Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bratský (* 1955)

• narozen 8. dubna 1955 v Klatovech

• na jaře 1968 vstoupil do znovuobnoveného Junáka

• vystudoval střední průmyslovou školu a Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině

• s manželkou Ludmilou vychovali dva syny

• spoluzakládal Občanské fórum a Občanskou demokratickou stranu

• mezi lety 1990 - 2002 působil jako starosta MČ Praha 13 a zastupitel hlavního města Prahy

• v letech 2002 - 2010 byl poslancem Parlamentu České republiky

• v období 2010 - 2016 byl senátorem Parlamentu České republiky

• v roce 2021 byl stále aktivním skautem

Budoucí skaut a politik Petr Bratský se narodil 8. dubna 1955 v Klatovech, kde také s mladší sestrou Pavlou vyrůstal. Otec, původem Slovák, pracoval celý život ve stavebnictví jako stavbyvedoucí a projektant. Maminka vystřídala vícero zaměstnání, mimo jiné v sodovkárně nebo drůbežárně. Své dětství Petr Bratský zpětně hodnotí jako krásné. Byl sportovně založený, za Klatovy hrál závodně basketbal, miloval také hru na kytaru. Jeho budoucí život významně ovlivnilo rozhodnutí stát se skautem. „Ve 13 letech jsem nastoupil do skautu, v roce 1968 na jaře. To se obnovoval skauting, hned první den jsem se tam šel přihlásit. A to jsem nevěděl, jak moc mi to změní život.“ Z Petra se stal Bráca Čenich.

Svobodný Junák neměl mít dlouhého trvání. Konec pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla Petra v Kašperských horách na soustředění s basketbalovým týmem. „Jednou ráno takhle vstáváme a najednou vidíme, že trenér, kterého někam odvolali k telefonu, se vracel a plakal. Říkal: ‚Kluci, je válka.‘“ Soustředění předčasně skončilo, do Klatov kluky dopravily náklaďáky, aby se bezpečně vrátili ke svým rodinám. „A tam jsme viděli všude zakopané české vojáky, pohraničníky a tanky a nad námi už lítala letadla, ruské stíhačky.“ Tu náročnější cestu ale měla rodina Bratských teprve před sebou. Otec se urychleně vrátil z Prahy, kde byl pracovně, nasedli do auta a vydali se pro sestru Pavlu, která byla zrovna na Slovensku.

„Zažil jsem všechny ty kolony tanků a obrněných vozidel, které táhly do naší republiky. My jsme proti tomu jejich proudu jeli, kolikrát tam stáli ruští samopalníci a zakazovali, že nesmíme jet dál, a my jsme měli ještě československou vlajku nad předním sklem, maminka ji držela. A oni se kolikrát tvářili, že jestli se tatínek rozjede, tak že to do nás pustí. No ale viděli dítě, tak asi nás to tehdy možná i trochu zachránilo.“

 

Biřmován biskupem Hlouchem

Po tomto zážitku se Petr Bratský ještě více upnul na skauting. V roce 1969 složil skautský slib na táboře na řece Vydře. Byl to nezapomenutelný zážitek a nebyl toho léta jediný. Během tábora přišel další, který mladého chlapce formoval. „Jednu z těch neděl jsme pár kluků odjeli do Klatov a tam jsme byli biřmováni v kostele panem biskupem Hlouchem.“ Josef Hlouch byl římskokatolický teolog, vysokoškolský pedagog a také devátý biskup českobudějovický. Stavěl se proti komunistické totalitě, a řadu let byl proto komunisty perzekvován. Zemřel tři roky poté, v létě 1972.

Junák byl z politických důvodů znovu zakázán v září 1970. V tu dobu měl Petr Bratský nastoupit na střední školu. Z toho nakonec sešlo. „Měli jsme pana ředitele velkého komunistu a z našeho oddílu [skautského], co jsme se hlásili, se na střední školu nedostal nikdo.“ Přitom čtyři deváté třídy klatovské základky, kterou navštěvoval, byly rozděleny na studijní a pracovní. Petr měl dobré známky, patřil do té studijní a chtěl na gymnázium. Když se chlapci na vybrané školy nedostali, zkoušeli učňovské obory, ty ale byly už rozebrány žáky z pracovních tříd a na ně toho moc nezbylo. „Nakonec jsem se stal učněm železničářem.“ Jeden týden jezdil mladý Petr do Karlových Varů na učňák a jeden týden měl praxi na Klatovsku. Začal mazáním výhybek, vozil balíky, musel rozmotávat kabely. „Z té učňovské školy jsem se hned po roce hlásil na průmyslovku.“ Na Střední průmyslovou školu dopravní v Plzni ho tentokrát už přijali. „Už jsem byl dělnický kádr, už jsem měl lepší posudek.“

