Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Borecká (* 1935)

• narozena 13. února 1935 v Brně

• česká rodina, která přijala německé občanství

• 1941 otec narukoval do wehrmachtu

• 1945 zažila bombardování Brna

• 30. května 1945 absolvovala s matkou a sourozenci pochod Němců do Pohořelic

• léto 1945 internační tábor v Pohořelicích

• přesunutí do tábora v Maloměřicích

• listopad 1945 přesunuti do kláštera v Jundrově

• matka onemocněla tyfem, bratr na tyfus zemřel

• propuštění v roce 1946

• návrat do Brna a setkání s otcem

• vyučena jako kreslička, nástup do podniku Projekta v Brně

• věnovala se krasobruslení

• svatba, manžel poloviční Polák, vězněn za kamarádčin pokus o emigraci

• 1953 při politických prověrkách přišla o zaměstnání

• 1989 pracovní pobyt v Sýrii

• 1989 návrat do Československa

• vdova, žije v Brně

Jiřina Borecká se narodila 13. února 1935 v Brně jako Jiřina Hrdličková. Otec František Hrdlička byl vyučený řezník a pocházel z Pohořelic, což byla oblast s početnou německou komunitou. Otec mluvil stejně dobře německy jako česky a byl zdatným obchodníkem. Matka Marie byla Češka a celý život byla ženou v domácnosti.

Osud Jiřiny Borecké a celé její rodiny byl ovlivněn tím, že její babička z otcovy strany měla za svobodna dítě se židovským mužem. Jeho otce si nikdy nevzala a její manžel později tohoto napůl židovského chlapce přijal za vlastního. Babička ze strachu o své potomky naléhala na svou snachu, matku Jiřiny Borecké, aby se začlenili mezi Němce, přijali německé občanství a děti přehlásila do německé školy. Proto Jiřina Borecká spolu se svou sestrou Zdenkou (nar. 1931) nastoupily do školy v Bratislavské ulici v Brně jako Georgine Hrdlička a Sidonie Hrdlička.

Pobyt ve škole mezi německými dětmi byl pro Jiřinu Boreckou velmi krušný, pro její sestru prý však ještě horší, protože ta přestoupila ve vyšším ročníku do již utvořeného kolektivu. V roce 1941 otec rodinu opustil, narukoval do Francie. Udržoval však s rodinou korespondenci a posílal domů balíky s nedostatkovým zbožím – např. metrovým textilem, cigaretami, francouzským koňakem – čímž ji velmi efektivně podporoval. Tímto zbožím platila matka za jídlo a ošacení, také pan lékař, který přišel k porodu jejího nejmladšího syna, si odnesl lahev koňaku. Netrvalo však dlouho a početné zásilky, které k Hrdličkovým do jejich bytu na Cejl přicházely, někdo udal na policii. Ta provedla domovní prohlídku a vše „nadbytečné“ zabavila.

Ve městě neustále probíhaly nálety, ve dne i uprostřed noci, a některé přicházely bez varování. Matka Jiřiny Borecké tedy naznala, že ve městě není pro ni a její tři děti bezpečno, a odstěhovala se ke svému otci do Vladislavi u Třebíče. Tam však nenalezla takové zázemí, ve které doufala. Její snacha si přítomnost nově příchozích nepřála, ať už z důvodu jejich náležitosti k Němcům, či prostě proto, že to byli strávníci navíc. Marie Hrdličková si tedy našla v obci podnájem a tam s dětmi přebývala do května roku 1945. Ve Vladislavi bylo sice o něco klidněji, ale i zde se válka projevovala. Bombardování padesát kilometrů vzdáleného Brna bylo slyšet až sem. Přímo v obci došlo k odstřelování mostu a ve škole byli shromažďováni ranění vojáci.

