Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Anna Bořkovcová (* 1951  †︎ 2018)

• narozena roku 1951 v Praze

• rozená Marešková

• dcera politického vězně

• otec RNDr. Vojtěch Mareška byl za účast ve skupině Katolické akce „Rodina“ v únoru 1954 zatčen a v procesu Malíková Jitka a spol. odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na sedm let, propuštěn byl při amnestii roku 1960

• v 70. letech navštěvovala kunsthistorický seminář své kmotry prof. Růženy Vackové, pohybovala se také v prostředí kolem Charty 77

• vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou

• zaměstnání: učitelka na základní škole, sociální koordinátorka

• po roce 1990 se krátce zapojila do komunální politiky v Praze 11

• zemřela 10. listopadu 2018

Rodiče Vojtěch a Anna Mareškovi se seznámili na setkání tajné skupiny Katolické akce nazývané Rodina, paní Bořkovcová jí také neformálně říká „Zvěřinec“. Skupina se inspirovala reformním hnutím v katolické církvi, jocismem, a jejím cílem bylo setkávání především mladých lidí, vzájemné diskuse, modlitby a duchovní vedení, růst ve víře. Vedli ji P. Josef Zvěřina a profesorka Růžena Vacková, která byla také Anninou křestní kmotrou. Společenství svedlo dohromady dva lidi, kteří by se asi jinak nesetkali.

Vojtěch Mareška se narodil roku 1921 v Praze, ale v 10 letech osiřel a poté jej vychovával strýc v Mileči u Nepomuku. Roku 1940 maturoval na gymnáziu v Plzni a nastoupil na místo úředníka ve Škodových závodech. V letech 1942–1945 byl nuceně nasazený na práci u firmy FAMO-Werke Breslau v Německu. Po válce studoval v letech 1945–1950 chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, v září 1950 byl promován doktorem přírodních věd (RNDr.).[1] Paní Bořkovcová k otcovu studiu doplňuje: „Byl do toho velmi zažraný a výsledek byl, že diplomovou práci oponoval Heyrovský a jeho komentář byl, že po dlouhé době vidí vědeckou práci.“

Během studia pracoval Vojtěch jako asistent na přírodovědecké fakultě a zapojil se do České ligy akademické. Přes své přátele z ligy se dostal do společenství Rodina, kam docházel od roku 1948.[2]

Matka Anna Čermáková (vdaná Drakselová, později Marešková) pocházela z Prahy, z Vyšehradu, kde její dědeček a po něm otec vykonával práci kapitulního hrobníka, rodina bydlela v bytě přímo v areálu kapituly. Anna se vyučila švadlenou, za války se provdala, aby nemusela na nucené nasazení do Německa. Z prvního manželství se jí narodil syn Rudolf, záhy ale ovdověla. Živila se jako průvodčí v tramvajích. I když nestudovala a Rodina byla především skupinou vysokoškolských studentů, byla tam přizvána. Začala schůzky pravidelně navštěvovat a seznámila se tam s Vojtěchem Mareškou, který ji poté učil angličtinu.

Asi roku 1950 se Mareškovi vzali a následující rok se jim narodila dcera Anna. V té době Vojtěch pracoval ve výzkumném ústavu v Ústí nad Labem. Roku 1952 se vrátil do Prahy a nastoupil místo výzkumného referenta ve Výzkumném ústavu ochrany materiálu G. V. Akimova v Uhříněvsi.[3]

I po svatbě navštěvovali Mareškovi schůzky Rodiny, i když v době, kdy pan Mareška pracoval v Ústí, docházel jen zřídka.

Setkání se konala po bytech účastníků, nejčastěji v bytě prof. Vackové na Malostranském náměstí, také ve Zbraslavi. Později jako místo setkání sloužil rovněž byt Mareškových na Vyšehradě.[4]

Přestože Rodina představovala především soukromý prostor pro náboženský život a přátelské sdílení, Státní bezpečností byla interpretována jako protistátní organizace, jejímž cílem je vlastizrada, špionáž ve prospěch Vatikánu a snaha o zvrácení komunistického státního zřízení v Československu. Její členové byli Státní bezpečností zatýkáni v několika fázích.

První zatýkání proběhlo v roce 1951 a na začátku roku 1952 a postihlo vůdčí osobnosti Rodiny – Otu Mádra, Josefa Zvěřinu, Růženu Vackovou a řadu dalších katolíků.[5] Na nějaký čas ochromilo činnost společenství, které se začalo znovu scházet až v zimě 1952. V červnu 1953 byl zadržen rodinný přítel Josef Hošek.[6] 

Co nám to udělali s tátou?

