Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk by měl být tolerantní k nejbližším a milosrdný k ostatním
narozen 9. září 1958 ve Svitavách
otec František Borovský v 50. letech vězněn čtyři roky v Jáchymově
dědeček nucen ke vstupu do JZD
v letech 1967–1972 rodina žila v Kuvajtu
vzpomínky na srpen 1968 v Hradci Králové
vystudoval Střední ekonomickou školu v Hradci Králové, maturoval 1977
v letech 1977–1981 studium na vysoké škole ekonomické v Praze
v letech 1982–1983 vojenská služba u silničně stavebního vojska
pracoval u Vodních zdrojů jako čerpač
podílel se na vydávání samizdatového časopisu Lázeňský host
v roce 1986 s přáteli založil řád Regula Pragensis
vzpomínky na listopad 1989
po revoluci provozoval knihkupectví, antikvariát a kavárnu
dodnes má zásilkovou službu české literatury do zahraničí
žije v Praze, má dospělého syna
Richard Borovský je svobodomyslný muž, který byl nucen prožít polovinu života v nesvobodě. Viděl, jak čtyřleté věznění v Jáchymově poznamenalo natrvalo jeho tatínka, jak maminku semlelo komunistické školství a jak režim připravil prarodiče o majetek. Jako devítiletý odjel s rodinou na pět let do Kuvajtu v rámci pomoci OSN rozvojové zemi, a nakoukl tak do arabské země, v níž byl tehdy život svobodnější než v Československu. O to tvrdší byl pak návrat do normalizované vlasti. Po střední ekonomické škole se přestěhoval z Hradce Králové do Prahy, kde záhy přičichl k bytovým seminářům, undergroundu a podobně svobodomyslným lidem, jako je on sám. S přáteli se podílel na šíření samizdatu a v polovině 80. let spolu s nimi založil mužský řád Regula Pragensis, jejich vlastní ostrov řádu v okolním neřádu.
Narodil se 9. září 1958 ve Svitavách jako prostřední ze tří dětí manželů Borovských. Maminka Bedřiška, rozená Ondráčková, pocházela ze statku v Hradci nad Svitavou, který rodiče po druhé světové válce koupili po sudetských Němcích. Když se do něj stěhovali, ještě v něm původní obyvatelé čekali na odsun. Statek zdaleka neměli splacený, když se ho komunisté pokusili přičlenit do jednotného zemědělského družstva (JZD). To dědeček spolu s dalšími dvěma sedláky odmítl a musel pak plnit několik let dávky výrazně vyšší než většina jeho sousedů. V podmínkách místní vrchoviny, chladného počasí a málo úrodných půd družstvo záhy zkrachovalo. Vyřešilo to tak, že dávky odbojným sedlákům zvýšilo natolik, že už jim nezbylo nic jiného, než do družstva vstoupit. Na rozdíl od většiny kulaků, kteří museli své majetky opustit nadobro, dědeček, vystudovaný účetní, mohl na statku zůstat bydlet, protože družstvo jeho služby nutně potřebovalo. Pracoval v něm pak až do důchodu.
Pamětníkův otec František Borovský pocházel z Ťahanovců, dnešního předměstí Košic na Slovensku. I jeho rodina přišla v důsledku kolektivizace o statek. Jako student zdravotnické školy neudal v 50. letech svoje spolužáky, kteří tiskli a šířili letáky s heslem „Smrt Stalinovi“. Od soudu odešel se čtyřletým trestem, který si odpracoval v uranových dolech v Jáchymově. Dva roky fáral, ale zachránilo ho jeho nedokončené zdravotnické vzdělání – zbylé dva roky působil v lágru jako zubař pro další mukly. Po propuštění absolvoval vojenskou službu u Pomocných technických praporů na Ostravsku, kde se seznámil s Bedřiškou Ondráčkovou. Po vojně se vzali a odstěhovali se nejprve do Ťahanovců, ale František Borovský rok marně sháněl práci. Dokončil si střední zdravotnické vzdělání a s rodinou se přestěhoval do Hradce nad Svitavou k manželčiným rodičům.