Pokračovat svobodně ve skautingu bylo na dalších dvacet let nemožné. Petr s kamarády ale v srpnu 1970 po posledním skautském táboře u Zborov na Plánicku založili roverskou osadu Šipka. Z táborové kuchyně postavili „kolibu“, která se pro ně nejen na dalších 20 let stala ostrůvkem svobody. Prožili tam nezapomenutelné Silvestry, táborové ohně i puťáky. „Měli jsme kolem sebe potom už obrovskou partu nabalených dalších lidí a vlastně jsme si žili takový alternativní život v době toho podivného socialismu.“ V roce 2021 o osadě Šipka vyšla kniha, kterou s pomocí kronik sepsal šerif osady Václav Fiala - Stopař.

 

Charta 77 na hodině marxismu-leninismu

Po střední škole studoval Petr dál na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. Tehdy měl díky trampské osadě a skautingu kontakty v Praze a byl prý jedním z prvních, kdo na Slovensko dostal text Charty 77. Na akademické půdě se rozhodl k odvážnému kroku. Při marxismu-leninismu text vytáhl a s vyučujícím docentem o něm začal diskutovat. „A on vůbec nevěděl, jaká bije. Vůbec nebyl na něco takového připraven, na Slovensko to ještě nedorazilo.“ Vzal si text k prostudování a příště už na přednášce odvážnému studentovi oponoval. „K dobru mu musím přiznat, že mě nenechal vyhodit ze školy.“

Nebyla to jediná situace, kdy si Petr Bratský s režimem zahrával. V témže roce byl předvolán k výslechu, kvůli samizdatovým vydáním románu Černí baroni, které se mezi studenty začaly šířit. „Tak jsem absolvoval ten jejich výslech, takový klasický, to už jsem znal ze skautingu. Jeden je vždycky hodný a jeden je zlý. Začne vždycky ten zlý, křičí na vás, bouchne do stolu. Pak přijde hodný, nabídne cigaretu nebo kafíčko.“ 

 

Samizdat režimu pod nosem

Vysokou školu Petr ukončil v roce 1982 a nastoupil jako odborný asistent do Dopravního rozvojového střediska v Praze v ulici U Lužického semináře, kde pracoval až do sametové revoluce.

Nikdy víc už k výslechu nemusel. Přitom ale samizdatové knihy se svými přáteli kopíroval „režimu přímo pod nosem“. „Nádherné zakázané knížky, opravdu samizdaty. V takové tiskárně na federálním ministerstvu financí. Chodili jsme tam z našeho podniku na obědy a já tam měl kamaráda, dělal knihaře, vázal ty jejich pětiletky, různé hospodářské plány. Měli tam bezvadné lidi a hlavně už tam měli kopírovací stroje, už tehdy ‚ócéčka‘, které tiskly v barvě.“ Z jedné knížky udělali i patnáct kopií.

K tomu se váže historka, která se odehrála o několik let později. Jednu z knížek Petr Bratský daroval Josefu Škvoreckému, když po sametové revoluci navštívil Československo. „U nás na Lužinách měl takové hezké povídání v knihovně, tak jsem mu šel ukázat jednu z těch knížek a on tomu nechtěl vůbec věřit a říkal: ‚A věnoval byste mi ji?‘ Tak jsem mu ji dal na památku.“

V roce 1982 emigrovala Petrova mladší sestra Pavla s manželem. Při zpáteční cestě ze zájezdu ve Francii zůstali v Německu. Natrvalo se pak přesunuli do Kanady, po rozvodu se sestra usadila v Americe. Tím byla pro Petra vyřešena otázka vlastní emigrace. „Viděl jsem, co to udělalo s mými rodiči. Takže i kdybych měl jiskřičku nějakého nápadu, že bychom mohli emigrovat i my, tak jsem věděl, že to nejde, že prostě s těmi rodiči tady někdo taky zůstat musí.“ Se sestrou se znovu shledal až po sametové revoluci. Potom se párkrát viděli, než sestra, poměrně mladá, v Americe zemřela.

S manželkou Lídou měli svatbu v březnu 1987, znali se přitom už od raného dětství, kdy si společně hráli na indiány na nově vznikajícím klatovském sídlišti. Později byla Lída v oddíle světlušek ve stejném čase, kdy byl Petr skautem ve 4. oddíle Šipka. A jako členové country kapely Sebranka Klatovy spolu dokonce dvakrát vyhráli západočeskou PORTU – v roce 1980 a 1981. Podle Petra Bratského byla jen otázka času, kdy se do sebe zamilují. První syn Petr se jim narodil v roce 1986, druhý Pavel o dva roky později.