Druhá vlna perzekuce nastala od listopadu 1953 do února 1954, kdy byla zatčena Jitka Malíková, Blanka Bicková, Milada Kloubková, Jiřina Högerová, Miloš Lokajíček atd. Dne 12. února 1954 si estébáci přišli také pro Vojtěcha Marešku.[7] Anna Bořkovcová byla v době jeho zatčení velmi malá, a událost si proto sama nepamatuje, později jí bylo vyprávěno: „Protože jsem byla zvyklá na tyto návštěvy, když přišli estébáci, tak jsem v první řadě šla k tátově pracovní židli, kde bylo sako a cigára, začala jsem nabízet cigarety. Jeden příslušník vyměkl a dosti se mnou komunikoval. Mohla jsem s ním chodit a koukat se. Oblažila jsem ho tím, že jsem si přinesla nočník a ujišťovala jsem ho: ,Hmm, koukám.‘ (...) Táta byl sirotek, ale přes veškerou bídu, kterou měl, si vždycky uchoval balíček nějakých zlatých šperků po rodičích. Máma je sbalila a poslala po mně babičce přes dvůr.“

Otec byl držen a vyslýchán ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Dne 2. června 1954 se konal soud se skupinou Malíková Jitka a spol. Vojtěch Mareška byl odsouzen za trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody na sedm let.[8] Po odvolání trest 18. 8. 1954 potvrdil Nejvyšší soud v Praze.[9]

Byl vězněn ve věznicích v Opavě, Leopoldově a od roku 1958 v Ostrově nad Ohří, kde na lágru fáral. Do všech nápravných zařízení jej jezdila rodina navštěvovat. Návštěvy představovaly hlavně pro malé děti velmi traumatizující zážitek, konaly se asi dvakrát či třikrát do roka. Cesta do věznice byla zdlouhavá, do Leopoldova se jelo celou noc, ale povolený čas na návštěvu byl jen velmi krátký. Například v Leopoldově mohli otce navštívit na deset minut a přes hustou drátěnou síť jej prakticky neviděli. Malá Anna z toho dostala hysterický záchvat, že nemůže dát otci bonbon, křičela, kopala do dveří. Matka se ji marně snažila uklidnit a přitom alespoň trošku hovořit s manželem.

V květnu 1960 byl otec podmíněně propuštěn na amnestii. I když byl povoláním vědec, chemik, směl pracovat jen v dělnických profesích, dělal závozníka, rozvážel barvy a až do roku 1967 pracoval v Kovohutích Vestec jako přidavač, jako dělník rozjížděl nové provozy. Roku 1967 získal zaměstnání v jaderném výzkumu v Řeži. Roku 1968 se stal členem K 231 i Díla koncilové obnovy. Již v době pražského jara žádal otec o rehabilitaci, ale plně rehabilitován byl až po roce 1989, čehož se nedožil, zemřel roku 1988.

Budete chodit na kurz se všemi pražskými šlapkami, ale bude z vás zdravotní sestra

Mareškovi se po otcově zatčení ocitli v hmotné nouzi, máma byla stále kontrolována Státní bezpečností, protože rovněž navštěvovala setkání Rodiny, a jako jedna z mála zapojených lidí nebyla zatčena a odsouzena. „Ještě tři roky po zatčení táty měla za sebou permanentně stíny - estébáky, kteří s ní chodili do práce, z práce.“

Byla v obtížné situaci, kdy živila dvě děti i své staré rodiče, ale dlouho nemohla sehnat místo.„Maximálně sehnala úklid a do čtrnácti dnů ji vyhodili.“ Zároveň existovala pracovní povinnost, takže nesměla být nezaměstnaná, jinak by šla do vězení za příživnictví.

Trošku déle ji nechali uklízet v nemocnici na Karlově náměstí, kde se spřátelila s lékaři. Když pak přišel neodvratný vyhazov, brečela na chodbě a lékař, který šel kolem a vyslechl ji, vymyslel řešení. V té době končily ve zdravotnictví řádové sestry, a obor se tedy potýkal s akutním nedostatkem zdravotních sester. „Doktor říká: ,Teď se otevírají osmitýdenní kurzy na zdravotní sestry. Budete tam chodit se všemi pražskými šlapkami, ale uděláte si kurz a bude z vás zdravotní sestra.‘“ Paní Marešková kurz skutečně absolvovala, později si při práci dodělala i diplom. Pracovala poté v plicním zdravotním středisku na Praze 10, které bylo zaměřené na tuberkulózu, léčbu a prevenci. Sloužila čtyři i pět nočních služeb za týden.

