Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Bořucký (* 1919)

• narozen 28. listopadu 1919 v rodině učitele

• chodil na Matiční gymnázium v Ostravě

• ve 30. letech členem 1. oddílu skautů Ostrava

• znal se se skauty, kteří byli za 2. světové války popraveni

• prázdninové pobyty u německé rodiny

• chodil do Sokola

• vzpomínky na ostravské Židy a Němce

• maturoval v roce 1938

• účastnil se Opletalova pohřbu

• zažil uzavření vysokých škol nacisty

• od začátku roku 1943 do roku 1945 totálně nasazen v lékárně v Berlíně a posléze ve Fürstenwalde

• po válce pokračoval ve studiu na lékařské fakultě na Univerzitě Karlově

• promoval v březnu 1948

• jako nestraník zažil socializaci zdravotnictví na severní Moravě a ve Slezsku

Jiří Bořucký se narodil 28. 1. 1919 v Ostravě-Vítkovicích. Zde strávil dětství a v Ostravě také nastoupil na Matiční gymnázium, které po osmi letech zakončil maturitní zkouškou. Jako dítě, které svět kolem sebe intenzivně vnímá, prožíval období nadšení z budování nové republiky

Se skautem začal ve svých třinácti letech – na základě četby knih Ernesta Thompsona Setona Dva divoši a Rolf zálesák, kde ho fascinovalo líčení života v přírodě, kdy je člověk odkázán jen sám na sebe – což, jak později zjistil, splňoval skauting. Když se tedy dozvěděl, že jeho třídní učitel skauty vede, požádal ho, aby jej mezi skauty přihlásil. Učitel ho však překvapil odpovědí, že to není tak snadné – členem nemůže být kdokoli, naopak, že jsou noví členové vybíráni a doporučil mu, ať si najde nějakou skautskou organizaci, která sama rozhodne, zda se mezi ně hodí.

Pan Bořucký poslechl a byl přijat do skautského oddílu. Na schůzky vzpomíná, že se konaly pravidelně co čtrnáct dní a byly zajímavé – probíraly se tam plány na výlety, hrály se skautské hry, ale pravé dění se začínalo až na táboře, který se v létě 1933 konal v Klokočově u Vítkova. Tábořiště bylo trochu připravené, ale skauti si museli spoustu věcí dokončit sami – sami si nařezali dřevo a například sami stavěli ve stanech postele, které nebyly moc velké, ale spát se v nich dalo. Stany měly dřevěné podsady a navrchu bylo plátno, které chránilo před deštěm a větrem.

Pokud jde o samotný průběh tábora, vzpomíná spíš na hry, které se týkaly mladší věkové skupiny skautů, do níž tehdy patřil – tzv. odborky dělali spíše starší skauti, ti mladší se prozatím spíš od starších učili. Táborové hry měly svá specifika –skauti se pohybovali především v přírodě, ale hrál se i klasický fotbal a další míčové hry.

Vedle tábora tekla řeka, která sloužila na vše – na hygienu, na umývání nádobí i jako lednička, kam se dávaly potraviny, aby se nezkazily. Mléko chladili v řece ve velké nádobě, přičemž občas docházelo k nehodám – vzpomíná na to, jak jim při velkém dešti do nádoby nateklo a mléko se muselo vylít. Pro pitnou vodu si táborníci museli chodit do studánky.

Vedoucí se jmenoval Vavroš, byl to vysokoškolák, který studoval právnickou fakultu. Byl oblíbený, vedl dobře tábor, byl vlídný, nepoužíval žádné drastické výchovné metody – jednak ze zásady a hlavně proto, že skauti byli dobře vychovaní, takže nic takového ani nebylo nutné.

Pan Bořucký se účastnil celkem tří táborů. První byl v Klokočově u Vítkova, druhý v Hradci u Opavy (dnešní Hradec nad Moravicí) a třetí ve Starých Hamrech. Dalších se už musel vzdát, protože v té době studoval gymnázium a měl v plánu pokračovat na vysoké škole, kde si vybral medicínu. Protože už tehdy plánoval být obvodním lékařem, potřeboval dobře zvládnout němčinu – ta byla pro praxi nezbytná. Ve škole se sice německy učil, ale výuka byla zaměřená spíš na gramatiku, než na běžnou konverzaci. O posledních dvou prázdninách na střední škole si proto domluvil pobyt v Sudetech v německé vesnici, kde žil, našel si kamarády a účastnil se běžného života. Během dvou prázdnin se tak naučil německy, ale na skauty už nebyl čas.

Do skautu už tedy nechodil, ale s přáteli ze skautu se dále setkával během školního roku ve škole – například s bratrem vůdcem Břetislavem Vavrošem, který dosud žije, se pan Bořucký setkává dodnes.

Děti pamětníka už skauty nebyly, skaut byl za doby jeho dětí zakázán spolu s ostatními spolky jako byl Sokol atd., takže přišly o další skvělé zkušenosti. Vnučky taky ne a pravnoučata jsou ještě menší; mají plno aktivit a na skaut ještě nepřišla řeč.

