Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Brabenec (* 1951)

• narodil se 4. února 1951 ve Znojmě

• v roce 1961 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem

• kvůli problémům se srdcem musel na operaci a rok nesměl sportovat

• v Ústí nad Labem hrál dorosteneckou ligu, střelbu na koš trénoval sám až šest hodin denně

• na vojnu šel v 19 letech do RH Pardubice

• v roce 1971 ho trenér Nikolaj Ordnung nominoval na mistrovství Evropy mužů v Německu, kde získal s týmem páté místo

• po vojně přestoupil do Zbrojovky Brno, kde získal šest titulů mistra republiky. V Brně se oženil a založil rodinu

• v roce 1976 byl s mužstvem ČSSR šestý na letní olympiádě v Montrealu, o rok později vybojoval na mistrovství Evropy v belgickém Lutychu bronzové medaile

• stejný úspěch zopakoval s týmem v roce 1981 v Praze

• po mistrovství Evropy v roce 1981 vypadl na dva roky z reprezentace kvůli celnímu prohřešku

• v roce 1985 dosáhl největšího úspěchu, na mistrovství Evropy v Německu dovedl tým jako jeho nejlepší střelec k stříbrným medailím

• v letech 1989 až 1991 hrál za maďarský Debrecen

• v československé lize se stal historicky druhým nejúspěšnějším střelcem s 10 726 body. V anketě o nejlepšího českého volejbalistu 20. století skončil na druhém místě

• dcera Andrea (narozena v roce 1974) hrála ze českou basketbalovou reprezentaci, syn Kamil (narozen 1976) byl extraligový hokejista

• roce 2021 žil Kamil Brabenec starší v Brně

Trochu dobrodruh a furiant, ale hlavně zlatá ruka světového  basketbalu. Zároveň dříč, který házel míčem na koš i šest hodin denně. Kamil Brabenec, druhý muž v anketě o českého basketbalistu 20. století, získal na mistrovství Evropy jednu stříbrnou medaili a dvě bronzové, byl na třech olympiádách a se Zbrojovkou Brno vyhrál šestkrát titul mistra republiky.

Z paměti mu nevymizela ani velká anabáze, kterou zažil jako pětadvacetiletý se spoluhráči před olympiádou v Montrealu v roce 1976. V kvalifikaci v kanadském Hamiltonu nečekaně uspěli, navzdory předsedovi Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) a členovi ÚV KSČ Antonínu Himlovi, který je nechtěl za Atlantický oceán vůbec pustit. Když na olympiádě porazili ve skupině o páté místo až osmé místo Kubu, potkal právě Antonín Himl Kamila Brabence a jeho kamaráda Jiřího ‚Ádu‘ Pospíšila u nástěnky s výsledky československé výpravy.

„Po zápase s Kubou nám došlo pivo a napadlo mě, že si zajdeme pro dvě plzně do kanceláře o patro níž za plukovníkem Mudrou z RH Praha, kterého jsem znal,“ prozrazuje Kamil Brabenec. Cestou pro Prazdroj narazila nerozlučná dvojice na nejvyššího sportovního ‚papaláše‘ v ČSSR a následovala fraška.

Prolhaný předseda ČSTV jim byl pro smích

„Vy jste basketbalisti, že?“ zeptal se jich Antonín Himl. „Vy teď hrajete ve skupině o páté místo a porazili jste Kubu, že? To je dobře, já vám, kluci, tak věřil.“

Brabenec s Pospíšilem ale dobře věděli, jak Antonín Himl vystupoval proti účasti národního mužstva v kvalifikaci na olympiádu, a neudrželi se. „Museli jsme se strašně smát,“ uvádí  pamětník.

Generalita československého sportu dala navíc basketbalistům kanadské dolary jenom na dobu, kdy se hrála kvalifikace. Po překvapivém postupu do hlavního olympijského turnaje zůstali Čechoslováci v Kanadě dva týdny úplně bez peněz a byli odkázáni na milost univerzity v Hamiltonu, jež se jim postarala alespoň o noclehy a jídlo. Basketbalistům pomohl rovněž známý Jiřího Pospíšila, jenž žil v nedalekém Detroitu a do USA emigroval. V Torontu hostili před olympiádou Kamila Brabence a Jiřího Pospíšila slavní utečenci z totalitního Československa, hokejisté Richard Farda a Václav Nedomanský.