O děti se starala hlavně babička, která ale půl roku před otcovým propuštěním zemřela. „To jsme zůstali plonkoví. Máma skoro nebyla doma. I když byla babička nemocná, uvařila a zatopila. Pak nebylo nic. Bydleli jsme v kapitulní maštali přestavěné na byty. Když jsem přišla v pět hodin z družiny, vytopilo se to přesně, když jsme šli spát. Bylo to vlhké, plesnivé. Babička zemřela před Vánoci a v lednu jsem byla ve špitále s akutním revmatismem. A vydržela jsem ve špitále až do amnestie.“

Dcera politického vězně

Kvůli otcově vězněn a bratrovým problémům Anna předčasně dospěla. Uvědomuje si, jak ji otcův kriminál poznamenal. „Když se táta vrátil, k vědě se nedostal, dělal u lopaty, peněz bylo pořád málo. Sama jsem se rozhodovala, od mala jsem všude jezdila sama. Více méně jsem byla uchválená. Má výchova spočívala v tom, že jsem byla chválená, jak jsem rozumná. Bylo to kompenzované tím, že měl člověk nepřiměřenou svobodu v rozhodování věcí.“  Podobně se věznění rodičů podepsalo i na dalších dětech politických vězňů. Pamětnice uvádí příklad své přítelkyně – dcery disidentů, která je mladší, ale má stejnou životní zkušenost předčasné dospělosti. Když byl v 80. letech její otec zatčený a matka před akcí zadržena Státní bezpečností, malá dívka šla demonstrovat místo rodičů.

Vyšehrad

Formování Anniny osobnosti dotvářel také mikrokosmos Vyšehradu, kde vyrůstala. Vyšehradská kapitula tvořila zvláštní uzavřený prostor, kde žilo jen několik rodin, děti se pohybovaly mezi hradbami, v silně církevním prostředí, byly izolovány od zbytku města. Působila na ně také legenda tzv. Vyšehradských jezdců, což byla skupina pražských mladistvých delikventů, původně tzv. pásků, kteří se pohybovali v prostředí Vyšehradu a roku 1953 byli pozatýkáni za kriminální činnost. Dobová propaganda, která je použila jako odstrašující případ, jim v očích mládeže dodala podivnou romantiku a přitažlivost. Jejich pověst přetrvávala na Vyšehradě i v pozdějších letech. “Vyšehradský jezdec” se stal synonymem pro “sígra”, delikventa.

Pamětnice vzpomíná také na oblíbenou zábavu dětí z horního Vyšehradu, kdy v přilehlých křoviskách špehovaly exhibicionisty. Pro děcka ale zosobňovali nezpochybnitelnou autoritu vyšehradští policisté, kterým pomáhal v dohledu na pořádek i Annin dědeček Čermák jako Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti.

Kunsthistorický seminář u prof. Vackové

Po amnestii získala Anna další referenční sociální skupinu v podobě propuštěných vězňů, členové Rodiny se okamžitě po propuštění znovu scházeli, příležitostí k setkání byly svátky, narozeniny. Velkým vzorem se pro Annu stala zvláště Růžena Vacková. Pro profesorku Vackovou nebylo nic formální, ani její kmotrovství. Proto když se roku 1967 konečně vrátila z vězení, začala se intenzivně věnovat své kmotřence. „Byla jsem s ní celá léta, několikrát měsíčně jsme se stýkaly. Připadalo mi jako plýtvání, že mi povídala o své práci, kterou tenkrát zrovna dokončovala. Zeptala jsem se jí, jestli tam mohu přitáhnout moji partu študáků.“ Prof. Vacková souhlasila a Anna pozvala své známé z pražského katolického prostředí, kteří společně navštěvovali bohoslužby, náboženská setkání i hospůdky. Takto vznikl na začátku 70. let soukromý kunsthistorický seminář, který se scházel u prof. Vackové v bytě a účastnili se ho kromě Anny Mareškové také např. Tomáš Halík, Daniel Kroupa[10], sestry Proškovy a další. Paní profesorka nejprve přednášela a potom vodila studenty na vycházky do města, kde jim ukazovala příklady přímo v ulicích Prahy. „Cítila jsem se tam jako doma, velmi neformálně.“

Přes přátele a příbuzné byla pamětnice také velmi blízko prostředí Charty 77 a disentu. Z osobních důvodů dokument nepodepsala. „Ale měli jsme doma nepřiměřené množství samizdatových dokumentů“ z produkce Charty i edice Petlice. Byly u nich uskladněny např. výtisky Orwellova románu 1984.

