Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Boršek (* 1928)

• narodil se 17. srpna 1928 v Bystřici pod Hostýnem

• otec František Boršek byl ruský legionář

• žil v Bystřici pod Hostýnem, v Kroměříži a nakonec v Českých Budějovicích

• v březnu 1939 zažil v Kroměříži příchod německých okupačních vojsk

• v březnu 1945 zažil bombardování amerického spojeneckého letectva na České Budějovice

• roku 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• v roce 1966 vstoupil do KSČ

• v roce 1968 ze strany na protest proti sovětské okupaci vystoupil

• v roce 1984 byl rukojmím v uneseném autobuse směřujícím do západního Německa

• celý život cvičil v Sokole

Sokol (Česká obec sokolská) je označením českého tělocvičného spolku, který v historii české a slovenské tělovýchovy zaujal pozici nejen největší, ale také nejúspěšnější tělovýchovné organizace. Za zakladatele Sokola jsou považováni Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Oba od počátku propagovali jeho naprostou apolitičnost a kladli si za cíl fyzický a morální růst českého národa. Sokol byl čtyřikrát zakázán nebo ve svojí činnosti značně omezen válkami nebo totalitními režimy. Největší ztráty utrpěl český Sokol během druhé světové války. Být sokolem bylo vždy považováno za čest, každý, kdo něco znamenal, byl v Sokolu.

Bedřich Boršek vstoupil do řad Sokola ve svých šesti letech a jeho členem byl celý život. Odkaz zakladatelů Tyrše a Fügnera, členství jeho rodičů a jeho samotného v Sokole ho formovalo a ovlivňovalo po celý jeho život. S členstvím v Sokole jsou spojeny všechny důležité okamžiky jeho života. Byl to jeden z nejdůležitějších činovníků českobudějovické župy sokolské, dlouhá léta byl župním náčelníkem, trenérem a cvičitelem, který dovedl mladé sokoly až k vrcholu sportovní kariéry, ale zároveň je dokázal dovést ke správným životním hodnotám a zásadám. Sokolu obětoval celý život.

 

Dětství na jižní Moravě

Bedřich Boršek se narodil v roce 1928 v Bystřici pod Hostýnem. Jeho otec František Boršek byl legionářem v Rusku. Do legií vstoupil v roce 1917 v Žitomíru nedaleko Kyjeva, kde byl zařazen u 4. roty 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. Po návratu z první světové války se usadil v moravské Bystřici pod Hostýnem, kde se následně i oženil s Pavlínou Březinovou, pamětníkovou matkou, a pořídil si zde byt a obchod se smíšeným zbožím. Po pár letech se rodina přestěhovala do Kroměříže, kde otec zakoupil dům a pokračoval ve své živnosti. V sousedství jejich nového domova byl dům gen. Ludvíka Svobody, který s otcem bojoval v ruských legiích během první světové války. Když se blížila druhá světová válka, otec pamětníka si vyhodnotil, že se obchodu dařit nebude, proto se rozhodl své podnikání ukončit. Jako legionář si za zásluhy státu během první světové války mohl u Československé obce legionářské zažádat o umístění do státní služby. A tak se ještě před vypuknutím druhé světové války otec Bedřicha přesunul do Kašperských Hor, kam dostal umístěnku jako zřízenec berního úřadu. Na Šumavu se František Boršek stěhoval sám, maminka s malým Bedřichem ještě zažili příjezd německých okupačních vojsk v roce 1939 v Kroměříži. „To jsem viděl na náměstí, jak přijeli od Kojetína zaprášení a zablácení němečtí vojáci,“ vzpomíná pamětník. Krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se přestěhovali do Českých Budějovic, kde už žili jako rodina společně.

 

Henleinovci v Kašperských Horách a příchod do Českých Budějovic

Otec pamětníka pracoval v Kašperských Horách jako zřízenec berního úřadu a bydlel v bytě u úřednické rodiny Bláhovy. Po vpádu Henleinovců do této sudetské části Šumavy se museli ze státního bytu vystěhovat všichni - jak Bláhovi, tak legionář Boršek. Za dozoru henleinovců tedy zabalili v rychlosti všechny své osobní věci a ze Šumavy odešli. Po vynuceném odchodu ze Sudet dostal František Boršek umístěnku do Českých Budějovic, kde k místu zřízence dostal i státní byt: „To jsme bydleli v Otakarce v jednom pokoji, místo stolu jsme měli bednu od cigaret z tabačky,“ vzpomíná pamětník.

