„Teď při rozloučení došlo k velké roztržce, kdy ten představený pan profesor Valábek se ohradil proti tomu, že se takhle protizákonně postupuje - my jsme nikomu nic neudělali, nic neprovedli, žijeme podle stávajících zákonů, a teď je na nás uplatňován nějaký předpis, který nám byl přečten, a že musíme ten klášter opustit. Došlo k mírným přestřelkám, takovým hádkám mezi vedením, ale i my jsme se ozývali: ,Co my jsme udělali, proč?‘ - ,No, je to příkaz, nedá se nic dělat.‘ Za hodinu jsme museli nastoupit. Ti policajti byli vybavení zbraněmi, my jsme neměli žádné zbraně, my jsme nemohli odporovat, tak jsme si vzali svoje svršky a odjeli jsme. Slíbili nám, že ty naše další věcí nám tam dopraví. Nikdy jsme je nedostali zpátky. Nastoupil jsme do autobusů, které měli papírem už zalepená skla, takže jsme nevěděli, kam nás vezou. Byla jedna hodina v noci nebo půl druhé, takže jsme odjížděli a nevěděli jsme kam. Než jsme odjeli, tak ten profesor Valábek byl tak rozhořčen, že v té chvíli začal zpívat hymnu ‚Christus vincit‘ a my jsme se všichni přidali. Teď oni nás přerušovali, ale nedokázali nás přerušit, ono tam těch policajtů bylo osm na padesát, šedesát lidí, to nestačilo.“
„Coby zdatní pracovníci jsme budovali kasárna pro dělostřelecký pluk, který by měl chránit Prahu před nálety západních mstitelů. Vytvořili z nás trojky podle ruského způsobu. Jeden dával na podstavec maltu, druhý podával cihlu a třetí to tam usazoval a upravoval. Postavili jsme dvě budovy. Když to bylo hotové, tak situace byla taková, že zjistili, že je to nesmysl, protože deset patnáct kilometrů od centra města by ty vystřelené střepiny padaly do toho centra, Starého Města, a níčily by ho. Tak to bylo zrušeno.“
„Náš internát nám Němci vzali a udělali z něj lazaret. Když 1. dubna 1945 (Rusové - pozn. aut. ) dobývali Trnavu, tak my jsme to pozorovali z oken té vysoké budovy v německých helmicích, troubové, ale ti vojáci nás nevnímali, ti byli ožralí. Šli vždycky tank, ten zastavil po padesáti metrech, začal střílet a ti, co byli za ním, těch pět vojáků, házeli do všech budov granáty, hlavně kde se ozvala střelba, kdo jim oponoval a střílel na ně. To byli nějací němečtí vojáci, ale to byli kluci.“
„Pak teda jsme měli takové... politruk to byl, měl pro nás školení, to školení probíhalo formou jeho přednášky, která byla zaměřena samořejmě protikatolicky a protikřesťansky a proti svobodnému myšlení hlavně. To byla komunistická propaganda. My jsme pak s ním měli debaty. V těch debatách docházelo k takovým nepříjemnostem, že on byl mnohdy bezradný a tito lidi, kteří se zapojovali do těch debat, tak on si zapsal jejich jména a ti byli z naší skupiny odveleni a byli přiřazeni k těm profesorům a kněžím, kteří byli internování v jiných klášterech.“
„Ta vesnice věděla, co je s námi, kdo tam je a proč tam jsme. Tam se dělaly možná každou sobotu vždy takové nepříjemné... třeba sto obyvatel té vesnice... Oni říkali: ,Vás taky zavřem, nesmíte tady dělat protesty!' Ale oni se nedali, vezli jako procesí panenku Marii a tehdá na Slovensku se vozily i ty... v kostelích bejvaly u lavic takové jako vyobrazení svatých.“ - „Ikony?“ - „To jsou ikony, to maj hlavně pravoslavní, ale katolíci to měli tehdá taky, dneska už to nemají. Oni třeba se sebrali a šli spolu s tím zpěvákem vepředu, který zpíval nějaké mariánské písně, a šli až k tomu klášteru. Ale protože estébácí byli tvrdě proti, že je zavřou, tak to končilo tím, že oni tam přijeli, odzpívali a pak se zase rozešli.“
Pan Bernard Bokor se narodil 28. listopadu 1924 v Pečeňadech v okrese Piešťany na Slovensku. Rodiče brzy odešli za prací do Argentiny a Bernard vyrůstal u své babičky. Studoval na salesiánském Biskupském gymnáziu v Trnavě, absolvoval pedagogický institut a poté dvouletou pedagogickou praxi v Nitře. Posléze se rozhodl pokračovat ve studiu filozofie a následně teologie u salesiánů ve Svätem Križi nad Hronom (dnešní Žiar nad Hronom). Studium teologie přerušila tzv. Akce K, kdy v noci ze 13. na 14. dubna 1950 došlo ke zrušení mužských řeholních rádů v Československu. Bernard Bokor byl internován v klášteře v Podolinci na severním Slovensku. V září 1950 nastoupil k Pomocným technickým praporům (52. pomocný technický prapor), byl umístěn ve Svaté Dobrotivé na Berounsku, stavěl kasárna ve Strašecím. Následně pracoval v huti Poldi na Kladně, poté stavěl kasárna pro dělostřelecký pluk v pražských Jinonicích a účastnil se stavby hrobky pro Gottwaldovo mumifikované tělo. Do civilu odešel po 40 měsících služby na konci roku 1953. Pracoval v Konstruktivě, poté ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. Dvakrát se pokoušel dostat na vysokou školu, ale pokaždé z kádrových důvodů nebyl přijat. Zemřel 18.4.2013.