„Na olympijském turnaji jsme nakonec skončili šestí, což beru jako slušné umístění,“ upozorňuje pamětník. „Co by za to dnešní basketbalová generace dala.“

Jako dítě musel na operaci srdce

Kamil Brabenec se narodil 4. února 1951 ve Znojmě, s maminkou, tatínkem, sestrou a bratrem žil do deseti let v Jihlavě. V roce 1961 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem. „Přihlásil jsem se tam na hokej, ale při rentgenovém vyšetření mi našli stín na srdci. Po operaci jsem nesměl mezi dvanáctým a třináctým rokem sportovat a spoluhráče jsem už nedohnal,“ říká Kamil Brabenec. Zkoušel fotbal, ale strčili ho do branky, poněvadž se dozvěděli, že tam chytal jeho táta. Po dvou letech v brance skončil, kromě jiného byl z padání na škváru samý škrábanec.

Dal se na házenou, ale vadila mu na ní přehnaná tvrdost. Před koncem základní školy ho kamarádi vzali na basketbal, u něhož už zůstal. Od začátku pro něj vybrali místo rozehrávače. „První utkání jsme po třech měsících tréninku prohráli 2:62 a vypadali jsme směšně. Ale měli jsme dobré trenéry, trénovali jsme se staršími kluky a rychle se zlepšovali,“ vzpomíná Kamil Brabenec. „V Ústí jsem hrál ligu za mladší i za starší dorost a byli jsme na špici. Hodně jsme se chodili koukat na muže a na ženy, kde dalo mnoho odkoukat.“

Nadějný basketbalista chodil na chemické učiliště a před vojnou rok do práce. „Trénovali jsme třikrát týdně, ale kvůli tomu, že jsem chtěl skončit na vojně v Dukle nebo Rudé hvězdě, tak jsem trénoval víc. Chodil jsem do haly hned po učení nebo po práci kdykoliv, když tam bylo volno,“ prozrazuje. „Když trénovalo jiné družstvo, slušně jsem se zeptal, jestli mohu s nimi, nebo jestli mě nechají alespoň střílet na koš. Většinou mě nechali, takže jsem střílel šest hodin denně. Kromě svého tréninku jsem opravdu dřel, dřel a dřel, abych uměl střílet a dobře jsem hrál.“

Na vojnu ho vzali do Rudé hvězdy Pardubice

Když bylo pamětníkovi sedmnáct a půl roku, vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby ukončila snahy o obnovu demokracie. „Vzpomínám si, že když přijeli Rusové, šli jsme v Ústí na náměstí a křičeli tam něco proti nim,“ prohlašuje. „Ale to bylo všechno, co se dalo dělat. Žil jsem ale tehdy hlavně basketbalem a politika šla kolem mě.“

Kamilu Brabencovi se splnil sen prožít dvouletou vojnu ve sportovním klubu. Trenér Rudé hvězdy Pardubice Luboš Bulušek se na něj přijel podívat na utkání druhé ligy s Ekonomem Praha a vzal ho do mužstva, které právě postoupilo do nejvyšší československé soutěže. „Hráli tam Jirka Ammer a můj velký vzor Milan Voračka, výborný střelec,“ uvádí pamětník. „Na přijímači se mnou byli další branci – kromě basketbalistů i atleti, cyklisti nebo boxeři. Ale zrovna mě nominovali na  juniorské mistrovství Evropy do Řecka a vojenský výcvik jsem měl jen tři dny. Co jsem se za ně mohl asi tak naučit? Zvládl jsem sborku a rozborku samopalu, jeden pochod, jeden poplach, vpravo vlevo v bok a jednu střelbu slepými náboji.“

Na mistrovství Evropy jeli 50 hodin vlakem

Do Řecka českoslovenští junioři neletěli, ale cestovali vlakem. ‚Mordovali‘ se v něm 50 hodin, ke všemu nejeli v lehátkové voze, ale v obyčejném se sedačkami. A tak se pořádně nevyspali.