 

Táta byl přesvědčený o tom, že republiku ubrání

V roce 1938 se Československo dostalo do bezprostředního ohrožení nacistickým Německem, které vedlo k vyhlášení hned dvou všeobecných mobilizací v republice. První, částečná, proběhla v květnu 1938 a druhá následovala hned v září téhož roku po projevu Adolfa Hitlera na sjezdu nacistické strany. Všeobecná mobilizace byla ukončena po podpisu Mnichovské dohody 30. září 1938.

František Boršek, bývalý ruský legionář, byl v době mobilizace jako záložák povolán do zbraně. Odjel na Šumavu přesvědčený o tom, že republiku ubrání. Ale po dvou dnech přišel rozkaz, že se mají stáhnout a opustit pozice. „Když byla okupace, tak táta nastoupil jako legionář do zbraně a pak mi popsal, jak s pláčem vraceli zbraně a museli opustit zákopy,“ vzpomíná Bedřich Boršek.

 

Studium během války

Poté, co se Borškovi přestěhovali do Českých Budějovic, složil Bedřich zkoušky na Zátkovo reálné gymnázium, kde začal studovat. Budějovická reálka bylo gymnázium zaměřené na technická odvětví, kdy absolventi většinou pokračovali v inženýrském studiu na vysokých školách. Avšak hned na začátku války musela být česká reálka vyklizena a předána německému vojsku. V letech 1942 až 1945 sloužila česká škola jako domov pro Hitlerovu mládež Hitlerjugend. Bedřich tedy nemohl na českém reálném gymnáziu studovat, protože výuka ve škole byla pro české studenty ukončena, proto hned po uzavření školy přestoupil na Gymnázium J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích, kam chodil celé čtyři roky. Avšak jeho matka se ve čtvrtém ročníku pohádala s třídním profesorem ohledně úrovně němčiny mladého Bedřicha. Ve třídě byl pamětník spolu se svým kamarádem Pepou Kratochvílem odnaproti. Bedřichův třídní profesor ohodnotil z němčiny jeho kamaráda lépe než jeho samotného, a protože Bedřichova matka perfektně vládla německým jazykem, pohádala se s třídním tak, že Bedřich školu ve čtvrtém ročníku ukončil a plynule přešel do učení. „Máma se pohádala s panem profesorem třídním. Měl jsem kamaráda, který bydlel naproti nám a chodil se mnou do školy. Ale třídní ho z němčiny ohodnotil lépe než mě a máma se s ním pohádala, protože německy uměla perfektně, a tak jsem ve čtvrtém ročníku zrušil gymnázium a nastoupil jsem do učení k firmě Matouš,“ líčí pamětník.

 

Po sousedovi zbyla v zahradě jen vesta s hodinkama

V průběhu druhé světové války bylo v Českých Budějovicích vyhlášeno celkem 329 leteckých poplachů. Největší a nejničivější bombové útoky na město proběhly až na samém konci války, v březnu 1945. Metropole jižních Čech neměla v předmětné době žádný zbrojní průmysl ani důležitý průmyslový podnik strategického významu, ale byla železničním uzlem, který byl velmi důležitý pro přepravu vojenských transportů přes naše území na frontu. Českobudějovické nádraží bylo tedy cílem spojeneckých útoků, protože se zde spojovaly tratě od Prahy a Plzně s tratěmi od Linze a Vídně z Rakouska.

Nejmasivnější nálety se ve městě uskutečnily ve dnech 23. a 24. března 1945, kdy hlavním cílem amerických bombardérů byla rafinerie Ruhland ležící severně od Drážďan a jedním z náhradních cílů bylo budějovické nádraží. V pátek odpoledne dne 23. března 1945 zaútočila americká 5. bombardovací peruť na nádraží, na jehož jižní část dopadlo celkem 72 pum o celkové hmotnosti 18 tun. Útok přímo zasáhl dvě výtopny, skladiště a prostor u nákladních ramp, dva železniční mosty na trati do Českých Velenic a do Horního Dvořiště. Bylo zničeno celkem 23 lokomotiv a zahynulo celkem 37 osob, z toho 33 železničářů.