Když byly Richardu Borovskému tři roky, začala rodina bydlet v Hradci Králové, kde otec získal zaměstnání v královéhradecké nemocnici jako rentgenolog. Maminka pracovala jako učitelka na místní základní škole Pavlíka Morozova, kam pamětník v polovině 60. let nastoupil.
V roce 1967 dostal otec spolu s kolegy nabídku odjet v rámci rozvojové pomoci OSN do Kuvajtu budovat nemocnici. Rodinu mohl vzít s sebou a z původního roku bylo nakonec pět let. Odjeli těsně před Vánoci v roce 1967. „Byli jsme oblečení na zimu, a tam bylo nesnesitelné vedro,“ vzpomíná pamětník. Kuvajt byl emirát s prvky demokracie, tehdy nejrozvinutější země v tamním regionu a největší vývozce ropy z Perského zálivu. Krátce předtím získal nezávislost na Velké Británii a byl ještě několik let poté otevřený cizincům ze všech koutů světa. V mnohém byl svobodnější než tehdejší Československo. „Bydleli jsme na okraji pouště v polozahloubeném domě po Britech, na zahrádce jsme měli palmy, na pobřeží se volně pohybovali beduíni. Nebyla tam tehdy škola, do které bych mohl chodit, tak jsem se učil doma. Pro mě to bylo pět let prázdnin,“ vzpomíná na léta v Kuvajtu Richard Borovský.
Těžký byl každoroční návrat do Československa na dva měsíce letních prázdnin, kdy skládal ve škole zkoušky ze všech předmětů, aby mohl postoupit do dalšího ročníku. Nejtěžším návratem byl ale hned ten první o prázdninách v roce 1968. Do Československa vtrhla 21. srpna okupační vojska, v ulicích jezdily tanky a Richard Borovský s kamarády sbíral po polích letáky, které se sypaly z letadel. „Věděli jsme, že musíme odjet do Kuvajtu, že není zbytí, aby táta přijel do práce včas. Z letiště se nelétalo, jak jsme zjistili vzápětí, a v Kuvajtu se nikdo nezajímal o to, co se děje v Československu, byť to samozřejmě věděli. Možná by byli tolerantní, ale potřebovali ho v tom špitále a on musel být do prvního září zpátky, bylo na to deset dní,“ vzpomíná pamětník. Naštěstí stále jezdil vlak do Vídně. Rodina se přesunula tam a z Vídně letěla soukromou naftařskou společností nejprve do Bejrútu a pak do Kuvajtu. „Kamarádi z Nového Zélandu nám nabídli možnost emigrovat a pamatuju si, jak i z Kuvajtu začali ze dne na den mizet lidé.“
V roce 1972 se rodina vrátila do Československa natrvalo a pamětník tu dokončil základní školní docházku. V nejmenším netušil, co by měl dělat dál, chtěl se vrátit do Kuvajtu a měl problém zapadnout zpět do normalizované společnosti. Začal studovat na Střední ekonomické škole v Hradci Králové a hrát závodně basketbal. Po maturitě ho přijali na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) do Prahy, a on tak mohl konečně odejít z Hradce Králové, se kterým se nikdy zcela nesžil. „Hradci se tehdy přezdívalo Rudé město a já viděl, jak to oba rodiče semlelo. Maminka vždy chodila krásně oblékaná a najednou nosila ošuntělé nepadnoucí věci, protože jinak by ve škole s lidmi nevydržela. Totéž táta, pořád se bál a postupně se stával k režimu loajálnější. Ani jeden z nich nevstoupil do strany, ale měli to oba těžké. Praha pro mě byla vysvobozením,“ říká Richard Borovský.
