Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gizela Boriková (* 1927)

• rozená Meszárošová

• narozena 12. října 1927 v Bratislavě

• maďarská rodina, rodinný statek v obci Takšoň (Matúškovo), okres Galanta na jižním Slovensku

• dva roky studovala lyceum v Nových Zámcích, kvůli válečným bojům studium nedokončila

• na podzim 1946 se provdala za Štefana Borika

• s manželem osidlovali české pohraničí; v zimě 1946 se usadili ve Staré Roli u Karlových Varů

• v listopadu 1947 rodiče a sourozenci vystěhováni ze Slovenska do Maďarska – vyměněni za maďarské Slováky

• vyučila se prodavačkou, pracovala v obchodě s potravinami ve Staré Roli, v řeznictví – státní podnik Pramen

Po skončení druhé světové války probíhaly v Československu (i v celé Evropě) přesuny velkého množství lidí – vojáci se vraceli z fronty, osvobození političtí vězni a přeživší holocaustu přicházeli domů z koncentračních táborů, do vlasti se navraceli nuceně nasazení. Další vlnou migrací se stala poválečná dobrovolná i nucená přesídlení – odsun etnických Němců, následná vnitřní kolonizace, kdy se do vyprázdněných krajů v bývalých Sudetech stěhovali osídlenci z českého a slovenského vnitrozemí. Došlo také k částečné výměně obyvatel s Maďarskem, někteří etničtí Maďaři byli vystěhováni do Maďarska a naopak na Slovensko repatriovali maďarští Slováci. Gizela Boriková osobně zažila rovnou dva tyto transfery – její rodiče a sourozenci se coby Maďaři stěhovali ze Slovenska do Maďarska a ona s manželem osidlovala západní Čechy.

Slovenský chlieb ješ, rozprávaj slovensky

Gizela Boriková, rozená Meszárošová, se narodila 12. října 1927 v porodnici v Bratislavě. Pocházela z maďarské rodiny, která žila v obci Takšoň (dnes Matúškovo) v okrese Galanta na jižním Slovensku. Její rodiče Julius Mezsároš a Gizela Lenártová hospodařili na větším statku. Gizela a jejích pět sourozenců pomáhali se zemědělskými pracemi. „Měli jsme dost pole, domácí zvířata, velkou zahradu. Museli jsme dělat na poli, okopávat zahradu. Většinou kulaci měli pacholky, kteří u nich pracovali, ale my jsme je neměli. Bylo nás šest a bylo dost práce pro každého. Stačili jsme to. Jen na větší práce – jarní jednocení řepy (…), letní žně jsme měli najaté dělníky.“

Gizela jako jediná z rodiny studovala. Po obecné a měšťanské škole navštěvovala dva roky lyceum v Nových Zámcích. Přála si stát se učitelkou. Sen se jí nesplnil. Školu nedokončila, protože v roce 1944 postoupila na Slovensko válečná fronta, vzdělávací ústavy byly uzavřeny a sloužily jako vojenské nemocnice. Po osvobození se již do školních lavic nevrátila. Celý vzdělávací proces absolvovala v maďarštině na maďarských institucích. Ty se však po válce znovu neotevřely a dívka si kvůli protimaďarským náladám netroufla pokračovat ve studiu na slovenské škole. „Na jižním Slovensku bylo možná 90 % obyvatel Maďaři. Ale po válce tam přišli slovenští úředníci apod., kteří byli velmi horliví. Slovenský chlieb ješ, rozprávaj slovensky. Ani na ulici jsme nemohli mluvit maďarsky.“

Na podzim 1945 se Gizela seznámila se svým budoucím manželem Štefanem Borikem. Štefan pocházel ze smíšené maďarsko-slovenské rodiny z Hlohovce. Za války jej odvedli do maďarské armády, bojoval proti Rudé armádě. Vážně zraněného jej Rusové zajali. Neuměli ho léčit, proto mu chtěli v nemocnici amputovat ruku. Štefan utekl a u Košic se ho ujali vesničané, ukryli ho a pomocí bylinek mu zranění vyhojili. Poté se vrátil domů a vstoupil do slovenské armády. Gizela ho poznala již jako příslušníka československých ozbrojených sil. Štefan se velmi sblížil s celou rodinou, když pomohl Gizelinu bratru. Toho československé úřady nuceně odvedly na zemědělské práce do Čech, umístily ho do Rakovníku. Štefan mu zařídil návrat na Slovensko. Budoucího švagra přivezl k sobě domů na rodinný statek, aby tam vypomohl, když Štefan slouží v armádě.

Mistři z porcelánky na Slovensku sháněli pracovníky

V roce 1946 se Gizela za Štefana Borika provdala. Mladý manželský pár se potýkal s obtížnými začátky. „Neměli jsme nic. Vzali jsme se a bydleli jsme u rodičů.“ V této situaci rádi využili příležitosti, která se jim naskytla: v západních Čechách končil odsun Němců, v podnicích však za ně často chyběla náhrada. „Německé dělníky nevyhazovali, protože kdo by dělal v továrně. Ale postupně museli odejít do Německa i dělníci, kteří nebyli vedení po vůli. Místo nich tu neměli lidi, kteří by pracovali. Proto přišli takzvaní mistři z porcelánky agitovat na Slovensko, aby šli mladí lidi dělat do českého pohraničí, protože na Slovensku nebyla práce. Když jsem se vdala na podzim (1946), můj tchán a švagrová šli s první skupinou, přijeli do Karlových Varů. Potom napsali domů, že tu je práce, jsou tu volné byty, spoustu nábytku a vše možné, abychom přijeli.“ Dva měsíce po svatbě se Borikovi stěhovali do Čech. Usadili se ve Staré Roli u Karlových Varů a nastoupili do místní porcelánky Bohemia. Manžel pracoval jako automechanik a řidič. Gizela v závodě dlouho nezůstala, v srpnu 1947 se jí narodila první dcera a ona zůstala v domácnosti, aby pečovala o miminko.

