Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marija Mychajlivna Bozhko (* 1946)

• narozena 3. ledna 1946 ve městě Dubno na Ukrajině v tehdejším Sovětském svazu

• otec byl ruské národnosti, veterán a válečný zajatec z finsko-sovětské války

• matka Joana byla polské národnosti

• 24. dubna 1943 rodiče utekli z obce Kyrylivka do města Dubno před násilnostmi Ukrajinské povstalecké armády

• pamětnice v Dubně vystudovala základní a večerní školu

• pracovala s umělci, jako účetní a nakonec jako mistr v továrně

• zasloužila se o přestavbu katolického kostela v Dubně a je dlouhodobě předsedkyní Dubenského spolku polské kultury v Dubně

• v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině

Ukrajinsko-polské vztahy na Volyni v období druhé světové války

Marija Mychajlivna Bozhko se narodila 3. ledna 1946 ve městě Dubno v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu do polsko-ruské rodiny. Maminka byla polské národnosti a pocházela z vesnice Kyrylivka, která se nacházela v Dubenském okrese. Tatínek byl Rus, pocházel z Leningradu a do obce Kyrylivka ho zavál osud.

Otce totiž v roce 1939 mobilizovali do Rudé armády a poslali na finsko-ruskou frontu. Měl to být snadný triumf Rudé armády. Finové však tehdy projevili svou houževnatost a obrovskou přesilu dokázali zastavit. Tatínek Marije Mychajlivny skončil ve finském zajetí, ale podařilo se mu uprchnout a dostat se do Kyrylivky. Tam se seznámil s Joannou Czichonskou, maminkou Marije Mychajlivny. Bylo to již druhé matčino manželství.

Maminka byla Polka a v meziválečném období měla díky polskému režimu na západní Volyni privilegované postavení, stejně jako další „místní“ Poláci. Samostatné Polsko však v období druhé světové války přestalo existovat kvůli tzv. paktu o neútočení z 23. srpna 1939, kdy si ho mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a Sovětský svaz. Pro vývoj ukrajinsko-polských vztahů i pro rodinu pamětnice byla tato situace klíčová – polský režim se totiž v meziválečném období nechoval vůči zdejším ukrajinským obyvatelům příliš obezřetně.

Polské jednání s ukrajinským obyvatelstvem se dá v mnoha aspektech nazvat vyloženě problematickým. Prvním aktem bylo osidlování západní Volyně polskými kolonizátory, kteří obdrželi místní statky a vytvářeli zde kolonizující elitu. Dalším podobným aktem bylo zrušení škol s ukrajinským vyučovacím jazykem a zavedení polského vyučovacího jazyka. Polsko celkově chtělo Ukrajince asimilovat, ale namísto toho přišla ukrajinská nevraživost vůči Polákům, která v období druhé světové války vyvrcholila tzv. volyňskou řeží. V tomto období stála na jedné straně Ukrajinská povstalecká armáda (lidově známá jako banderovci), na straně druhé Armija Krajowa. Ukrajinská povstalecká armáda si totiž činila nárok na ukrajinské území, protože podle ní náleželo ukrajinskému národu. Oproti tomu Poláci chápali oblast západní Volyně jako součást polského území a nechtěli se jí vzdát.

Marija Mychajlivna si na tyto události pochopitelně pamatovat nemůže, a tak odkazuje na vzpomínky svých rodičů. Osud polské části rodiny byl následující: „Banderovci Poláky zabíjeli. Moje máma měla celkem šest sester. První sestra Angela odjela v roce 1917 do Polska, kam se provdala za polského vojáka, a druhá sestra Marinja byla odvezena nacistickými vojáky do Německa na nucené nasazení, a poté žila v Białystoku. Mámin bratr Pawel prostě utíkal v roce 1943  z Kyrylivky. V té době byl už dospělý. Narodil se v roce 1910 a moje máma v roce 1903. Pawel tedy utekl a zastavil se až v polském Lublinu. Další mámina sestra Paulina byla bohužel invalidní a banderovci ji zabili. Zabili také starého dědu Bojka. Oni prostě zabíjeli Poláky.“

Dne 24. dubna 1943[1] tak musela rodina opustit Kyrylivku a odjet do Dubna, jinak by ji potkal podobný osud jako sestru Paulinu a dědu Bojka: „Moje sestra Helena chodila shodou okolností s jedním chlapcem a jeho otec řídil tu banderovskou bandu. Těch lidí nebylo moc, ale zřejmě jim pomáhali další obyvatelé. Helenčin chlapec k nám přišel jednou večer, to měla být paska[2] na 24. dubna 1943, a povídá: ‚Utíkejte pryč, tady v obci budou celou noc až do rána zabíjet.‘ Máma říká: ‚A co jsme komu udělali?‘ A on říká: ‚Oni se vás nebudou ptát, co jste udělali. Já vám říkám: Utíkejte!‘ Táta byl tehdy v Dubně, protože hledal byt. Zato máma a sestra [již před návštěvou Helenčina chlapce – pozn. autor] bydlely celý týden u jednoho souseda [a v době masakru – pozn. autor] seděly nahoře v domě. Soused jim [k večeru po zabíjení – pozn. autor] řekl: ‚Utíkejte do Dubna.‘ Tak ony utíkaly do Dubna. Moje máma utekla oblečená tak, jak byla.“

