„V Kovoně, což je továrna na kovový nábytek, která tady funguje dodneška, ale tenkrát to byl takový rudý kurník, tak tam byla schůze závodní organizace KSČ. Přišel tam hoch, taky jejich člen, a měl krabici od bot. Říkal: ‚Vážení, podívejte se, všichni víme, co princeznu Thurn-Taxis potkalo. A jak jsme tady, všichni do jednoho jsme se chodili na zámek za války nažrat. A vždycky jsme dostali. Oni teď dopadli takhle. Tak co kdo můžete, tak sem hoďte.‘ V té krabici nám přinesli potravinové lístky a peníze. Takže k nám se normální lidé chovali celkem normálně.“
„Původně šel do Bartolomějské, ke které se váže krásná příhoda. To byla takzvaná bábinka, kuchařka, která u nás ještě tenkrát byla. Když otce zavřeli a ona se dověděla, že je v Bartolomějské, upekla buchty, zabalila je do balíčku, přišla do Bartolomějské, tam měl službu nějaký esenbák. Prý co si paní přeje. Řekla: ‚Já jsem kuchařka pana doktora hraběte Bořka-Dohalského. On je prý tady u vás. Já jsem mu upekla buchty a on je má rád ještě teplé, buďte tak hodný a doručte mu je.‘ Ten se prý začal kroutit jako žížala… nevěděl, co s tím… a to byl za tu dobu, co tam otec byl, jediný balíček, který dostal. Jinak nebylo možné mu něco dát.“
„My jsme měli odmalinka něco podobného, jako má dneska naše vládní garnitura ochranku. Když jsme jeli do Prahy z Lysé… když jela maminka sama, šel za ní jeden stín, a když jsme jeli všichni, měli jsme každý svého hlídače. Byli jsme v podstatě pod státní ochranou. Jednou se maminka vrátila dost veselá. Vyprávěla, že v Praze na Karlově náměstí potkala paní Přádovou, což byla také žena vězně z vykonstruovaného procesu „Hrad“, v němž byl odsouzený i můj otec. Maminka ji potkala a začalo pršet. Vytáhly deštníky a paní Přádová, že už by šla. Maminka ji zdržovala, že se dlouho neviděly, ať si ještě popovídají. A tak povídaly a povídaly… zatímco její stín tam stál zmoklý jak slepice. Maminka z toto měla ukrutnou radost. Byla taky trošku škodolibá.“
Antonín Bořek-Dohalský se narodil 28. srpna 1944 v Praze jako potomek významných šlechtických rodů. Jeho otec JUDr. Jiří hrabě Bořek-Dohalský po válce působil v prezidentské kanceláři, maminka Josefa, rozená princezna Thurn-Taxis, byla v domácnosti. Antonín se narodil jako třetí ze čtyř bratrů. Rodinu krutě poznamenala válka. Antonínovy prastrýce Zdeňka a Antonína Bořek-Dohalské zabili nacisté za odbojovou činnost, jeho dědeček František přežil Terezín a Dachau. Další rána přišla s nástupem komunistů k moci, kdy v roce 1950 odsoudili pamětníkova otce Jiřího Bořek-Dohalského ve vykonstruovaném procesu „Pražský hrad“ za údajnou vlastizradu a špionáž k 17 letům vězení v pracovních lágrech. Josefa Bořek-Dohalská zůstala se čtyřmi syny bez prostředků, přišla dokonce i o potravinové lístky. Útočiště našli v domě babičky Gabriely Thurn-Taxis v Lysé nad Labem. Antonín Bořek-Dohalský se v rámci represí, stejně jako jeho bratři nemohl dostat na střední školu a vyučil se pokrývačem. Sloužil u PTP v Liberci. Pracoval celý život v dělnických profesích, jako pokrývač, hospodský, v letech 1967-1974 byl kulisákem v karlínském divadle. S manželkou Ivou má dvě děti, Antonína a Pavlínu. Jeho otce propustili v roce 1960 na amnestii, po níž pracoval jako skladník. V roce 1968 byl rehabilitován, ale o rok později soud rehabilitaci zrušil. Zemřel v Lysé nad Labem 12. listopadu 2017.
