vyučil se elektromechanikem, pracoval v manuálních profesích

• od roku 1968 vyslýchán, perzekvován, napadán StB

• nesčetněkrát zadržen v cele předběžného zadržení

• podepsal Chartu 77

• v období normalizace opakovaně psal dopisy Gustávu Husákovi

• angažoval se při rozmnožování a distribuci zakázané literatury

• v roce 1994 spoluzaložil spolek Šalamoun

• za účelem občanských protestů držel mnohokrát hladovku

• je otcem pěti dětí

Tatínek letec

John Bok se narodil ze vztahu navázaného během druhé světové války mezi českým letcem a Angličankou, která sloužila u RAF jako letecká mechanička. „Tenkrát nikdo z těch mladých letců nevěděl, jestli se vůbec vrátí, otec kouřil sto cigaret denně, muselo to být něco strašnýho. Než se dostal táta do Anglie, bojoval v Africe, kde byl zraněn. Do československé armády vstoupil v Polsku, kam musel utéct, protože mu hrozil koncentrační tábor za to, že s kamarády napadli a znectili německého důstojníka – po rvačce kvůli zpívání německých písní ho přivázali ke stromu a pomočili. Tahle mladická nerozvážnost stála na počátku jeho dobrodružného života. Z Krakova s Ludvíkem Svobodou odešli do Sovětského svazu, kde strávil jeden a půl roku v sovětském lágru v Suzdale. Díky jeho osudu jsem vnímal zrůdnost komunistického režimu, protože můj táta prošel tímhle vším a nezlomil ho komunistický režim, ač ho estébáci vydírali přes rodinu a děti. Můj otec pětkrát vstoupil do strany a pětkrát byl vyhozen, psal dopisy Husákovi, že je zločinec, byl prý vedený jako agent StB.“

Stěhování

Po skončení války se rodiče Johna Boka rozhodli žít v Československu, přistěhovala se i babička z Anglie, kde prodala veškerý svůj majetek včetně domu a peníze nechala převést, aby pak při měnové reformě o všechno přišli. Rodina se často stěhovala – žili například v Karlových Varech, Pardubicích, Ústí nad Labem, Vaňově, Tanvaldu. Rodinu i s majetkem například stěhovali na náklaďáku vojáci ministerstva vnitra. Časté změny bydliště měly vliv jak na vzdělání Johna Boka, tak na možnosti skamarádit se. „Prvního opravdového kamaráda jsem měl až v šestnácti letech. U nás se říkalo, že vzdělání a nábytek bere za své.“

Vysmrkat se do pionýrského šátku

První srážka s rigidními pravidly komunistického režimu na sebe nenechala dlouho čekat: „Už v deseti letech jsem poznal, zač stojí komunisti. Všechny nás ošátkovali, já tátovi říkal, proč mám ten červenej šátek nosit, že si připadám jako debil! Tak jsem to nosil v kapse. A jednou jsem to vytáhl v domnění, že je to kapesník, a vysmrkal se. Dodnes si pamatuju výraz ve spolužákově tváři a do té doby laskavou paní učitelku, která chrčela hrůzou o urážce symbolu prolité krve dělnické třídy a protifašistického odboje! Později jsem měl znova a znova problémy – vyrazili mě z učiliště v Letohradě, vyrazili mě z ČSM (tehdy SSM neexistovalo), kam jsem nevstoupil, ale bez mého vědomí a souhlasu byl zapsán, protože jsem vždy říkal lidem, co si myslím. Pak jsem měl potíže i na vojně, protože byl strašný poprask kvůli tomu, že mi máma psala z Anglie, kam se v průběhu mé vojny v roce 1966 odstěhovala. Dokonce mi i odebrali zbraň.“

Vězeň jako úklidový pracovník

Tou dobou zažil John Bok své první výslechy právě kvůli mamince a sestře, která se vystěhovala do Anglie s ní. „Nikdy jsem nebyl uvězněn, měl jsem kliku, na mně se projevila ta šílená absurdita totality, která perzekvovala spousty nevinných a já jsem měl jen spousty tzv. cépézetek (cela předběžného zadržení). A jak to tam vypadalo? Malá místnost ve sklepení, kde je v zimě hrozná zima, v létě taky docela, špinavý a prochcaný matrace, turecký záchod a vodovodní kohoutek se studenou vodou nad ním. Když jste měli spolubydlícího, museli jste vykonávat potřebu před ním. V tomto smyslu mi pomáhalo, že jsem vůbec nepřijímal potravu – vždy když mě zadrželi, tak jsem zahájil hladovku, což nebylo moc těžké, neboť se to nedalo jíst. Všechno člověku sebrali včetně bot, nechali jen spodní prádlo a dali zapáchající staré tepláky. Já jsem začal vyvádět a bouchat na dveře, ať mi dají kýbl a čisticí prostředky, a tu celu jsem nejdřív uklidil. Známí se mě ptali, proč jim prý pomáhám, ale já jim nepomáhal, já to uklízel pro ty, co tam přišli po mně! Dnes už jsou ve věznicích naštěstí mnohem lepší podmínky, lidské,“ vypráví muž, který se v porevolučních letech zasadil právě o zlepšení situace vězňů v ČR prostřednictvím spolku Šalamoun, který založil a který má za cíl bránit lidská práva.