O den později, v sobotu dopoledne dne 24. března 1945, přišel ještě ničivější nálet než předchozí den. V rámci plánu strategických leteckých útoků s krycím označením Clarion ho podnikly stroje B24 od 49. bombardovací perutě 15. americké letecké armády. Cílem útoku mělo být seřazovací nádraží, ale vlivem silného bočního větru se shoz pum přenesl mimo hlavní objekt útoku. Bomby zasáhly různé části města: továrnu Koh-i-noor, tehdejší tabákovou továrnu, Měšťanský pivovar, Žižkova kasárna, prostor dnešní ulice Karla IV., čtvrti Pětidomí, Suché Vrbné, Havlíčkovu kolonii, Lannovu třídu včetně budovy gestapa a další. K vážnému poškození došlo u budov a nástupišť osobního nádraží a nocležen železničářů, provozní a přepravní úřad byl zcela zničen, zasaženo bylo kolejiště nákladního a seřaďovacího nádraží. Na centrum jižních Čech bylo svrženo více než 3000 trhavých pum a zahynulo zde asi 220 lidí. Hmotné škody byly obrovské.

Bedřich Boršek zažil obě tato bombardování. Při natáčení vyprávěl o druhém dni náletů, kdy bydlel s matkou v bytovém domě v tehdejší Havlíčkově kolonii, čtvrti, která byla v blízkém sousedství českobudějovického nádraží. Když přišel osudný nálet, běželi se všichni z domu schovat do sklepa, který byl provizorním protileteckým krytem. Bedřich si živě vybavuje vzpomínku na nálet, kdy jedna z pum padla na protější dům a tlaková vlna vyrazila vchodové dveře do sklepa. V protileteckém krytu všichni přežili. Po náletu se ale šel podívat, jak vypadá dům, a viděl, že na zahradě na stromě u sousedů visí vesta s hodinkami. Bedřich vzpomíná: „Díval jsem se z okna a viděl jsem, že na hrušce u sousedů visí jen vesta s hodinkama. Bydlel tam pán, který nedoslýchal, a šel se podívat na balkon, co se tam děje, a když to bouchlo, tak ho to zabilo.“ Pamětník vzpomíná i na hrůznou spoušť po bombardování, především v okolí nádraží. „Tak jsem to prošel, ten hrozný masakr kolem nádraží, bylo to hrozné. To se stalo tím, že hodili ty orientační padáčky tam, kam měli hodit bomby, ale vítr je odnesl jinam. Mělo to padnout na nádraží, ale ono se to přetáhlo až k pivovaru do Havlindy.“

 

Protest proti Gottwaldovi

Po válce během studií na střední průmyslové škole se Bedřich spolu s přerovskými sokoly v červnu roku 1948 jako dorostenec zúčastnil na dlouho posledního svobodného sletu sokolů v Československu. Toto slavnostní sokolské setkání se konalo jen pár dnů po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem republiky. Na Masarykově státním stadionu na Strahově se vystřídalo 118 000 cvičenců, které denně sledovalo 200 000 diváků. V průvodu Prahou pochodovalo 75 000 sokolů, 9 000 sokolských hostů a 933 jezdců na koních. Slet zahájilo žactvo, které těsně po nastoupení na plochu stadionu začalo provolávat „Ať žije prezident Beneš!“ Sokolové nastoupení u hlavní tribuny měli vzdát čest Klementu Gottwaldovi tím, že měli na povel „Pozor, vlevo hleď!“ všichni současně otočit hlavu směrem k tribuně, na které nově dosazený prezident stál. Sokolové ale na protest proti nastupujícímu komunistickému režimu společně hlavy od tribuny odvrátili. Přerovští sokolové, za které Bedřich jako dorostenec na sletu cvičil, nesli americký hedvábný sokolský prapor a u tribuny s prezidentem hlavu odvrátili na druhou stranu. „Naproti nám stáli nějací sokolové v krojích, to ale byli komunisti. Hulákali tam oslavy na komunisty. My jsme šli hrdě s obrácenou hlavou,“ vypráví Bedřich. Poté šel průvod Prahou a zpíval sokolské písně. Tento průvod se stal protikomunistickou manifestací, po níž následovala perzekuce členů Sokola.