Vysokou školu nedokončil, ale dostal se k lidem, kteří pořádali bytové semináře, například k Jiřímu a Marii Kaplanovým, chodil si na americkou ambasádu půjčovat do knihovny knihy a přičichl k undergroundu. Pravidelně také chodil na nedělní bohoslužby do kostela Matky Boží před Týnem, kde mše sloužil páter Jiří Reinsberg, kolem kterého se koncentrovali intelektuálové, disidenti i studenti. Vojenskou službu absolvoval u silničně stavebního vojska v okolí Prahy, kde byl přeci jen mírnější režim než u klasických bojových útvarů. Dva roky pracoval na poště na hlavním nádraží, kde měl na starost řazení poštovních vagonů ke správným vlakům ve dvanáctihodinových směnách. V té době se seznámil s farářem, který mu řekl o možnosti pracovat u Vodních zdrojů. Přijali ho na pozici studnař – čerpač, kde týden v kuse pracoval v terénu a dva týdny měl volno. V pracovním týdnu bydlel spolu s dalšími dvěma kolegy v maringotce, kde měli kuchyni a rozsáhlou knihovnu. „Měl jsem volnost a čas přemýšlet o věcech. Vodní zdroje byly tehdy plné svobodomyslných lidí, kteří často jinde práci nesehnali. Tady jsem se seznámil s Viktorem Faktorem a Emanuelem Maříkem, kteří zásadně ovlivnili můj další život.“
Viktor Faktor, překladatel a spisovatel, žil v letech 1967–1973 v exilu. Po návratu začal pracovat u Vodních zdrojů a spolu s Emanuelem Maříkem vydával od roku 1977 samizdatový časopis Lázeňský host. Vycházel v nákladu 11 výtisků psaných na letecký papír a přispívali do něj i zahraniční zpravodajové. Richard Borovský se na jeho vydávání podílel od poloviny 80. let a v roce 1986 založili s Viktorem Faktorem, Emanuelem Maříkem, Milanem Schelingerem a dalšími mužský řád Regula Pragensis. Byl to jejich vlastní ostrov řádu v okolním neřádu, ve kterém se zaměřili na hravost a pozornost. Z původních zakladatelů dnes žije už jen Richard Borovský, přesto řád funguje dodnes.
V druhé polovině 80. let dostal možnost vycestovat na tři týdny do západního Německa a do Francie. Účastnil se protirežimních demonstrací, zejména v době Palachova týdne, kdy jednou schytal i výprask pendrekem. V prostředí Vodních zdrojů už se o konci komunistické totality mluvilo v té době otevřeně, dokonce se spekulovalo o tom, že se Václav Havel stane prezidentem. Richard Borovský ho několikrát potkal na bytových seminářích. „Bylo obtížné představit si ho jako prezidenta, byl tichý, skromný, žádný hlasitý mluvčí.“
Samotný 17. listopad 1989 prožil v maringotce v Horní Poustevně ve Šluknovském výběžku. „Od pondělka tam nepřišly žádné noviny, což musel být záměr, čili lidé na tom venkově byli úplně odtrženi od jakýchkoli informací,“ přibližuje Richard Borovský. „My jsme v maringotce sice měli televizi, ale nepoužívali jsme ji. Signál nebyl, takže jsem byl absolutně bez informací. Musel jsem naladit na rádiu západní rozhlasovou stanici a dozvědět se alespoň přibližnou pravdu, co se děje v Praze. Moje tehdejší přítelkyně studovala UMPRUM, a ti stávkovali. Když jsem se asi 20. nebo 21. listopadu vrátil do Prahy, pomáhal jsem u nich na škole, kde se tiskly letáky všemi možnými prostředky.“
U Vodních zdrojů pracoval až do roku 1991. V té době měl již s přáteli v nájmu kavárnu v Lucerně a obchod v Jilské ulici, kde prodávali knihy a různou veteš. Počátkem 90. let byl krátce ženatý, ze vztahu má dnes (2023) již dospělého syna. V téže době založil s Jarmilou Štogrovou a Milanem Schelingerem zásilkovou službu české literatury do zahraničí, prostřednictvím které dodnes zasílají české knihy především na katedry slavistiky na světových univerzitách. V 90. letech žil krátce s partnerkou v Hýskově u Berouna, kde byl členem zastupitelstva. Dnes žije v Praze a stále se angažuje v aktivitách řádu Reguly Pragensis.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Magdaléna Sadravetzová)