„Jinak jsme chodili do divadla, chodili jsme v Praze za kulturou. Strýček mě vodil po památkách (tomu jsem za to strašně vděčná), protože on byl báňský inženýr, tak přes něj mám i velkou slabost pro kameny. Strýc teda to vodnes taky pěkně, protože ten se stal po válce jedním z ředitelů jáchymovských dolů, kde ho Rusové obžalovali z toho, že brzdí těžbu, protože trval na výdřevě a zabezpečení štol. Přeložili ho do Kutné Hory, kde ho ale zatkli někdy v lednu 1950 a po procesu dostal čtyřiadvacet let, a tetě oznámili, asi po čtyřech a půl roku, kdy byl pak v Opavě, prošel Mírovem, myslím, prošel lecčím. Skončil v Opavě, když tetě řekli, že se oběsil na kravatě, když ostatní z cely odešli do kina. Takže v 50. letech, to nám všem bylo jasné, jak to mohlo skončit. Takže teď jsme opláceli my, protože on měl dvaapůlletého syna, takže ten pak vyrůstal do svých patnácti let u nás v Benešově.“
„Syn vystudoval medicínu a myslím, že je docela šikovný lékař. Jednu dobu byl osobním lékařem Václava Havla, až ho dochoval do konce. Byl s ním na několika zahraničních cestách... no, zažil s ním různé historky, které, nevím, asi bych neměla říkat, to ať si řekne von, protože ta jeho zranění na těch cestách na Východ nebyla jednoduchá. Vím, že jeden let z Indie klečel za jeho sedadlem jedenáct a půl hodiny s kyslíkem a že málem přistávali, ale když zjistili, že jsou nad Teheránem, tak se letělo dál. No von se mezitím vzpamatoval, takže tady na Ruzyni už byl lepší. Byl s ním i na Tchaj-wanu. Tam zase ouraz, že jo, ještě takový hezký, protože tam něco šil a ochranka říká – neměli bysme na to zavolat doktora? Ale dopadlo to všecko v podstatě dobře. No jo, myslím, že pak dělal primáře na neurologii v Kladně, ale tam paní ředitelka, dneska zavřená, vypsala na to místo konkurz, takže von už do toho nešel a bylo to velmi dobře. On ten osud s námi hraje správnou roli a přistrčí člověka na správný místo, protože to, aby jezdil za Havlem potom na Hrádeček každej den v těch koncích, to by s primariátem v Kladně vopravdu zvládnout nemoh.“
„Otce popravili proto, že on patřil k předákům města Benešova. V roce 1918 třeba vítal prezidenta Masaryka, když se vracel do vlasti, na benešovským nádraží, protože on tam vystoupil (měl tam své přátele, rodinu Veselých), a vůbec patřil k takový městský honoraci. A co jsme se dověděli, měl být zatčen už v té akci v září 1939, ale to ho někdo ze seznamu vyškrtl. Pak šel holt v červnu 1942, kdy říkali, že na každých tisíc občanů města byl popraven jeden z takových představitelů. Ředitel gymnázia, ředitel nemocnice, mezi nimi taky můj otec. Takže ta první léta byla taková pěkná, idylická, radostná. To se všecko změnilo v tom roce 1942. Tam už to začalo být tvrdší. Na mámu třeba už nemluvili někteří lidé, i z Čechů, vyhýbali se jí na ulici a tenkrát k nám přišel evangelický farář se zeptat, jestli něco nepotřebujeme, a tím začaly vlastně i moje styky s evangelickou církví, v které jsem dodnes.“
Hana Bouzková, za svobodna Fuksová, se narodila 13. srpna 1935 v Benešově v rodině ředitele okresní nemocenské pojišťovny a čelného představitele místní organizace strany národně socialistické. Prožila hezké dětství s rodiči a prarodiči, které skončilo roku 1942 otcovou popravou za heydrichiády. Rodina se rozhodla utéct z Benešova do Prahy a po zbytek války bydlela u příbuzných - sedm lidí v jednopokojovém bytě. Po válce se vrátila do Benešova. V roce 1950 byl strýc pamětnice odsouzen na 24 let a posléze bylo příbuzným oznámeno, že si vzal život. Rodina žila v nuzných poměrech, navzájem se podporovala, a pamětnici se tak podařilo vystudovat gymnázium a Filozofickou fakultu UK v Praze. Vyučovat na gymnáziu však Hana Bouzková nesměla, pouze na základních školách. První místo na gymnáziu dostala až v roce 1968. Od svých deseti let byla činná ve skautingu, i v době, kdy bylo hnutí oficiálně zakázáno. Dodnes je vedoucí čestného Svojsíkova oddílu. Její práce byla oceněna vysokým skautským vyznamenáním.