 

V roce 1968 mu řekli, že zradil stranu

Pamětník v roce 1966 po krátké agitaci vstoupil do KSČ. Avšak na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, kdy s tímto násilným aktem nesouhlasil, ze strany vystoupil. „Když potom přišli Rusové a obsadili vysílač a viděl jsem tam zaparkované ruské vojáky, tak mi to nedalo, a tak jsem začal rebelovat. Proč jsou tady vojáci, když nás chtěli osvobodit, ale vlastně nás tady okupují a hlídají nás se zbraní?“ Bedřich se nedohodl s vedením strany a během druhého roku stranické příslušnosti položil legitimaci a z komunistické strany vystoupil. „Byl jsem hned špatný, bylo mi oznámeno, že jsem zradil stranu tím, že jsem ji nepodpořil v kritických chvílích,“ vypráví. Pracovně dělal stále to, co dělat měl, v tělovýchově mohl také pokračovat, protože si to sám u stranického vedení vydobyl, ale dle svých slov měl u soudruhů černou tečku, což mimo jiné znamenalo, že jeho nejmladší dcera nesměla studovat na zdravotnické škole.

 

Nechali mě trénovat, protože to nikdo nechtěl dělat

V roce 1956 Ústřední výbor KSČ zrušil jednotné organizace Sokola a po roce 1957 zrušil Sokol jako tělovýchovnou organizaci úplně. Sokol byl postupně přetvořen na Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV), který existoval až do roku 1990. V roce 1955 ČSTV navázal na mnohaleté sokolské tradice a zorganizoval I. celostátní spartakiádu. Poté se spartakiády konaly každých pět let až do roku 1985, s výjimkou roku 1970. Tehdy, chvíli po ukončení pražského jara, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a nastolení normalizace, se komunistická strana rozhodla akci zrušit z obavy, že by se mohla zvrhnout v protirežimní demonstraci. Za socialismu se staly spartakiády gigantickými propagandistickými akcemi. Formálně byla spartakiáda dobrovolná, ale na všech školách a v podnicích byla více méně povinná.  

Bedřich i přes svůj kádrový škraloup a přes absenci členství ve straně dál vedl sportovní oddíl, jen ne pod hlavičkou českého Sokola, nýbrž pod názvem ČSTV. Dle jeho slov ho nechali trénovat, protože to nikdo nechtěl dělat. „Dostal jsem pozvánku na školení vedoucího pobytu v přírodě na severní Moravě. Když jsem tu pozvánku ukázal šéfovi, tak mi řekl: ‚Ty mukle, ty s černou tečkou, ty chceš někam jít?‘ A já říkám: ‚Podívejte se, já dělám tělovýchovu celý život a jestli je někde nějaký takový trouba jako já a myslíte, že si to nezasloužím, tak mi to tam napište a bude to.‘ A pak mi ten papír hodil a řekl, že můžu jet.“ Pamětník také vedl přípravu cvičenců - mužů na spartakiádu, resp. na několik spartakiád. Vzpomíná, jak při ústředním nácviku cvičitelů spartakiády v Praze přes den cvičili a večer v hospodě zpívali sokolské písně - stále se tak hlásili k odkazu Sokola. „Byly srazy, kde nacvičovali jenom cvičitelé, pro jednotlivá města a jednoty. Večer jsme zpívali sokolské písničky, Sokol byl stále živý.“

 