„Do Řecka jsme přijeli celí zmlácení a prohráli jsme nešťastně o jeden koš s Itálií,“ říká Kamil Brabenec. „Pak jsme ve skupině porazili o hodně bodů Bulharsko a vyhráli jsme i nad dalšími mužstvy. Bulhaři porazili o jeden koš Italy, dali ho dvě vteřiny před koncem a postupovali bychom ze skupiny mezi nejlepší čtyři. Ale Italové měli v zákulisí velké slovo a po zápase s Bulhary divoce gestikulovali. V hledišti seděl William Jones, generální sekretář  Mezinárodní basketbalové federace, a rozhodl, že se během zápasu na pět vteřin zastavila časomíra a rozhodující koš Bulharů tedy padl až po konci zápasu. Vedoucí výpravy Standa Zahradníček řekl: ‚Kluci, měl bych podat protest, ale nemám dolary na složení zálohy‘. Byli jsme zklamaní a skončili jsme až osmí.“

V Rudé hvězdě Pardubice se Kamil Brabenec uchytil rychle. S reprezentantem Milanem Voračkou trénoval, viděl, co jak dělá a vymýšleli mezi sebou na tréninku střelecké soutěže a sázky. „Milan se o mě začal starat a před prvním ligovým zápasem šel za trenérem Buluškem a přemluvil ho, ať mě postaví do základu,“ prozrazuje  pamětník. „Milan do něj hučel tak dlouho, až ho přemluvil. Přišel za mnou a řekl mi: ‚Ne aby ses z toho podělal, střílet umíš, tak se neboj‘. Hráli jsme s Prievidzou nebo s Handlovou, Milan dal třicet tři bodů, já třicet jedna a vyhráli jsme. Vždycky jsem sázel na první zápas, když jsem udělal dojem, měl jsem cestičku umetenou.“

Vojnu měl skvělou, hrál jenom basket

Na vojně v Pardubicích nedělal Kamil Brabenec nic jiného, než že dvakrát denně trénoval a v sobotu a v neděli hrál zápasy. „Brali jsme žold devadesát korun měsíčně, ale dostávali jsme kalorné tisíc dvě stě korun,“ připomíná. „Jedli jsme ve velké vývařovně na policejní škole, obědy stály pět korun, večeře taky, tak jsme docela dost ušetřili.“ Právě na vojně si Kamil Brabenec vypěstoval svou pověstnou skvělou ruku, poněvadž na koš házel podobně jako v Ústí i mimo tréninky. Po roce v první lize se probojoval do československé mužské reprezentace.

V roce 1971 ho trenér Nikolaj Ordnung nominoval na mistrovství Evropy v Německu, kde se potkal s ikonami tuzemského basketbalu Jiřím Zídkem, Jiřím Zedníčkem, Jiřím Růžičkou nebo Janem  Bobrovským. Družstvo skončilo páté, což se tenkrát považovalo za neúspěch. V roce 1971 vyjel pamětník i na první velký zájezd do západní Evropy, na letní  turné do Itálie, kde Čechoslováci hráli také u moře pod umělým osvětlením.

Vojna mu skončila posledním ligovým zápasem na jaře 1972. Další měsíce sloužil v armádě jen úředně, s reprezentací se totiž připravoval na Letní olympijské hry 1972 v Mnichově. Od dubna jezdil po všech soustředěních a místo ve stejnokroji chodil v civilu.

Mnichovskou olympiádu mu zkazil teroristický útok

„Do doby, než v Mnichově vlítlo na Izraelce arabské komando, byla olympiáda výborná, pak atmosféra zhoustla. Byli kolem nás vojáci se samopaly, a když se dozvíte, že všichni Izraelci zahynuli, máte strach,“ svěřuje se Kamil Brabenec. „Ani jsme se moc nechodili dívat na jiné sporty. V Mnichově jsme měli dobré mužstvo, ale bohužel nám onemocněl trenér, což se projevilo při vedení zápasů. Dva jsme těsně prohráli, myslím, že kdyby byl trenér zdravý, vyhráli bychom je. Spadli jsme do skupiny o páté až osmé místo. V prvním zápase jsme vedli s Brazílií asi o patnáct šestnáct bodů, praskla klimatizace, napršelo na palubovku, během dlouhé přestávky jsme vyšli z tempa a prohráli. Skončili jsme osmí, což byl zase neúspěch.“

Olympiáda skončila v září a Kamil Brabenec řešil, kam půjde z Rudé hvězdy Pardubice. Obdržel více nabídek z nejlepších československých oddílů, kromě jiného ho hodně přemlouvala Ostrava.