Jak vyšetřovatel souhlasil s Chartou 77

John Bok je otcem pěti dětí, dvě dcery z toho má s manželkou Jitkou. Chartu 77 podepsal v témže roce, kdy vznikla. S Chartou se váže jeden incident při výslechu na StB, vedeném svojským vyšetřovatelem StB celém v šedém včetně bot, který se představil jako Šedivý: „On na mě zkoušel taktiku, že prý s některými věcmi v Chartě také souhlasí. Tak jsem mu řekl, ať tedy podtrhne, s čím souhlasí, a podepíše to. A už jsem hned jednu dostal.“ Podle svých slov nebyl John Bok obětí fyzického násilí ze strany StB mnohokrát, ale například při této příležitosti mu estébák Šedivý lámal páteř přes židli, násilně se chovali také estébáci často při zadržení a jednou mu také zranili oko. Lékařské ošetření si musel vynutit. Lékař, který měl službu, na jeho prosbu zavolal manželce a informoval ji, že ho zatkla StB. Příslušníci se s informováním rodiny nikdy neobtěžovali.

Samizdatový pašerák

Několikrát před rokem 1989 byl John Bok puštěn i za hranice, jednou dokonce s celou rodinou. „Oni prostě chtěli, abychom emigrovali.“ Při těchto cestách někdy převážel do Československa samizdatovou literaturu. Jednou, když už si byl svým systémem převážení jistý a dokumenty ze skrýše ve vlaku vyňal předčasně, byl přistižen. Byl to zrovna překlad textu Josefa Škvoreckého. „Proč převážíte něco takového?“ ptali se estébáci. „Protože se mi ten článek líbí,“ odvětil John Bok. „‘A proč jste ho přeložil do češtiny?‘ ‚Protože v češtině je to hezčí.‘ Hlavní bylo u výslechu nic neříkat. Vydal jsem za totality dokonce desatero pro zadržené, aby lidé věděli, jak se chovat a jaká mají práva.“

Dělník aktivistou

John Bok většinu života pracoval manuálně. „Jsem řemeslně zručný, za totality bylo paradoxní, že jsem měl lepší plat než mnozí komunisti, protože jsem pracoval na rizikovém pracovišti – dělal jsem mašinfíru při budování  metra. Později po revoluci jsem krátce pracoval na ministerstvu zemědělství, vyhledával jsem, jaký majetek komu komunisti ukradli. Naposled jsem byl správcem Lucerny, což mi zvedlo důchod.“

Údajně Cibulkovy seznamy

Ve svém vyprávění se John Bok dotýká i historie tzv. Cibulkových seznamů. Krátce po revoluci vznikl nápad v rámci nového periodika mladých novinářů zveřejnit v nultém čísle seznamy StB s manuálem, který by pomohl těm, kdo v nich jsou, se bránit a očistit, mnozí o vedení svých svazků ani netušili. Toto periodikum pro nedostatek financí nevzniklo a jako vydavatel se nabídl Petr Cibulka se svým Rudým Krávem. Proto jsou mylně nazývány tyto záznamy Cibulkovy seznamy. „My jsme netušili, že to je psychopat a zlý člověk, který na tom vydělá a zneužije, jak se ukázalo, tyto materiály k něčemu jinému, než jak bylo původně zamýšleno.“

Být sám sebou i za cenu rizika

„Pokud se člověk vzdá sám sebe, je manipulovatelný. A s tím souvisí důvod, proč já jsem byl za minulého režimu svobodný člověk. Když bráníte druhé, bráníte sám sebe, a když bráníte sebe, bráníte tím druhé.“ Na otázku, jaká úskalí oproti minulému režimu spatřuje pamětník na současnosti, odpovídá: „Vadí mi snaha pod rouškou bezpečnosti okrádat nás o naše svobody. Radši budu žít v nebezpečí, než abych se připravil o svobodu. I riziko, že někde zahynu, patří k životu, jinak by přestal mít smysl.“

Hladovky

John Bok nesčetněkrát držel hladovku, naposledy za odstoupení Stanislava Grosse. „Hladovka může upozornit na nějaké téma. Má nejdelší trvala šestatřicet dní. Přibližně po třech dnech se dostaví určitý pocit euforie, když přestane otravovat hlad.“

Spolek Šalamoun

John Bok je mimo jiné předsedou spolku Šalamoun, který v roce 1994 spoluzaložil se spisovatelkou Lenkou Procházkovou v reakci na nepřijatelnou situaci v českém soudnictví. Smyslem spolku je vyhledávat, sledovat, dokumentovat a medializovat ty soudní případy, ve kterých je zpochybněna nezávislost vyšetřování a soudních řízení.