Únos autobusu

Na podzim roku 1984 byl v jihočeském Lišově unesen českobudějovický linkový autobus. Cílem bylo dostat se přes státní hranici do západního Německa. Slovenský recidivista odcizil v jednom ze slovenských těžebních podniků průmyslovou trhavinu, ze které si vyrobil dvě nálože, které vložil do svařených forem a ty vyplnil hřebíky a dalšími kusy železa. Obě nálože s vysokým střepinovým účinkem uložil do kufru a spínač vyvedl ven kabelem. Únosce měl v plánu jet autobusem do Plzně a potom dál do Německa, avšak nasedl do špatného autobusu, který jel na opačnou stranu ve směru na Brno. Svůj omyl si uvědomil v Lišově, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně, kterou měl u sebe, donutil řidiče autobus otočit a jet směrem ke státní hranici. Rozložil po autobusu obě nálože a vyhrožoval svým rukojmím, že nálože odpálí, když nebudou spolupracovat. Jednu z bomb dokonce položil na sedadlo vedle řidičova čtrnáctiletého syna, aby řidiče donutil skutečně spolupracovat. Cestující po cestě nenápadně vyhazovali z autobusu lístečky se vzkazy, že byl jejich autobus unesen, ale až ve Volarech, tedy kousek od německých hranic, jeden ze všímavých občanů lísteček našel a vše oznámil na místní služebnu SNB. Když dojel autobus k první hraniční závoře, relativně daleko od hraničního přechodu Strážný, začalo vyjednávání s pohraničníky. Ještě předtím si ale únosce cestující rozestavěl po autobusu jako živé štíty. Vyjednávání trvalo několik hodin, mezitím pohraniční stráž vybudovala falešný hraniční přechod, před kterým čekali příslušníci SNB a přesvědčovali únosce, že německá strana odmítá na své území přijmout autobus, ve kterém jsou umístěny nálože a že trhavina musí být zneškodněna ještě na českém území. Po úspěšném vyjednávání propustil únosce polovinu rukojmích. Po dalším vyjednávání přijelo k falešnému hraničnímu přechodu vozidlo se západoněmeckou poznávací značkou a převlečenými českými příslušníky a pyrotechnikem. Dostali se do autobusu a po chvilce pachatele odzbrojili a zajistili.

Bedřich Boršek v tomto autobusu seděl jako jeden z rukojmích. „Jel jsem do Lišova do tělocvičny nacvičovat na spartakiádu. Nastoupil jsem do autobusu, ale stalo se to, že nezastavil jako obvykle, tak jsem začal křičet, že chci vystoupit. Až později jsem se dozvěděl, že nás unesl nějaký Slovák, co chtěl utéct do Německa.“ Únosce jim řekl, že jsou jeho rukojmí a že se chce dostat za hranice, vyhrožoval jim i zbraní. „Měl pistoli. Vyklidil sedadla vepředu, a když jsme se blížili ke Strážnému, tak tam postavil lidi, aby měl živý štít.“ Na začátku cesty seděl Bedřich v přední části autobusu, ale v průběhu cesty se přesunul do prostřední části. Někde v prostoru Šumavy, pamětník uvádí Lenoru nebo Volary, vyhodil na papírku napsaný vzkaz, že jejich autobus je unesen, únosce chce dojet s autobusem do Německa a všechny cestující chce propustit až za hranicemi Československa. Osudný papírek vyhodil prostředními dveřmi skrze gumové těsnění dveří.    

 

Sokolský odkaz

Bedřich vnímal sport a tělovýchovu jako své poslání. Celý život cvičil a trénoval děti, dorostence i muže. Přestože během dlouhých let komunistické vlády mládež nijak cíleně a aktivně ideově nevedl proti stávajícímu režimu, podle vlastních slov on i ostatní sokolové brali jako samozřejmost, že jsou prostě sokolové. V duchu odkazu Tyrše a Fügnera jako sokolský trenér dovedl k úspěchu nejednoho nadějného sportovce až na republikovou úroveň.

Dalším generacím by chtěl pamětník vzkázat, aby vše dělaly poctivě, důsledně a pořádně - tak, aby s výsledkem své práce nebyli spokojeni jenom oni, ale především ti, pro které to dělají. Chtěl by vzkázat, aby lidé dělali všechno čestně. Aby svou, ať už jakoukoliv, činnost neodbývali, protože je přesvědčen o tom, že když člověk něco odbyde, něco udělá špatně, tak se to vždycky ukáže. Pamětník dodává: „Měl jsem život, jaký jsem měl.“