V obci Kyrylivka žilo podle Marije Mychajlivny 142 obyvatel na 37 hospodářstvích a jenom z maminčiny strany zahynulo deset příbuzných. Pamětnice na místě masakru postavila v roce 2005 kříž: „Banderovci pálili domy. Máma se schovala,[3] slyšela všechno, ale slézt nemohla. Dědečkovi bylo v té době již devadesát let a oni mu řekli: ‚Pojď ven z domu a řekni nám, kde máš zahradu.‘ Babička jim říkala: ‚On je hluchý, nic neslyší.‘ Tak babička vyšla ven a oni ji na té zahradě zastřelili. Dědečka pak zastřelili také. Máma počkala do večera a pak utekla do Dubna. Musela jít v noci pěšky lesem. Aby je nikdo neviděl.“

Celkem bylo v obci Kyrylivka rukou banderovců povražděno 28 Poláků a mezi nimi i dědeček a babička pamětnice – Marija a Josef Czichonski. Ostatní zabité rodiny se jmenovaly Shashkevichi, Vojczechovski, Hrishpinski, Chojinski, Oremovski, Klimkevichi, Bojki, Janycki. K doplnění lze uvést, že další matčina sestra Fráňa se oženila s Čechem a pravděpodobně odjela v roce 1947 do Československa.[4]

Není se čemu divit, že polsko-ukrajinské vztahy byly v období druhé světové války v troskách a že do města Dubno uteklo před Ukrajinskou povstaleckou armádou z Kyrylivky více polských rodin. Další osud obce Kyrylivka pak již Marija Mychajlivna nijak neobjasňuje a vypráví o situaci v Dubně.

K historii celé oblasti lze říci, že zatímco Poláci se mohli skrývat ve městech, popřípadě utvářeli vesnickou domobranu, Ukrajinská povstalecká armáda ovládala lesní i vesnické prostory a byla reálnou a dominantní mocí na západní Volyni. Tyto polsko-ukrajinské boje však probíhaly na pozadí regulérní války mezi Rudou armádou a německým wehrmachtem, a když od roku 1944 začala nacistická armáda ustupovat z území západní Ukrajiny, vrátila se do té oblasti staronová mocnost – Sovětský svaz. Ten okamžitě po svém příchodu začal proti ukrajinským povstalcům bojovat, a to relativně úspěšně. Již v polovině padesátých let seděla většina ukrajinských povstalců v sovětských pracovních táborech nebo byla postřílena. Sovětský svaz tak na západní Ukrajině pevně rozvinul chapadla své moci a po kdysi dominantní síle ukrajinských povstalců se v poválečném období slehla zem.

 

Po válce ve městě Dubno

Po válce se již rodiče do Kyrylivky nevrátili, a Marija Mychajlivna se tak narodila ve městě Dubno. Rodina nejdříve bydlela na Bazarchiku, v jedné části Dubna, ale poté se musela odstěhovat kvůli polským přesídlencům. Tito přesídlenci, nazývaní ukrajinsky jako pereselenci, žili v Lublinském kraji a po válce se tak ocitli ve východním Polsku. Na základě polsko-sovětské dohody byli od roku 1944 „vyměňováni“ za Poláky ze západní Ukrajiny, vlakem transportováni na jižní Ukrajinu, ale odtud se kvůli těžkým životním podmínkám sami sestěhovávali na západní Ukrajinu, kde zabírali domy po reemigrujících Polácích a Češích. Také maminka Marije Mychajlivny mohla reemigrovat do Polska, ovšem její manžel byl ruské národnosti a na smíšená manželství s nepolským manželem se možnost reemigrace nevztahovala: „Přesídlenci z Polska nás vystěhovali z našeho domu. Ten už byl ale opravený a měl i střechu. Dříve jsme totiž v domě neměli dveře ani okna, a tak jsme to všechno museli zatlouct dřevem. Otec to všechno do zimy opravil. Tak jsme žili. I prase s námi žilo.“

Ve městě Dubno vychodila Marija Mychajlivna čtvrtou (základní) školu: „V matrice mám napsanou polskou národnost a všichni ve škole mě označovali jako katoličku. Chodila jsem také do katolického kostela, což bylo dáno i tím, že také  máma byla katolička. V roce 1956 jsem pak absolvovala první přijímání u jednoho kněze, který byl později svatořečen. Mám doma i fotografii, jak jsem byla na prvním přijímání.“

Marija Mychajlivna vzpomíná, že hodně jejích spolužáků ze školy již zemřelo a že se nejvíce kamarádila s chlapci, a nikoliv s děvčaty. Po sedmi třídách základní školy docházela do večerní školy a už ve čtrnácti letech pracovala v zemědělství: „Oni tam brali na léto pracovníky. Dávali jsme do košů obilí. Bylo to těžké, ale chtěla jsem si něco koupit a hezky se obléci.“