Anna Marešková absolvovala základní školu na Vyšehradě, poté Gymnázium Botičská a nakonec se vydala v otcových šlépějích a vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou. Její studium probíhalo v době začínající normalizace. Nikde na škole se nesetkala s žádnými problémy kvůli otcovu věznění, ovšem při výběru vysoké školy zohlednila kádrový profil rodiny. Bylo jasné, že na defektologii na pedagogické fakultě, kam by si přála, neměla šanci být přijata. Chtěla pracovat s dětmi, proto ve třetím ročníku přerušila vysokou školu a nějaký čas pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Kvůli zápalu plic i tlaku rodičů a přátel nakonec práci opustila a vrátila se ke studiu, ale jen dočasně. Definitivně vysokou školu dokončila až v dálkovém studiu roku 1980, kdy již byla vdaná a měla děti.

Učila na prvním stupni základní školy. Po mateřské dovolené s nejmladší dcerou přešla na druhý stupeň, kde vyučovala matematiku, fyziku, chemii. Po sametové revoluci 1989 se Anna Bořkovcová zapojila do komunální politiky na Praze 11, jako zástupce starosty na radnici Prahy 11 se věnovala školství, zdravotnictví, kultuře a oblasti sociálních věcí. Na radnici působila ve funkci asi rok, který byl velmi těžký, protože probíhala transformace školství. Odešla na protest proti rozmáhající se korupci. Volební období 1990-1994 dokončila jako řadový člen zastupitelstva, poté byla ještě členem poradních komisí radnice.

Po delším hledání zaměstnání získala práci jako sociální koordinátorka na Středisku sociální péče (později městské Centrum sociálních služeb), kde zastávala roli „vyjednavače“ mezi městskými, státními a neziskovými organizacemi v oblasti sociální péče. Věnovala se např. problematice vězeňské duchovenské péče. „Setkali se tam duchovní, kteří byli před několika lety vězněni, s bachaři, kteří je tam hlídali. A teď jim vysvětlete, ať táhnou za jeden provaz, jinak že si kriminálníci budou dělat, co budou chtít, a nemá to hlavy ani paty.“ V 90. letech v Praze fungovala také komunita pro drogově závislé Klíčov, kterou založil Matouš Řezníček, a vznikl i emauzský dům pro bezdomovce, který již bohužel nefunguje.

Paní Bořkovcová měla tři dcery a syna Daniela, který je katolickým knězem a členem hnutí Schönstatt-Patres. V době natáčení rozhovoru (2013) pobývala pamětnice pobývá střídavě v Praze a v mlýně na samotě, který sloužil jako útočiště i místo setkání pro širokou rodinu a přátele, zároveň se zde konaly vysokoškolské semináře.  Anna Bořkovcová zemřela 10. listopadu roku 2018.

[1] Archiv bezpečnostních složek, V-1716 MV Vyšetřovací svazek Malíková Jitka a spol., Protokol o výpovědi s obviněným RNDr. Mareškou Vojtěchem, 5. 3. 1954, mapa 2, l. 33.

[2] Tamtéž, l. 34.

[3] Tamtéž, l. 33.

[4] Tamtéž, l. 36.

[5] Archiv bezpečnostních složek, V-2742 MV Vyšetřovací svazek Mádr Otto a spol. Viz Mádr Oto. Paměť národa. (online). Dostupné na WWW: http://www.pametnaroda.cz/story/madr-oto-1917-106

[6] Archiv bezpečnostních složek, V-1716 MV Vyšetřovací svazek Malíková Jitka a spol., Protokol o výpovědi s obviněným RNDr. Mareškou Vojtěchem, 5. 3. 1954, mapa 2, l. 38.

[7] Tamtéž, Žaloba, 9. 4. 1954, mapa 1, l. 61.

[8] Tamtéž, Krajský soud v Praze - rozsudek, 2. 6. 1954, l. 88.

[9] Tamtéž, Nejvyšší soud v Praze - rozsudek, 18. 8. 1954, l. 96.

[10] Viz Daniel Kroupa. Paměť národa. (online). Dostupné na WWW: http://www.pametnaroda.cz/story/kroupa-daniel-1949-819