Zakotvil ve Zbrojovce, Brno se mu zalíbilo navždy

Jeho přítelkyni se však šedivé centrum průmyslového města nelíbilo a nakonec si vybrali Brno, kde jim Zbrojovka obstarala menší byt. Po narození dcery Andrey a syna Kamila v letech 1974 a 1976 jim klub dal větší byt na krásném místě nad přehradou obklopenou lesy. Kdyby šel do Prahy do VŠ nebo do Sparty, hrozilo by mu, že kvůli kritickému nedostatku bytů skončí na ubytovně.

„Praha byla pro mě moc velké město, v menším Brně se mi vždycky líbilo,“ tvrdí. „Zažil jsem tam ještě zápasy ve staré tělocvičně, byla tam taková domácká atmosféra. K hřišti jsme dokopali lavičky a diváci viseli i na žebřinách.“

Před olympiádou 1976 v Montrealu se musela reprezentace ČSSR prokousat kvalifikací. Na evropskou kvalifikaci ve Skotsku ji funkcionáři ani nepřihlásili, vedení ČSTV na čele s Antonínem Himlem usoudilo, že v konkurenci Jugoslávie, Itálie či Španělska by basketbalisté neuspěli. Světová kvalifikace se hrála těsně před Montrealem v kanadském Hamiltonu a z 13 týmů postupovali pouze tři.

„V ČSTV probíhal vnitřní boj, jestli poletíme do Hamiltonu nebo ne. Himl tvrdil, že stejně nemáme šanci, a i kdyby, tak jedna medaile pro mužstvo s dvanácti lidmi, trenérem, doktorem a vedoucím výpravy jsou zbytečně vyhozené peníze,“ vzpomíná Kamil Brabenec. „Moc jsme nevěřili, že nás na kvalifikaci do Hamiltonu pošlou, ale trenér Láďa Heger říkal: ‚Nebojte se, ono to nějak dopadne‘. Místopředseda ČSTV Rudolf Dušek nakonec obešel Himla a rozhodl, že odletíme. Bylo zasedání ÚV ČSTV, kde Himl prohlásil, že košíkáři nikam nepojedou. Ale my jsme už seděli v letadle někde nad Atlantikem, což Himla hrozně rozčílilo.“

Před olympiádou 1976 byli v Kanadě dva týdny bez peněz

V Hamiltonu Čechoslováci porazili na úvod překvapivě velmi silnou Jugoslávii a v rozhodujícím zápase drtivě Mexiko. „Dali jsme jim o čtyřicet s prstem v nose a postoupili na olympiádu,“ dodává pamětník. Po druhém místě v Hamiltonu, kde za sebou Čechoslováci nechali silné Španěly, Brazilce nebo Izraelce, však nastaly komplikace. Olympiáda totiž startovala za dva týdny.

„Skončila kvalifikace, jsme na olympiádě, ale co teď? Letět zpátky znamenalo zvykat si na šestihodinový časový posun mezi Montrealem a Prahou. Za pár dní bychom se vraceli zpátky a zase bychom se museli aklimatizovat,“ vysvětluje Kamil Brabenec. „Řekli jsme si, že je to hloupost a že zůstaneme v Hamiltonu. Vedoucí výpravy Vojta Mareš říká: ‚To je sice hezké, ale já už nemám žádné peníze‘. Což byla ohromná legrace. Nevěděli jsme, jak budeme jíst, jak trénovat, kde budeme bydlet.“

Nakonec se všechno povedlo zařídit díky dobrotě představitelů univerzity v Hamiltonu. „Bydleli jsme tam i trénovali, univerzita nám to nechala sponzorsky včetně praní dresů,“ přiznává Kamil Brabenec. „Přes týden se nám univerzitní jídelna postarala o stravování. Ale na víkendy zavírala. Tak jednu sobotu a neděli pro nás trenér univerzitních basketbalistů uspořádal u sebe na baráku piknik, abychom se mohli najíst. Pozval i svoje univerzitní družstvo.“