Později pracovala s umělci, jako účetní a nakonec jako mistrová v továrně. Za Sovětského svazu se prý nežilo špatně: „Měla jsem zaměstnání a pracovala jsem. Byla jsem mistrová a se dvěma dalšími ženami jsem vozila do kolchozů dlaždice. To byla moje práce. Musely jsme je vždycky naložit a vyložit, a když jsme přijely pozdě, tak už v kolchozu nebyl nikdo, kdo by nám pomohl. Za Sovětského svazu jsem si dokonce mohla něco budovat. Teď se svojí penzí neudělám nic. Teď mám penzi 2000 hřiven. Za Sovětského svazu jsem si mohla jít i na něco postěžovat. Teď už nic nezmůžu.“

Maminka zemřela v roce 1990 a tatínek, který pracoval v továrně na výrobu nábytku, zemřel v roce 1971: „Máma se ke mně chovala hezky. Měla mě moc ráda. Otec mě také měl rád. My jsme spolu jezdili do Kyjeva kvůli jeho nemoci. Naposledy jsem ho zavezla do Ruska. On se chtěl naposledy podívat na svou vlast. Už byl nemocný, ale jela jsem s ním, aby to viděl.“

 

Vztah k Polsku, polský kostel a polský spolek v Dubně

Ukrajina se stala nezávislou v roce 1991 a už následující rok vznikl v Dubně polský kostel za vydatné pomoci Marije Mychajlivny: „Já jsem se o to postarala. V roce 1991 jsem jezdila do Rivne i do dalších měst a bojovala jsem za otevření kostela. Tam totiž místo kostela byla sportovní škola [ale původně to byl katolický kostel – pozn. autor]. V roce 1992 jsem kostel otevřela a dne 29. března 1992 se tam konala první bohoslužba. Postavili jsme si tam lavice, doprostřed jsme dali stůl a zavěsili jsme na stěnách obrazy. Bohoslužbu měl kněz z Křemence.“  V roce 1994 konečně byla z prostoru kostela přesunuta sportovní škola.

Polský spolek v Dubně – Dubenský spolek polské kultury v Dubně – vznikl také za pomoci pamětnice. Vznikl v roce 1995 a Marija Mychajlivna je od roku 2000 předsedkyní. „Přijíždí k nám učitelé z Polska a vyučují u nás polštinu. Děti se chodí učit polsky. Učitele platí Polsko. Dříve jsme učili v sobotu i v neděli v Domě dětí a mládeže, ale jak začali tu budovu opravovat, tak jsme najednou neměli, kde se učit. Nabídli nám dvě místnosti a třídu, kde jsme si postavili dveře, položili linoleum a opravili okna. Ale topení nebo toaleta tam nejsou,“ vypráví pamětnice a dodává, že místní podnikatelé naštěstí s topením i s dalšími potřebnými náležitostmi pomohli.

Marija Mychajlivna sama dříve vyučovala polštinu. Má Kartu Polaka a v Polsku má příbuzné. Příležitostně do Polska stále jezdí: „Ale co tam můžu dělat s mojí penzí? Když jsem byla mladší, tak jsem v Polsku pracovala. Sbírala jsem jahody. Ale teď už je těžké tam odjet a někde tam pracovat.“

Pro získání Karty Polaka je nutné znát polský jazyk, polské tradice i polskou historii. Marija Mychajlivna má tuto kartu už do konce života: „Už je mi sedmdesát let, tak mi ji dali na doživotí. Ale už tam jezdím málo.“

Situaci dnešní Ukrajiny vnímá jako velice nepříznivou: „Ještě máme kvalitní černozem, ale jestli se i ta prodá, tak už tu nezbude nic. Dříve se dokonce vozily do Německa vagony plné hlíny. A teď kácí les. Já jsem jela včera ze Lvova a viděla jsem, jak jela auta s dřívím. A komu potom budeme potřební, když už u nás nic nebude?“

Manžel Marije Mychajlivny zemřel v roce 2004. Pamětnice dnes žije ve městě Dubno a je stále předsedkyní dubenského polského spolku. O nedělích chodí do katolického kostela, stará se o kontakty s polským konzulátem, s polskými kněžími a s dalšími polskými spolky, ale také jezdí do své rodné obce, aby zavzpomínala na mrtvé příbuzné.

 

 

[1] V jejích vzpomínkách na http://www.wolaniecom.parafia.info.pl/?p=main&what=201 však uvádí datum 16. dubna 1943.

[2] Pravoslavné Velikonoce.

[3] V tomto momentě paní Bozhko příliš nerozumím, ale pravděpodobně hovoří o tom, že se maminka schovala pod střechou.

[4] Správným uvedením polských jmen si nejsem jistý. Zdroj: http://www.wolaniecom.parafia.info.pl/?p=main&what=201.