Vladimír Brabec

„A tenkrát na ten podzim bylo bahno, studený deště, bylo to strašně obtížný, lidi byli dost nemocní. A tenkrát jsme se rozhodli, že budeme stávkovat. Takže celá česká parta, a nejen čtyřiadvacátý ročník, ale i ti kluci, jednadvacátý ročník, všichni se k tomu přidali a začali jsme den stávky. Všechno vzhůru nohama. Češi, dovolej si stávkovat! Ovšem že jsme váhali v těch ubikacích. Diskutovali jsme o tom: budeme stávkovat, zůstaneme tady na těch ubikacích? Někteří říkali, ne, tady by nás snadno sehnali, rozptýlíme se do lesa. Já jsem říkal, to je pitomost. Oni mají psy, pustili by je za námi. Nejlepší bude, když se seřadíme a půjdeme jim vstříc. A to se ujalo. Udělali jsme takový trojstup a šli jsme směrem fabrika. Chytli nás werkšusáci, kteří šli zas pro nás. Vzali nás pod pušky a pod psy, psi kolem nás, a šli jsme do fabriky. Ve fabrice nás postavili před ten šéfovský barák, tomu šéfovali esesmani, ne SA, nýbrž SS. Nějaký vysoký důstojník SS. Tam nás postavili, chvíli jsme stáli. Pak přišla celá patrola, pak přišel šéf a začal na nás řvát, jak si dovolíme stávkovat uprostřed války, jejich mládež že musí být na frontě, že spousta lidí umírá na frontě a my tady máme takový klidný a jistý zaměstnání. Život náš není ohrožený, a dovolíme si stávkovat. Hrozně nadával a povídá: ,Jako výstrahu jednoho z vás dám před fabrikou pověsit.‘ Nastalo samozřejmě hluboké ticho. ,Vyberte si jednoho z vás.‘ My si budeme vybírat? Ještě hlubší ticho. ,Když nechcete vybrat, já vybírám: ‚Támhleten.‘ Ukázal na Pepíčka. To byl kluk z té party, se kterým jsme chodili v Magdeburgu na pivo do hospody. On nás tam hostil slaninou, kterou dostával z domova, z venkova. A teď ho chtěli dát pověsit. V tu chvíli, kdy ukázal na Pepíčka, se to ve mně vzbouřilo a začal jsem řvát na plukovníka SS: ,Není třeba nikoho věšet, je potřeba lidem dát boty! V tomhle marastu mají lidi chodit bosi? Kdybychom měli aspoň dřeváky!‘ Dřeváky nebyly. Ale věděli jsme, že dřeváky ve skladu jsou, dokonce i boty.“

„První, co jsme dělali, byly barikády, já jsem byl ve skupině Františka Juhana. Ten měl za úkol zajistit obranu, znepřístupnit vojsku nacistickému, hitlerovským tankům, cestu od Štěchovic, kde bylo nějaké středisko, znemožnit tento jižní přístup do Prahy. To jsme zabezpečovali, ale to bylo velmi nedostatečné, až do chvíle, než přijeli vlasovci. Velitelem Františka Juhana byl generál Bartoš, sídlil na smíchovském nákladovém nádraží. A ten mě začal používat na kontakt s těmi vlasovci. Dostal jsem za úkol vlasovce zavést někam, odkud by se dalo střílet z děl. Oni měli lehčí pohyblivá děla. Šli jsme je postavit k chuchelskému kostelíku, tam odtud zaujmout postavení pro případný příjezd tanků od Štěchovic. Což se skutečně stalo, tam ty tanky skutečně jely. Jenže přijely na chuchelskou křižovatku a vlasovci začali palbu. Došlo k palbě, naštěstí to skončilo tak, že Němci... ty tanky neopětovaly palbu na vlasovce a na kostelík, nýbrž otočily se a jely nazpět ke Štěchovicím. Takže ten úkol zabránit příjezdu tanků se splnil. Zároveň jsme stavěli s partou Františka Juhana a dobrovolníky, kteří se na to hlásili, barikádu, hlavně z kostek dlažebních.“