Pomohl jim kamarád emigrant a slavní hokejisti

Kanadský Hamilton leží nedaleko od amerického Detroitu. Reprezentant Jiří Pospíšil tam měl kamaráda, který z totalitního Československa odešel do USA. „Před druhým víkendem mu do Detroitu zavolal. Kamarád přijel, naložil nás do auta, měl takovou malou dodávku. Řekl: ‚Držte hubu, ať nikdo nepozná, že jste z Československa, já vás převezu přes hranici‘,“ poznamenává pamětník. „Jako na potvoru nás ale zastavil americký policista a byl naštvaný, že nás na korbě jede devět lidí. Ale kamarád všechno vyřídil, do Detroitu jsme se dostali, postaral se tam o nás a dovezl nás zase zpátky. Tak jsme vegetovali v Kanadě čtrnáct dní, normálně jsme žít nemohli.“

Kamil Brabenec znal navíc z Brna hokejového mistra světa a hráče Zetoru Richarda Fardu. Ten v roce 1974 utekl se spoluhráčem z národního mužstva Václavem Nedomanským do Kanady. V době olympiády žili v Torontu vzdáleném 60 kilometrů od Hamiltonu. Hráli tam za klub Toros v profesionální soutěži WHA. „Na kvalifikaci jsme si z Československa dovezli pivo a ještě nám nějaká zbývalo. Tak jsme zavolali Ríšovi a Vaškovi, ať na něj přijedou a uděláme si piknik. Vzali s sebou manželky a hlavně, dovezli dva koše jídla, najedli jsme se, napili a pokecali,“ uvádí Kamil Brabenec. „Vašek Nedomanský pak ve volný den přijel pro mě a pro Ádu, vzal nás v Torontu na oběd a na otáčecí televizní věž. Hráli jsme si s jeho čtyřletým synem a zrovna se mu narodila dcera Vicky. Na olympiádě v Montrealu už naši funkcionáři věděli, že jsme se setkali s Fardou a Nedomanským. Kluci říkali, že bude průser, ale nic se nám nakonec nestalo. Znal jsem Ríšu z Brna a byl by přece nesmysl, kdybych mu řekl: ‚Hele, já se s tebou nesmím bavit‘.“

Klíčové zápasy hrál s výronem kotníku

Olympijský turnaj začal pro Kamila Brabence smolně. V prvním vítězném zápase se slabým Egyptem se ‚povedlo‘ Zdeňku Kosovi zranit svého spoluhráče a klíčového českého střelce. „Udělal jsem si výron, noha mě bolela a v dalších dvou dnech jsem nemohl hrát naplno dva těžké rozhodující zápasy s Jugoslávií a s Itálií,“ tvrdí. „Hrál jsem hůř a nešlo nám to jako na kvalifikaci v Hamiltonu. Oba zápasy jsme prohráli. Ve skupině jsme pak porazili Portoriko a hráli jsme ještě s pozdějšími vítězi olympiády Američany. Na zápas se přišel podívat Wilt Chamberlain, hvězda NBA. Ještě dvě minuty před koncem jsme vedli o pět bodů, hráli jsme velice chytře, využívali jsme českou hlavu. Američani skočili na každou naši fintu. Ale v konci utkání se projevila česká mentalita, lekli jsme se, že porazíme USA, a úplně jsme vybuchli. Poslední dvě minuty jsme prohráli o deset bodů a celkově o pět. Ale dodneška mě těší, jak Vilda Chamberlain dal po zápase směrem k nám palec nahoru.“

Kvalita československého reprezentačního kádru se nicméně prokázala o rok později na mistrovství Evropy v Lutychu, kde basketbalisté získali bronzové medaile. Ve skupině zvítězili nad Jugoslávií, stříbrným týmem z Montrealu 1976, ale v semifinále je zastavil Sovětský svaz. „Na Rusy jsme to neuměli, pod košem měli dva metry dvacet jedna centimetrů vysokého Tkačenka a ještě Bělostěnného, což byla síla, na kterou jsme neměli. V souboji o třetí místo jsme vyhráli nad Italy, na ně jsme zase většinou měli.“

