Jiří Brady

„Jednou někdo na pokoji kradl jídlo, což bylo takové, no, no, to se nedělá, i když jsme měli hlad. A tak jsme si řekli, že se pokusíme ho chytnout. A já vím, že jsem v tom byl činný, že jsme na ambulanci dostali pilulky, myslím, že se jmenovaly panflamín (pravděpodobně panflavin, pozn. ed.). Tak jsme to dali do buchty a buchtu nastražili na stůl. Buchta zmizela a pak jsme chodili s každým, kdo šel čurat. A toho chlapce jsme chytli. A tak jsme udělali soud a porotu, a že ho odsoudíme. A on se okamžitě přiznal a řekl: ,Já jsem zde bez rodičů a mám šesti- nebo sedmiletého bratra a on pořád brečí, že má hlad, tak jsem to udělal,‘ Takže jsme viděli, že nic není bílé ani černé. A místo toho, abychom ho odsoudili, tak jsme se mu snažili pomoct a ze svého jídla mu něco dát.“

„[Do Terezína] přišla teta, sestra matky, s rodinou a hned šli dál do Osvětimi. Tenkrát to bylo Birkenau, česky Březinka. Když přišel Červený kříž do Terezína, to je další story, tak měli strach, že budou chtít do Osvětimi. A aby ukázali, že jim tam lidé přežívají, tak tam utvořili takzvaný rodinný tábor. Takže nedělali selekci lidí, kteří půjdou na život, nebo na smrt, ale dali je do rodinného tábora na šest měsíců. A po šesti měsících jim řekli, ať napíšou dopisy nebo karty známým, příbuzným a že to mají ,postdatovat´, to znamená datovat o tři měsíce později, protože pošta je hrozně pomalá. A teta věděla, že matka zemřela, tak tam napsala: ,Zítra potkáme Grétu.‘ Gréta byla moje matka. A když jsme to dostali v Terezíně, tak nás v životě nenapadlo, že by někdo myslel ,zítra budu zavražděn‘, tak jsme si to vysvětlili tak, že matka žije a že je v Birkenau. Když jsme to dostali, tak Hana napsala kartu, někdo jí to musel předepsat. Napsala: ,Milá matko, doufám, že se brzy sejdeme.‘ A tak dále. A jelikož napsala osm řádků a my jsme směli psát jenom šest, tak to přišlo zpátky do Terezína a skutečně tu kartu máme. My jsme mysleli, že matka žije, a oni tím chtěli říct, že matka byla taky mrtvá.“