S koncem války se rodina odstěhovala zpět do Brna, jejich byt na Cejlu byl však již obsazen jinou rodinou. Ze svých věcí dostali zpět jen dětský kočár pro ani ne dvouletého Františka. Přístřeší našla Marie Hrdličková u své kamarádky, ale skutečně jen na chvíli. Ta totiž, protože sama byla matkou malých dětí, dostala strach a bála se u sebe schovávat rodinu s německým stigmatem. Právě v těch dnech se totiž prohledávaly domy, aby byli Němci odsunuti do tábora v Pohořelicích.

Celou noc tedy čekala Marie Hrdličková a její tři děti na prostranství u Mendlova náměstí, odkud se ráno vyrazilo na 28 kilometrů dlouhý pochod. Byl začátek léta (30. května), počasí bylo parné a skupina pochodujících sestávala vesměs ze starých lidí a matek s dětmi. Lidé si nesli zavazadla, která v průběhu pochodu odhazovali, protože je nedokázali unést. Podél cesty také leželi ti, kteří kvůli nemoci nebo vyčerpání už nedokázali jít dál.

Do pohořelického tábora došli ve večerních hodinách, následovalo ubytování v dřevěných barácích. Podmínky v táboře byly neutěšené, a to také kvůli tomu, že vše bylo vytvořeno narychlo, improvizovaně. Bylo zde nedostatečné hygienické zázemí a nedostatek léků. Z toho důvodu se zde šířily choroby, což mělo za následek zbytečně vysokou úmrtnost. Lékařskou péči vykonávali internovaní němečtí lékaři pod dohledem českého lékaře.

Starší sestru Jiřiny Borecké Zdenu se pokusil znásilnit ruský voják, naštěstí se ji však podařilo včas zachránit. V průběhu června bylo zpět do Brna vráceno zhruba 4500 osob, protože se zjistilo, že jsou to Češi a Češky ze smíšených manželství, jejich děti, němečtí antifašisté a němečtí Židé.

V průběhu léta opustila pohořelický tábor také Marie Hrdličková s dětmi a byla namísto toho odvedena do tábora v Maloměřicích. Jídla opět dostávali velmi málo, navíc byli svědky velmi krutého zacházení s některými vězni. Z tábora vycházely pracovní skupiny a s jednou z nich chodila do Brna i pamětnice. Na Cejlu, odkud rodina pocházela, se vždy nenápadně odpojila a šla za známou, která ji dokrmovala. Jednoho dne se zde znovu setkala se svým otcem, který se po válce vrátil do Brna a po rodině pátral.

Z tohoto maloměřického tábora má Jiřina Borecká kromě zlých zážitků také vzpomínku na kamarádku jménem Malča Braunová, se kterou si velmi rozuměla. (Později se ještě náhodou setkaly na brněnském hlavním nádraží, potom už nikdy.)

V listopadu 1945 se Marie Hrdličková a její tři děti opět stěhovaly – díky skutečnosti, že nejmladší František ještě neměl ani dva roky, se museli přemístit do kláštera v Jundrově. Tam byly životní podmínky o něco příznivější, řádové sestry se k internovaným chovaly o poznání lépe.

Naneštěstí se tehdy matka Jiřiny Borecké nakazila tyfem a musela zůstat v oddělení pro nemocné. Péče o malého Františka tak zůstala na desetileté dívce. Tíha okolností ji vedla k myšlenkám na sebevraždu. Když se matce udělalo lépe, chtěla se hned se svým synem shledat. Ten však krátce nato onemocněl tyfem také a zemřel. Přibližně stejně staré dítě spoluvězeňkyně, které Jiřina Borecká s matkou vezly tramvají do nemocnice, zemřelo cestou.

V průběhu roku 1946 byly propuštěny Marie Hrdličková s dcerami i pan Hrdlička, který musel nějakou dobu nosit na oblečení žlutou pásku. Rodina si musela zažádat o češství, sestra Zdenka nastoupila do hospodské kuchyně v Králově Poli. Jiřina Borecká pracovala krátce tamtéž a poté přešla do brněnského podniku Projekta, kde se vyučila kresličkou.