Olympiáda v Moskvě byla ponurá

Za rok reprezentace neuspěla na mistrovství světa na Filipínách, skončila devátá, když doplatila na dlouhý předturnajový zájezd po Austrálii. Za rok se konalo mistrovství Evropy, kde brala reprezentace čtvrté místo. Kdyby však Vlastimil Havlík proměnil v utkání v Izraelem v samém závěru pokus ze strany hřiště, postoupil by národní tým do finále. Míč však zatancoval na obroučce a vyklouzl z koše ven.

V roce 1980 hrál Kamil Brabenec na svých třetích olympijských hrách. Na Moskvu si ale odnesl špatné vzpomínky. Olympiádu provázel bojkot USA a další západních zemí, vyvolaný vpádem Sovětského svazu do Afghánistánu. „Všechno nám zhatila prohra o koš s Brazílií. Oskar Schmidt nám dal třicet šest bodů a prohráli jsme o jediný koš,“ připomíná pamětník. „Naše deváté místo nikoho nezajímalo. V Moskvě byla nepohoda, ponurá atmosféra. Obyvatelé dostali zákaz mluvit s olympioniky z jiných zemí. Do města jsme sice z olympijské vesnice mohli, ale když jsme se chtěli někoho na něco zeptat, nesměl se s námi bavit. Sportovci měli dokonce zvláštní vchody do metra.“

Vezl z Japonska foťáky a vyhodili ho z reprezentace

Napřesrok si Čechoslováci vynahradili zklamání z olympiády na mistrovství Evropy v Praze a Bratislavě, kde před nadšeným domácím publikem vybojovali bronzové medaile. „Italům jsme dali o třináct bodů, proti nim se mi vždycky hrozně dařilo a sám jsem jich nastřílel třicet osm,“ vzpomíná Kamil Brabenec. „V zápase o třetí místo jsme vyhráli se Španělskem, medaili jsme si zasloužili, vydřeli jsme si ji. Chodilo na nás hodně lidí a hráli jsme dobře.“

Po pražském šampionátu následovalo nejhorší období kariéry Kamila Brabence. Ze zájezdu v Japonsku vezl kamarádům do Brna nakoupené fotoaparáty, gramofonové desky s hvězdami světové pop-music a špičkovou elektroniku – tedy zboží, které bylo v totalitním zaostalém Československu nedostupné. Dovážet se však nesmělo a pamětníka odhalili celníci. „Všechno mi zabavili a za celní přestupek jsem dostal u soudu podmínku a pokutu,“ podotýká. „Na dva roky jsem přišel o pas a nemohl jsem reprezentovat.“

Čechoslováci bez svého nejlepšího střelce vyhořeli v roce 1982 na mistrovství světa v Kostarice a na mistrovství Evropy 1983 sestoupili do skupiny B. O rok později se Kamil Brabenec do reprezentace vrátil, vinou bojkotu Sovětského svazu a většiny socialistických zemí však přišel o své čtvrté olympijské hry v Los Angeles. „Nehráli jsme ani kvalifikaci, ale moc mi to nevadilo. V USA jsem byl asi pětkrát na dlouhém turné  a prožil jsem tři olympiády,“ prohlašuje. „A řeknu vám, že třeba slavnostní zahájení s nástupem na plochu stadionu je hrozná onanie. Tři hodiny čekáte, až na vás přijde řada, pak stojíte uprostřed jak trubka a nic nevidíte.“

Já ho ubráním, řekl o hvězdě soupeře. Nelhal

Vrcholu kariéry se Kamil Brabenec dočkal v roce 1985. Ještě přetím pomohl národnímu týmu k postupu ze skupiny B do skupiny A, jež se odehrávala v Německu. Tam odjela na tehdejší poměry stará základní sestava, například pamětníkovi bylo 34 let. Mezi nejmladší nepatřili ani Stanislav Kropilák, Peter Rajniak, Jaroslav Skála a Vlastimil Havlík. „Ve skupině jsme hráli jednou dobře, jednou špatně a o našem postupu do čtvrtfinále rozhodl až náš poslední zápas s Holandskem. Vyhráli jsme ho asi o čtyřicet,“ dodává pamětník.

