„Rusům bych ruce líbal. Za to, jak se k nám v zajetí dobře chovali.“ - „Co jste jedli?" - "Třikrát denně zupu a půl kila chleba. Vždy jsem si říkal, že kdybych musel někam vycestovat, odebral bych se do Ruska. Fakt! Myslím si, že ti lidé mají lepší duševno než kterýkoli jiný národ. Jenže, dnes nevím. Nevím. Nejsem politik, ale k čemu to dnes všechno spěje, tomu já říkám šajze.“
„Jak se k vám chovali lidé v těch vesnicích, přes které vás jako zajatce vedli do Brna?“ – „Hrozně. Šli jsme v šestistupech a snažil jsem se jít v prostřední řadě, protože na kraji to bylo hrozné. Strhávali ze zajatců, co se dalo, stříleli po nás zpoza vrat.“
„Pamatujete si, když začali první chlapi z Hati rukovat do wehrmachtu?“ – „Ano, pamatuji.“ - „Kdo šel od vás z rodiny první?“ – „První šli bratranci. Konrád byl ročník 22. Alfréd ročník 24. Osvald 25. Ti šli z naší rodiny první. Gustav Bortlík 22. Dvanáct jich narukovalo. A žádný se nevrátil.“
Erich Bortlík se narodil 5. června 1928 v Hati na Hlučínsku. Otec byl dělníkem v chemické továrně v Ostravě, matka se doma starala o děti a malé hospodářství. Po připojení Hlučínska ke třetí říši na podzim 1938 byl svědkem příchodu německé armády na Hlučínsko. Všichni muži a chlapci z rodiny během války postupně narukovali do wehrmachtu. Nikdo z nich se nevrátil. Otec Ericha Bortlíka zahynul na západní frontě, bratr zůstal nezvěstný v Sovětském svazu. Erich Bortlík nastoupil do výcviku v lednu 1945. V dubnu ho zajala Rudá armáda a přes Rumunsko a Černé moře byl deportován do zajateckého tábora v Rusku, v oblasti mezi Novorosijskem a Krasnodarem. Pracoval ve stolařských dílnách, v prosinci 1945 byl propuštěn a vrátil se domů do Hati. V letech 1950 až 1953 sloužil základní vojenskou službu v jednotkách PTP. Celý život pak Erich Bortlík pracoval v Hrušovských chemických závodech v Ostravě. Zemřel 16. října roku 2022.