Vezli si svůj majetek ve čtyřech vagonech

Gizela odešla do Čech a ostatní členové rodiny Meszárošovy brzy opustili Slovensko také. „Můj tatínek byl sirotek. Od nikoho nic nedostal. Co měl, vybudoval vlastníma rukama; pole, barák postavil, když se oženil. A musel odejít. Z jižního Slovenska šli Maďaři do Maďarska, ne všichni, jen majetní. Ti museli jít pryč. Oproti Němcům s tím rozdílem, že si mohli absolutně všechno vzít s sebou. Naši měli asi čtyři vagony, dokonce si vezli i slámu, protože s sebou měli dobytek. Cesta do Maďarska trvala dva dny, tak zvíře muselo žrát. Muselo to být hrozné.“ Někteří Maďaři ze Slovenska byli vládami vyměněni za maďarské Slováky, kteří se přesunuli do Československa. Proto také Meszárošovi nežili v nové zemi společně, byli rozházeni po všech koutech Maďarska podle toho, kde původně bydleli Slováci, se kterými se měnili. Gizelin bratr se usadil na severu země v městě Nyíregyháza, sestra naopak na jihu u Szegedu. Rodiče skončili na samotě.[1]

Kdo bude vašeho kluka kojit, až vás zavřeme?

Po prvním dítěti se Gizele brzy narodila další dcerka a v roce 1951 syn. Pamětnice vzpomíná, že přestože se na začátku 50. let Československo potýkalo se zásobovacími problémy, až do roku 1953 fungoval přídělový systém, kdy si občané mohli koupit potraviny a další produkty jen na přidělené lístky, o těhotné a kojící ženy se stát staral dobře. „Měla jsem tolik lístků, tolik potravin, že jsem to absolutně nemohla spotřebovat. Každý den nejméně dva litry mléka. Kdežto normální dospělý člověk dostal za dva dny čtvrt litru mléka. U nás v baráku bydlela Němka, která měla stejně starého syna jako já, tak jsem jí vždy dala lístky. ‚Jděte a vyměňte si to.‘ Byla vděčná, později vždy upekla dětem k narozeninám dort. A když vysídlila do Německa, byla jsem ji navštívit.“

V této době se Gizela setkala i se stinnou stránkou komunistické moci. Manželé Borikovi se ve Staré Roli přátelili s farářem Václavem Divíškem, společně užívali automobil. V roce 1950 faráře zatkla Státní bezpečnost, protože finančně pomohl odpůrci režimu, odsoudili jej na 12 let vězení za velezradu.[2]

Při jeho vyšetřování předvolali estébáci k výslechu i Gizelu: „Začalo mé vyslýchání. Kdy to bylo? Jak jsme se seznámili? Proč k nám chodil? Vyšetřovatel to opakoval stokrát, jestli se někde náhodou nespletu. Už jsem tam seděla víc jak tři hodiny. Kojila jsem a měla jsem tolik mléka, že jsem myslela, že mi prasknou prsa, když přišla ta hodina, kdy mimino musí pít. Říkám mu: ‚Pusťte mne domů, mně prasknou prsa, já tady omdlím.‘ Bolelo to. Nikdy jsem takový pocit nezažila, vždy jsem kojila, tak jsem nevěděla, co to je zadržet mléko, jestli se to vůbec dá zadržet. Říká: ‚Pche. Kdo bude vašeho kluka kojit, až vás zavřeme? Dáme ho do kojeňáku, a bude.‘ To víš, jak jsem se cítila…“ Hrozbu naštěstí vyšetřovatel nesplnil. Gizele se podařilo vymluvit z nejasností a z rozporů, které byly mezi její a farářovou výpovědí. Vrátila se domů k dětem.

Asi v roce 1955 začala pracovat jako prodavačka v obchodu s potravinami ve Staré Roli. Také si doplnila vzdělání a vyučila se prodavačkou. Zanedlouho znovu otěhotněla, v roce 1956 se jí narodila nejmladší dcera. Při mateřské dovolené vypomáhala v krámě. Poté nastoupila do řeznictví, které tehdy patřilo k státnímu podniku Pramen. Zde působila až do odchodu do důchodu v roce 1981.

[1] Informace získány při telefonním rozhovoru editorky Evy Palivodové s pamětnicí dne 21. srpna 2015.

[2] Viz Římskokatolický kněz Václav Divíšek. Soutěž Příběhy 20. století: Soutěžní příběhy 2013 [online]. 2013 [cit. 2015-08-31]. Dostupné z: http://www.pribehy20stoleti.cz/2013/533#av