Z Leverkusenu se mužstvo přesouvalo vlakem do Stuttgartu a vědělo, že v boji o postup se střetne s favorizovanými Jugoslávci. „Měli mančaft jak lusk, ve skupině porazili i Rusy s Tkačenkem, Sabonisem, Valtersem, Kurtinaitisem. Tak naši tehdejší funkcionáři měli ve vlaku plnou hlavu toho, aby utkání neskončilo fiaskem a nejlepší střelec Jugoslávie Dražen Petrovič nám nenasázel čtyřicet bodů,“ upozorňuje Kamil Brabenec. „Jak tak funkcionáři seděli a vrtal jim hlavou Petrovič, furiantsky jsem řekl: ‚Já ho ubráním!‘ Začali se smát, o mně bylo známé, že moje obranná filozofie je nulová. Vůbec v Brně se moc nebránilo, tam se říkalo, když dá soupeř pětatřicet, tak já dám čtyřicet. V Brně se tak hrálo i trénovalo, padaly stovky jak na běžícím pásu. Funkcionáři se mě ptali: ‚Jak bys ho ubránil, jak si to představuješ?‘ Věděl jsem, že jeden na jednoho ho neubráním, že má back jump (odskok) a dobrou ruku. Ale když mi pomůžou pivoti, tak že si s ním poradím. Domluvili jsme se, že se mu postaví do cesty a zdrží ho. Já si pak Petroviče nadběhnu, nedostane od spoluhráčů balón a to ho otráví. Znervózní, začne pak střílet z blbosti a nebude mu to padat do koše.“

Jak se Brabenec, Kropilák a Skála domluvili, tak taky udělali. Petrovič dal za celý poločas jen pár košů. „Díky tomu, že mi oba kluci a střídající Oto Matický pomohli pod košem, jsem ho zlikvidoval,“ vzpomíná Kamil Brabenec. „V druhém poločase už Jugoslávci něco vymysleli, ale stejně jsme vyhráli a Petroviče jsem nejen ubránil, ale i přestřílel. Ale vyhráli jsme jako tým, podali jsme kolektivnější výkon. Dobře střílel Petr Rajniak, Stano Kily Kropilák se prosazoval pod košem. Jugoslávcům jsme dali přes stovku, což nikdo nečekal.“

Španělé je nezastavili, prohráli až se Sověty

V semifinále vítězná jízda Čechoslováků pokračovala. Zápas se Španělskem vyšel Peterovi Rajniakovi, Vlastimil Havlík nastřílel kupu trojek. Národní tým vyhrál 98:95 tříbodovým hodem v úplném konci zápasu. Ve finále však prohrál se Sovětským svazem vysoko 89:120. „Po výhrách nad Jugoslávií a Španělskem jsme už kašlali na koncentraci, spíš se slavilo, že máme nejmíň stříbro. Měli jsme se zapřít a ještě dva dny vydržet,“ říká pamětník. „Ale i tak jsme v poločasu prohrávali jenom o sedm bodů. V druhém jsme ale chtěli náskok rychle stáhnout, stříleli jsme zbytečně rychle a špatně. Dostávali jsme koše z rychlých protiútoků, odešli jsme fyzicky a zlomili se.“

Za stříbrné medaile z mistrovství Evropy 1985 obdrželi všichni reprezentanti odměny, o nichž se Kamilu Brabencovi před deseti lety ani nesnilo. „Koukal jsem jak blázen, ČSTV nám dal deset tisíc korun. Přijal nás místopředseda federální vlády Matej Lúčan a dostali jsme dalších deset tisíc korun. Dvacet tisíc korun byly na tehdejší dobu slušné peníze,“ uznává Kamil Brabenec. Šlo o sumu, kterou si tehdy někteří obyčejní lidé nevydělali za celý rok.