Zažádala si o byt, který jí byl přidělen, protože měla kvůli nemocné matce velké množství bodů. V tomto podniku se seznámila se svým budoucím manželem, který byl napůl Polák.

Pan Borecký pocházel z velmi chudé rodiny, na druhou stranu on i jeho bratři byli velmi vzdělaní. Zcela nevědomky se připletl k incidentu, kdy jeho známá chtěla nelegálně překročit hranice. Při tomto pokusu přišla o život a její kamarádi, kterým chtěla ze zahraničí poslat poštu a jejichž adresy měla u sebe, se dostali do velkých problémů. Následovaly výslechy na policii, kde byli podle slov Jiřiny Borecké „biti jak žito“, vězení a odklad studia. Pan Borecký byl potrestán třináctiměsíčním vězením nepodmíněně. Do konce života se potom bál jakkoli vyčnívat nebo riskovat další konfrontaci s policií.

Současně se zaměstnáním se Jiřina Borecká věnovala krasobruslení, které měla ráda odmala. Bruslila v lední revue a přátelila se s manželi Miloslavem a Soňou Balunovými (šestinásobnými mistry republiky a bronzovými mistry Evropy v r. 1954). Ti však záhy emigrovali a shledali se s Jiřinou Boreckou až po letech, kdy jim dělala hospodyni a nemocnému panu Balunovi ošetřovatelku.

V roce 1953 přišly politické prověrky a pamětnice místo v podniku Projekta ztratila. Později už nikdy v dotazníku všechny skutečnosti o své minulosti neuváděla. V novém zaměstnání na Úvozu se jí příliš nelíbilo, a proto nastoupila na druhou mateřskou dovolenou.

Přátelé manželům Boreckým nabízeli emigraci do Itálie, ale ti – obzvláště pan Borecký – neměli zájem. Ve vlasti měli rodinu, kterou nechtěli opouštět.

V jejích čtyřiapadesáti letech bylo Jiřině Borecké umožněno pracovně vyjet do Sýrie, kde zpracovávala změny v projektu rafinerie. V této cizí zemi se jí i přes zdravotní problémy a vcelku náročné klimatické podmínky líbilo. Finančně si polepšila a domů nakoupila spoustu věcí, které se u nás daly pořídit pouze v tuzexu. Do Československé socialistické republiky se vrátila těsně před pádem komunismu. S manželem převrat prožívali poměrně silně, jemu se ulevilo, protože od dob mládí měl na sobě stále politický škraloup. Oba chodili do průvodů a zvonili klíči.

Manžel Jiřiny Borecké utrpěl dvě mozkové příhody, a proto o něj jeho žena musela posledních třináct let jeho života pečovat. V roce 2007 zemřel a ona žije od té doby sama. Stará se o společnou chatu a navštěvuje přátele v domovech důchodců. Má širokou rodinu a je již prababičkou. Přesto se cítí sama, manžel jí schází. Pociťuje také zklamání z dnešní doby a společnosti. Vzpomíná, jak dříve byli lidé společenštější, méně si záviděli a více pomáhali. Více se řídili nepsanými pravidly slušnosti, která dnes už neplatí. Jiřina Borecká si myslí, že také chybí vliv náboženství, které ve společnosti udržovalo určitý řád.

Na svou minulost a bolest, kterou prožila, dovede vzpomínat s vyrovnaností i pochopitelnými emocemi. Jako mladá o ní prý nechtěla mluvit vůbec. O svém židovském strýci a babiččině naléhání se od matky dozvěděla až v dospělosti, i o tom, že on ani jeho syn se z války už nikdy nevrátili. Bratranec padl jako letec, o strýcově konci se nedozvěděli nic.

Po pátrání v ostravském a olomouckém divadle se mi podařilo najít kontakt na paní Amálii Kadlčíkovou-Braunovou, někdejší operní pěvkyni. Tu si Jiřina Borecká pamatuje jako Malču Braunovou z maloměřického koncentračního tábora, svou přítelkyni, se kterou se chtěla ještě setkat. Korespondenční adresu jsem paní Borecké předala.