„Tam v tý firmě Pener přijížděl na dráhu, kde jsme dělali, každej den esesák na motorovým vozíku, v jedný ruce pistol a v druhý karabáč. Jmenoval se Franz. Von uměl polsky i německy. Ten tam mlátil lidi. Přenášeli jsme kolejnice a von zezadu karabáčem... Představte si po válce, už byly televize, tadyhle jsem se holil, najednou slyšim, že mluvěj o Norimberku, tak se jdu dívat a řikám: ,Ježišmarjá, to je Franz!‘ Dávali norimberskej proces a já jsem ho poznal v televizi. Byl taky souzenej a dostal trest smrti.“
„Ráno byla mlha, že nebylo vidět na krok. Asi v devět hodin se mlha zvedla. My jsme tam dostali takovou nakládačku, německá dělostřelecká ofenzíva, tam nám snad nejvíc lidí padlo. Naši pěšáci tam utíkali, to bylo strašný a my protiletadlovci třetí brigády jsme zůstali jako první linie… A teď hodinu byla palba z německé strany, přilétly dva messerschmitty, nesestřelili jsme je, ale utekly. Německá pěchota se na nás hrnula.“
„Tu noc se mi stalo to popálení. My jsme měli takové ruské koptilky, byl v tom benzín a knot a hořela. Když jsem se ze všeho toho vrátil, přišel jsem do bunkru a vona ta koptilka dohořívala, tak si říkám: ,Doleju tam benzín.‘ Ale my jsme do toho benzínu museli nejdřív nasypat sůl, to zabránilo výbuchu. Já jsem myslel, že v té láhvi je ta sůl, ale byl to čistej benzín. Jak jsem to nalejval, knot byl takhle vytaženej a hořel, tak ty páry se asi vznítily a mně ta flaška v rukou chytila. Já to hodil a pak hořel celý bunkr, tam ležela obsluha. Já jsem vylít ven a válel jsem se po sněhu, já jsem hořel taky. Hořel jsem tak, až jsem ležel bezvládně, a kamarádi přiběhli, tak prý na mě hodili deku, tím mě zachránili.“
„Jsem se narodil na Volyni 2. ledna 1921, obec Zawidow. To byla celá česká vesnice. Rodiče oba byli zemědělci soukromě hospodařící, až do příchodu Sovětů. Potom byly kolchozy. Já jsem byl s otcem, ale za okupace Hitlerem jsem byl nasazený na nucené práce. Pracoval jsem na dráze, ale tam na Ukrajině. Kolchozy, to bylo hned. Pozemky vzali, všechno vzali.“
„Na vlastní oči jsem viděl, když je stříleli. Tam byla křídová hora. Cementárna, křída se těžila lanovkou. Tam si vykopali Židi takový díry a jednu noc přijelo SA nebo SS a celou noc je tam vozili a stříleli. Ty kulomety jsem neviděl, jen jsem je slyšel. Společně s jedním kamarádem, byl tam vysutý most železniční, tak jsme si na něj vylezli a dívali jsme se přímo k té křídové hoře, a jak je vozili. Ty auta byla červená. Židé z aut utíkali, skákali dolů, který utíkal, hned ho zastřelili. Padali nazí do jam. Bylo to 600 metrů ke křídové hoře. Všichni věděli v obci, co se děje. Celé ghetto zlikvidovali za jednu noc. Hromada jich utekla a pak začaly honičky gestapáků na Židy. To potom jich sehnali ještě hromadu.“
„Co bych doporučoval mladým generacím, které přijdou: aby v životě už nedovolily, aby se dostala komunistická strana k moci a aby měla ten program, jako měla tehdá za našich mladých let, že všechno nám vzali, všecko vyrabovali a my jsme museli živořit.“
Nadporučík v.v. Josef Brabenec se narodil 2. ledna 1921 na Volyni v obci Záwidow. Otec byl zemědělec, matka v domácnosti. Brabencovi vlastnili šest hektarů půdy. Za německé okupace byl totálně nasazen na Ukrajině. Pod sovětskou správou pracoval v kolchozu. Netrvalo dlouho a mladý Josef musel nastoupit na práci do firmy Pener (pracoval tam od roku 1941 do roku 1943) ve městečku Zdolbuniv, kde se přešroubovávaly kolejnice na užší rozchod. Pan Brabenec se tehdy účastnil odbojové činnosti v rámci ilegální organizace volyňských Čechů Blaník. Měl za úkol monitorovat provoz německých vojenských transportů na blízké trati. Pamětník byl svědkem brutálního vraždění Židů na křídové hoře. Po návratu Rusů do oblasti se rozhodl vyhledat Československou brigádu, o jejíž existenci se dozvěděl již dříve z rozhlasu. Josef Brabenec posléze nastoupil výcvik u KPÚV (Kanón proti útočným vozům). Během pokračovacího výcviku v rumunských Černovicích byl přeřazen k protiletadlovému dělostřelectvu. 9. září 1944, bezprostředně po mohutné dělostřelecké přípravě, vyrazil se svou jednotkou směrem na Duklu. Dostali rozkaz zakopat se u obce Wrocanka. Druhý den ráno se ukázalo, že stojí tváří v tvář dobře připravenému nepříteli. 6. října 1944 projel Josef Brabenec slavnostně ozdobenou bránou na Slovensko. Utrpěl zranění popáleninami, rekonvalescence trvala čtyři měsíce, které strávil v nemocnicích na Slovensku, Přemyslu a Saratově na Uralu. Potom, během přesunu do Humenného k náhradnímu pluku, se zastavil doma na Volyni. Tam ho zastihl konec války. Po válce se nastěhoval do usedlosti v Milešově u Lovosic. Se ženou Janou, která byla ze smíšené česko-německé rodiny (narodily se jim čtyři děti), soukromě hospodařil až do roku 1951, kdy ze strachu před bolševickou perzekucí vstoupil do družstva. V roce 1988 odešel do důchodu. Josef Brabenec zemřel v roce 2004.