Na skauting velmi často a živě vzpomíná, byla to jeho pěkná část tehdejšího života, kdy měl pocit, že jim nic nehrozí a že žijí v dobré republice. Je rád, že se tam naučil zodpovědnosti, spoléhat sám na sebe a že získal plno nových praktických dovedností.

Vysokoškolské studium pana Bořuckého začalo velmi dramaticky v roce 1938, těsně po Mnichově, kdy Československo muselo odstoupit pohraniční území hitlerovskému Německu. Situace, která tím vznikla, byla velmi obtížná – Češi se museli z pohraniční vystěhovat a bylo velmi složité, jak vyřešit situaci, v níž se ocitli – kde je ubytovat, jak je zaměstnat atd. Problémy zasáhly i vysoké školy – potenciální studenti byli informováni, že se vysoké školy otvírat nebudou. Pana Bořuckého tato zpráva velmi zklamala, byl nešťastný, ale stále čekal, jak se věci vyvinou.

S měsíčním zpožděním, tedy až 1. 11. místo 1. 10. se vysoké školy přece jen otevřely. Ale v okleštěné republice, kde byla posunem hranic narušena železniční síť, bylo krajně obtížné se do Prahy z Ostravy vůbec dostat. Musel jet velikou oklikou přes Frenštát do Brna a pak přes Havlíčkův Brod (tenkrát ještě Německý Brod), cesta dohromady trvala 25 a půl hodiny. Cestu zdržovalo i dlouhé čekání na přípoje – jízdní řády přestaly platit.

Navzdory okolnostem ve škole na přijetí čekalo plno studentů. Jejich čekání ukončila „povzbudivá“ slova děkana fakulty, který se je nejdříve snažil odradit sdělením, že ze zde shromážděných v praxi dostuduje pouze zlomek, studium je těžké a finančně náročné, ale právo studovat na vysoké škole mají podle stávajících předpisů všichni, co mají maturitu, takže odmítnout je nemůže. Nicméně dojednal pro zájemce o studium psychotechnické zkoušky, jejichž výsledek jim měl odhalit, jestli se na zvolený obor hodí nebo ne; s tím, že výsledek ale není závazný. Vypravěče to, jak vzpomíná, příliš nenadchlo, ale zkoušce se podvolil; poté obdržel list papíru, na kterém z možností: studium na vysoké škole je možné/nedoporučuje se byla uvedena „je možné“.

Od dalšího studia ho tedy už nic odvrátit nemohlo – na medicínu nastoupil. Brzy se ukázalo, že děkan měl – pokud jde o náročnost studia – pravdu. V posluchárně jich bývalo ze začátku hodně, když se ale po ukončení semestru začaly skládat zkoušky, řada studentů v nich neuspěla. Hodně spolužáků do dalšího ročníku nepostoupilo, ale vypravěč byl vždy mezi těmi šťastnými.

Když nastoupil do třetího semestru, psal se už rok 1939, v němž došlo k zásadní změně – 15. 3. byly i okleštěné zbytky území obsazeny Německem a nadále byl pan Bořucký nedobrovolně občanem Protektorátu Čechy a Morava. Dramatické společenské dění, které vyústilo v demonstraci 28. října 1939, se dotklo i studentů vysokých škol. Pan Bořucký se účastnil 15. listopadu 1939 pohřbu Jana Opletala, který byl na demonstraci smrtelně zraněn – osobně ho sice neznal, ale věděl, že také studoval medicínu, i když ve vyšším ročníku.

Důsledkem protinacistické demonstrace, do níž pohřeb Jana Opletala přerostl, bylo uzavření všech českých vysokých škol. Na studenty dopadly sankce – 17. listopadu bylo popraveno devět studentů a funkcionářů studentských organizací, řadu studentů odvezli do koncentračních táborů. Ostatní si museli sehnat zaměstnání, jinak je zaměstnali velmi nepříjemnými pracemi, přičemž nejhorší bylo tzv. totální nasazeni v Německu. To se nevyhnulo ani panu Bořuckému, který zde strávil dva roky, kdy pracoval jako lékárník, jímž se vyučil. V této práci pokračoval i po návratu (vrátil se těsně před koncem války), dokud se nedozvěděl, že se opět otevřou vysoké školy. Vrátil se zpět na univerzitu a tříměsíční prázdniny strávil učením. Studentům, kterým bylo válkou studium přerušeno, byla dána možnost vykonat rigorózní zkoušky i mimo předepsané termíny, pokud jsou na ně připravení – toho pan Bořucký využil a složil zkoušku z chemie, na kterou se připravoval už jako lékárník. Poté dodělal i další zkoušky prvního rigoróza a na podzim roku 1945 mohl nastoupit k dalšímu klinickému studiu, už podle standardních podmínek.