Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Z příchodu do České republiky jsme obavy neměli. Ti, co přišli po válce, se tu taky zabydleli
narozen 22. dubna 1939 v Gerníku v rumunském Banátu
první roky strávil s rodiči poblíž staré Oršavy
jejich rodina hospodařila v Gerníku
v době deportace rodin do Bãrãganu měl pamětníkův otec přístup do domů vysídlených rodin
několik let užívali kovárnu deportované rodiny Bradáčových
pamětník se vyučil kovářem u mistra Maštalíře
svoji činnost na několik let pozastavil a čtyři roky pracoval v uhelných dolech jako hlídač
v roce 1992 se natrvalo přestěhovali za svými syny do západních Čech
v době natáčení (2024) žil v obci Dolní Luby na Chebsku
Gerničtí koně byli vyhlášení v celém okolí rumunského Banátu. Každá rodina chovala na práci minimálně jeden pár a zdejší kováři se museli otáčet, aby je všechny okovali. Nástup mechanizace v devadesátých letech značně snížil počet koní a jejich užívání a s nimi v Gerníku pomalu upadla i kovářská tradice. Bratři Josef a František Boudovi tu společně jednu kovárnu vystavěli. Jejich otec získal kovárnu už dříve v 50. letech v nepřítomnosti majitelů Bradáčových, které komunistický režim vyhnal do Bãrãganské stepi, kde byli drženi v nelidských podmínkách téměř pět roků.
Josef Bouda se narodil 22. dubna 1939 v Gerníku v rumunském Banátu jako nejstarší potomek Karla a Kateřiny Boudových. První roky po narození, v době druhé světové války, žili nedaleko staré Oršavy, kde byl jeho otec pověřen hlídat a starat se o mlýn s pozemky nejmenovaného vojenského nadřízeného. „Bylo to kousek za Oršavou, stály tam domy a salaše. Stával tam mlýn na pšenici a táta se v tom vyznal, musel tam stále něco předělávat,“ vybavuje si střípky z raného dětství Josef Bouda.
Školní docházku započal již v české škole v rodném Gerníku, kde vychodil čtyři třídy. Brzy se za ním vrátili rodiče i s o dva roky mladším bratrem Františkem a později k nim přibyla ještě sestra Anna.
České vesnice v Banátu čelily v druhé polovině 40. let postupnému vylidňování. Důvodem se stala zoufalá poválečná situace, kvůli které odcházely do Československa především mladé rodiny. K reemigraci do vlasti je vyzvala československá vláda, aby zajistila dosídlení svého pohraničí. Odejít z Gerníku se rozhodli také Josefovi strýcové z matčiny strany, kteří matce přenechali obytné stavení spolu s hospodářstvím. „Rodiče tím, že už žili v Oršavě a pár let teprve žili na Gerníku, tam chtěli zůstat, a ne se znovu stěhovat,“ vysvětluje důvody.
Nově příchozí obyvatelé do Československa původně počítali s přidělením zemědělských usedlostí a živností, což ale rozporovalo vládní usnesení. S tímto faktem však komise přesídlence nekonfrontovala, a tak došlo po příchodu do „staré vlasti“ k pochopitelnému rozčarování a stížnostem reemigrantů.
V době sovětsko-jugoslávské roztržky došlo v roce 1951 k vystěhování více než 40 000 obyvatel Rumunské lidové republiky, jednalo se o příslušníky politické opozice, buržoazie, kléru nebo národnostních menšin. Na pět let je komunistický režim uvěznil na východě Rumunska v oblasti Bãrãgan. V řídce osídleném území rozlehlých a rovinatých plání musely deportované rodiny čelit těžkým pracovním podmínkám a nedostatku základních životních potřeb.
Masová deportace vedená Komunistickou strana Rumunska neminula ani české rodiny. Přímo z Gerníku byly během několika hodin vysídleny rodiny a příbuzenstvo Bradáčových, Cizlerových, Němečkových a také rodina Karla Merhauta. Správu nad jejich majetkem rázem převzal do svých rukou stát. O tom, jak bude naloženo s věcmi vystěhovaných, si ve skutečnosti rozhodli místní. „Žádný ty domy neopravoval a stát to nechal krachnout. Pak když se deportované rodiny vrátily, vzaly si to zpátky,“ vypráví Josef Bouda. „Určil se šéf, který měl baráky na starost. Táta byl jako druhý s těmi včelami, musel na ně dohlížet. Pak táta koupil kovárnu Bradáčových, kterou jsme jim dali, když přišli zpátky.“
Oběti vysídlení ve svých výpovědích potvrdili rozkradené a vybydlené usedlosti. Zoufalý stav svého domu popsali ve svých vzpomínkách pro Paměť národa například bratři Alois a Václav Bradáčovi, jejichž kovárnu po dobu vysídlení užíval pamětníkův otec Karel Bouda. Pamětník ale popřel, že by svým užíváním došlo k poničení nebo odcizení majetku Bradáčových.
Rodina Boudových vlastnila v Gerníku všeho všudy snad jen dva a půl hektaru půdy, několik krav, koně, prasata, ovce a vše museli obdělávat manuálně. Josefův otec Karel pocházel z prostých poměrů, od mládí prý prohlašoval, že až se vyučí truhlářskému řemeslu, budou se mít o poznání lépe. Jenomže truhlářů tu bylo poměrně dost, proto domluvil svému nejstaršímu synovi Josefovi a poslal ho do učení k místnímu kováři Maštalířovi, z jejichž dílny vzešlo několik šikovných učňů, kteří ve své práci pokračovali samostatně.
„Když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct let, šel jsem do kovářského učení. Dva roky jsem se učil a nějaký čas pracoval u mistra Maštalíře, než jsme si s bratrem postavili vlastní kovárnu. Pak jsme si pořídili nářadí a začali s prací. Koval jsem koně, spravoval nebo vyráběl vozy za koně a pak jsme dělali i mlátičky na obilí,“ vypráví jeden z bývalých gernických kovářů Josef Bouda.
Svou kovářskou dílnu musel pak na několik let zastavit a odešel pracovat do uhelných dolů v okolí. Na vině byl prý nedostatek práce a pod nohy mu házeli klacky komunisti. Po čtyřech letech strávených v dolech si ale živnost znovu obnovil a ve své práci pokračoval až do devadesátých let.
Po revoluci došlo kvůli nerentabilitě k postupnému uzavření rudných dolů v okolí, což mělo zásadní existenční dopad na obyvatele českých vesnic, kteří přišli o stabilní finanční příjem. Jako východisko si tisíce banátských Čechů zvolilo opustit rodné vesnice.
Podobně jako po válce odcházeli především mladší ročníky, kteří zde přestali věřit v budoucnost. V dalších letech pokračovala masivní vlna reemigrace, která připomínala poválečnou dobu. Jednalo se o jakési dokončení poválečného odlivu, avšak tentokrát ho neorganizoval stát, ale vznikl individuálně. „Ti, co odešli z Rumunska po válce, se v Československu dobře zabydleli, tak proč bychom měli obavy my?“ popisuje Josef Bouda.
Za svými syny se přestěhoval v roce 1992, do tehdy ještě České a Slovenské Federativní Republiky. Později se přestěhovali i oba jeho sourozenci. Pět let pak pracoval jako hlídač v zemědělském družstvu a poté odešel do penze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Rostislav Šíma)