Po přestěhování do Prahy spolu s manželkou dva roky před revolucí založili turistický oddíl mládeže při TJ Lokomotiva Praha. Do té doby pořádali několik letních táborů na Klatovsku, s turistickým oddílem potom dělali víkendové výpravy a vždy v létě třítýdenní tábor. V roce 1990 turistický oddíl plynule přešel do skautské organizace.

 

Mráz a zpěv v Klementinu

Díky svým přátelům manželé Bratští věděli dopředu, že 17. listopadu 1989 na Albertově promluví i lidé ne zcela konformní s komunisty. Vydali se tam společně s dětmi a později se připojili i ke studentskému pochodu. S průvodem šli kousek, u Vyšehradu se odpojili a šli směrem k Vltavě, kde je průvod zase dohnal. Zabočili s ním k Národnímu divadlu, kvůli dětem ale už po stmívání chtěli domů. „Už to začalo houstnout, my jsme se ještě prosmýkli po chodníku a dostali se do Spálené na metro a díky tomu jsme se vyhnuli mlátičkám.“ Další den začaly chodit zprávy o tom, co se na Národní třídě událo. „To jsme dostali šílený vztek. Pro nás to bylo úplně samozřejmé, že jsme se do toho hned zapojili. Já jsem šel nabídnout, že jsem skaut, že kdyby cokoli potřebovali.“ Tak se Petr Bratský seznámil s Vojtěchem Sedláčkem a dalšími lidmi kolem rodícího se Občanského fóra.

Bylo jasné, že události také otevřely skautingu dveře z ilegality. „Pak už si skauti otevřeli ve Spálené takové okýnko, a to už jsme věděli.“ Bráca Čenich nechyběl 2. prosince 1989 při setkání skautů v Městské knihovně, kde se sešlo na dva tisíce lidí. „Tam jsem na dvoře v Klementinu hrál na kytaru, vzal jsem si kraťasy a skautskou košili. Byl tam hrozný mráz a já jsem si říkal: ‚Když jsme se nebáli komunistů, mrazu se taky nebojíme.‘ A ti lidi, kteří se nedostali dovnitř, všichni ti bratři a sestry jsme sborově zpívali skautské písničky a bylo nám strašně fajn.“

Doma na pražských Lužinách byl Petr Bratský jedním ze zakládajících členů tamního Občanského fóra. Rád vzpomíná na ony turbulentní dny. „Pak už to šlo ráz na ráz, to byly takové pecky.“ Všechny informace z koordinačního centra dostávali skoro každodenně. Díky průpravě z kapely se před lidmi mluvit nestyděl. „Tak jsem tam vylezl vždycky na nějaké složené panely a z nich začal mluvit k lidem. Co nového se připravuje, kdy bude jaká demonstrace. A za chvíli byly kolem desítky, pak už stovky lidí. Takové houfy, to už pak s mým poměrně zvučným hlasem nešlo kolikrát ani ukřičet.“

 

Starosta i senátor

V roce 1990 Petra Bratského kooptovali předsedou komise dětí a mládeže při místním národním výboru, během prvních svobodných komunálních voleb figuroval v čele kandidátky Občanského fóra a stal se starostou městské části Praha 13. Domníval se, že funkci bude zastávat jen čtyři roky. „Mysleli jsme si tehdy podle hesla: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď.“ Nakonec byl starostou a souběžně zastupitelem hlavního města Prahy 12 let, pak funkci přenechal mladším. Za ODS, při jejímž založení stál, působil také dvě funkční období mezi lety 2002 až 2010 jako poslanec a následně jako senátor. Nejraději ale vzpomíná na starostování, kdy byl v nejužším kontaktu se svými voliči.

I z parlamentu má oblíbenou historku. Tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi končilo funkční období a parlament právě volil jeho nástupce. Čekalo se na výsledky sčítání hlasů a poslanec Bratský si domluvil přijetí u prezidenta. „Když jsem k němu vstoupil do místnosti, uvědomil jsem si, že jsem si nechal placku ‚Klaus for president‘. A pan Havel s panem Klausem už v té době nebyli úplní přátelé jako v době, kdy spolu zakládali Občanské fórum. On se tomu strašně zasmál a měl tam svého fotografa a udělali fotografii, hned: ‚Jé, to je dobré, vyfoť nás!‘“ Od Václava Havla fotografii poté dostal a viděli se ještě několikrát.

Skautingu se manželé Bratští věnují i v roce 2021. S 96. oddílem Šipka pořádají letní tábory na Šumavě a Bráca Čenich je také náčelníkem oddílu Velena Fanderlika. Jedná se o samostatnou oldskautskou organizaci (občanské sdružení), jehož členstvo tvoří ti skauti, kteří ani v těžkých dobách komunistické totality nezradili skautskou myšlenku. To, že jej tito lidé oslovili a vzali mezi sebe, považuje Petr Bratský za velkou čest.