Ve srovnání s dnešními špičkovými evropskými basketbalisty však Brabenec, Kropilák nebo Rajniak brali pakatel. „Ve Zbrojovce jsme jen trénovali a hráli, do práce jsem chodil jen pro výplatu, bylo to kolem dvou tisíc korun. Dávali nám příspěvek na stravu 800 korun měsíčně, a kdo se dostal do reprezentace, dostával měsíčně nejdřív čtyři stovky a pak dokonce osm. Když jsme se Zbrojovkou vyhráli ligu, dali nám tisícovku nebo dvě. Navíc jsme jezdili po celém světě, dělali jsme sport, který nás bavil. Tak co víc si mohl člověk přát?“

Kariéru ukončil v Maďarsku

Po mistrovství Evropy 1985 se o Kamila Brabence zajímaly kluby z Německa nebo z Kypru, ale Antonín Himl ho nepustil, že s ním počítá jako s budoucím trenérem československé reprezentace. „Ale za rok nebo za dva roky umřel v Číně, tak jsem místo trenéra reprezentace dělal rok trenéra ve Zbrojovce,“ dodává pamětník. „Hrál jsem ve chvílích volna druhou ligu na Slovensku v Trenčíně. Volali mě, že tam mají nějaké Maďary z Debrecína a ptají se, jestli nevím v Československu o nějakém dobrém pivotovi. Řekl jsem Maďarům, že máme dobré jen čtyři v celé republice, ale že vím o jednom dobrém střelci. Když se ptali, kdo to je, odpověděl jsem, že přece já. Smáli se. Ale před zápasem Trenčína s Debrecínem jsem obešel všechny kluky v kabině a řekl jsem jim: ‚Všechny zápasy jsem nahrával já vám, tak mi, prosím vás, dneska přihrávejte vy‘. Dal jsem Debrecenu čtyřicet bodů. Přišli, že mě chtějí, domluvil jsem se v roce 1989 o přestupu přes Pragosport, dostal se do Debrecenu a vydělal si tam slušné peníze. Ale jako v západní Evropě to nebylo.“

Kamil Brabenec v Debrecíně kromě hraní také trénoval a přivedl tam pivota Jaroslava Skálu, parťáka z reprezentace ze stříbrného mistrovství Evropy 1985. Debrecen s oběma českými veterány vyhrál druhou ligu a postoupil do první. „Radovali jsme se, že nám prodlouží smlouvy, ale řekli nám, že jsme pro ně moc drazí. Koupili za nás dva Litevce ze Slovenska a za rok spadli do druhé ligy,“ podotýká pamětník.  V Maďarsku skončil ve čtyřiceti letech s vrcholovým basketbalem.

Chtěli jsme do světa, to nás hnalo dopředu

Obě jeho děti po něm podědily sportovní talent. Dcera Andrea se prosadila nejen do české extraligy, ale také do reprezentace. Syn Kamil Brabenec hrál hokejovou extraligu za Kometu Brno, Mountfield České Budějovice, na Slovensku hájil barvy mistrovského Zvolenu a dvě sezóny působil ve švédské elitní soutěži v klubu Luleå HF. Za českou reprezentaci si připsal 15 utkání. Vnuk Kamila Brabence staršího Jakub vstřelil v šestnácti letech branku v české extralize, draftoval ho klub NHL Vegas Golden Knights  a na podzim 2021 hrál juniorskou soutěž v Severní Americe.

Pokud by si měl vzít příklad ze svého dědečka, pak by se mohl zamyslet nad jeho sportovní filozofií. „Co bylo pro mě důležité? Podávat vždycky co nejlepší výkony, dělat všechno na sto procent, abych se dostal na vojnu do basketbalové Dukly nebo Rudé Hvězdy, pak do reprezentace, na olympiádu,“ shrnuje pamětník. „Za čas jsem přidával cíle, že chci skončit do určitého místa. Když si mi to povedlo, měl jsem život jednodušší. Pohled na reprezentanta byl jiný než na obyčejného smrtelníka. Deset let jsme hráli s nároďákem i se Zbrojovkou špičkový basket. Všude nás zvali, chtěli jsme se podívat po světě a to nás hnalo dopředu. Kdybychom nesportovali, nikdy bychom si nevydělali peníze na letenky a na hotely. A jako turisty by nás na Západ ani nepustili.“