Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Braun (* 1950)

• narozen 20. února 1950 v Praze

• otec Jindřich Braun pocházel ze židovské rodiny z Podkarpatské Rusi

• otec přežil nacistické koncentrační tábory i pochod smrti

• po roce 1945 pracoval otec jako řidič v podniku František Volman v Žebráku

• oženil se s vnučkou zakladatele továrny, pamětníkovou matkou

• po roce 1948 přišla rodina o podnik a následně i o dům

• otec byl poslán do železorudného dolu Hrouda

• v 60. letech se pamětník vyučil automechanikem v Čáslavi

• pracoval v podnicích ČSAD a ČSAO

• po sametové revoluci sloužil u policie

Továrna, kterou v sedmdesátých letech 19. století založil jeho pradědeček Volman, dokázala ustát pád monarchie, dvě světové války i Velkou hospodářskou krizi. Jenomže pak přišel rok 1948. Komunistům nestačilo vzít si jen tři čtvrtě století prosperující podnik. Rodinu připravili také o dům, otce – přeživšího holokaust – poslali do dolů a mstili se i na dětech. „Byl jsem nepřítelem státu a pořád se to se mnou táhlo. Až do toho roku osmdesát devět,“ vzpomíná Otakar Braun.

Z dílny do továrny

Otakar Braun se narodil 20. února 1950 v Praze. Otec Jindřich Braun pocházel z podkarpatoruské židovské rodiny, matka Helena Volmanová z obce Žebrák na Berounsku. Pradědeček z matčiny strany František Volman založil v roce 1872 stejnojmennou živnost. Původně malá dílna zaměřená na zámečnické práce a opravy se postupem času rozrostla ve velkou a úspěšnou továrnu na výrobu hospodářských strojů. „Když ta výroba začínala, tak pohonem tam byl žentour s koněm. Když potřebovali zastavit, tak zazvonili na zvonek a ten kůň už byl tak naučený, že jak slyšel zvonek, tak zastavil sám. Už nepotřeboval ani toho poháněče.“ 

Syn zakladatele Františka Volmana, pamětníkův dědeček Otakar, po vyučení odjel na zkušenou do Německa. Otakarův bratr Josef byl společně s bratrancem Antonínem vyslán do USA. „Dopadlo to tak, že dostali od jejich táty Františka nějaké peníze a oni je všechny prohýřili. Než dojeli do Hamburku, kde měli nasednout na loď a jet přes oceán, tak to všechno propili. Takže se tam dostali absolutně bez peněz, nechali se na lodi najmout jako topiči a ta loď je tam nakonec přepravila.“ Díky zahraničním zkušenostem po návratu založili Josef a Antonín Volmanovi vlastní továrnu, zatímco pamětníkův dědeček Otakar se po smrti svého otce, továrníka Františka Volmana, ujal v roce 1908 vedení podniku. 

Noste si kýbl, páni konšelé!

Když vypukla první světová válka, musel Otakar Volman narukovat. Posléze však byl povolán zpět do Žebráku. „Mého dědečka stáhli zpátky, aby se v továrně mohly vyrábět granáty a nějaká munice. Prostě válečná výroba. A on se snažil stáhnout i svého bratra Františka, ale tomu už to neumožnili. Buď mohl jeden, nebo druhý.“ Později, v letech 1927–1930, Otakar Volman působil jako starosta obce. Z pozice starosty se zasloužil o vybudování školy, biografu i zavedení elektrického osvětlení a kanalizace. „Zavedl vodovod na radnici a prosazoval splachovací záchod. Většina konšelů ale byla proti. Když bylo hlasování, tak řekl: ,Dobře, když teda nechcete splachovací záchod, tak si všichni budete nosit kýbl s vodou a budete po sobě splachovat!‘ A kvůli tomu oni nakonec ustoupili a splachovací záchody tam byly.“ 

Mimochodem, manželkou dědečka Otakara se stala Antonie, rozená Vorlová, neteř Ludvíka Vorla. Ten byl ve druhé polovině 19. století purkrabím Žebráku, poslancem Sněmu Království českého i Říšské rady Rakouského císařství, kronikářem obce a zkrátka významnou osobností regionální historie. Mezi další známé žebrácké rodáky patří chartista, politický vězeň a exulant Karel Kyncl, jehož tatínek byl svého času zaměstnancem továrny Volmanových a poté rovněž starostou Žebráku. S rodinou Kynclových se v obci Braunovi příležitostně stýkali.

Pane továrníku, váš podnik byl znárodněn 

Vynucená válečná výroba továrnu neminula ani v období druhé světové války: „Byl tam německý dozor a stanovené přesné termíny, kdy co muselo být splněné. Hrozně to hlídali. Jakmile se něco nedodrželo, hned hrozil kriminál a gestapo. Oni se to snažili trochu sabotovat, sem tam něco zdrželi, a dokonce jednou pozvali dědečka na výslech do Prahy. V rodině už nad ním dělali kříž. Ale on díky tomu, že byl v mládí v Německu a znal technickou němčinu, tak se dokázal sám bez tlumočníka vymluvit. Prostě se z toho vykecal.“ Navzdory těžkostem, které s sebou přinesly dvě světové války a Velká hospodářská krize, továrna přežila monarchii, první a druhou republiku i protektorát. Pamětníkovi dědové získali zkušenosti v Německu a USA, matka vystudovala ekonomickou školu ve Francii. Pak přišel rok 1948.

„Děda se vracel s tátou z Prahy, přivezli nějaký materiál, ale před továrnou stál muž s puškou a říká: ,Pane továrníku, vaše továrna byla znárodněna.‘“ Tou dobou měl podnik šedesát dva zaměstnanců. Počátkem padesátých let komunisté zabrali i rodinnou vilu Volmanových. „Ležel jsem v postýlce a viděl jsem, jak táta vynáší věci. Nechápal jsem, proč je vynáší. Rodiče byli zvyklí na splachovací záchod, koupelnu, a tam, kam nás vystěhovali, tak to byla čtvrtá kategorie. Jenom kamna, záchod na dvoře, bez vodovodu, pumpa a to je všechno.“ Tímto momentem si komunisté kromě samotné továrny přivlastnili i tři čtvrtě století její úspěšné historie. Podnik po zestátnění nadále fungoval pod označením TOS (Továrny obráběcích strojů).

Táta jim vždycky utekl

Doposud byla řeč převážně o předcích z matčiny strany. Zatímco rodina matky Heleny byla potrestána za své podnikatelské úspěchy, otcova rodina za etnický původ. Otec Jindřich Braun pocházel z židovské rodiny z Podkarpatské Rusi. Když vypukla druhá světová válka, nacisté nechali celou rodinu deportovat do koncentračních táborů Osvětim a Treblinka. Pamětníkův otec Jindřich Braun byl nejprve poslán na nucené práce a následně rovněž deportován. „Tátu potom poslali do koncentráku, ale on jim vždycky utekl. Utíkal jim pořád. Pak se dostal do pochodu smrti, který přežil. Mluvit o tom nechtěl, jakmile na to přišla řeč, tak se mu z toho vždycky udělalo zle. Říkal ale, že v tom koncentráku jim všem napíchali tyfus. Jak to u něj vypuklo, dostal se do Popradu do nemocnice, tam to proležel a dostal se z toho.“ 

Hrůzy koncentračního tábora přežil i otcův bratr Martin. Oba bratři se po válce ocitli v Praze, kde jim pomáhal s návratem do života Červený kříž. Martin Braun chvíli pracoval jako číšník, ještě před únorem 1948 však emigroval do USA. V Červeném kříži tehdy působila Jiřina Volmanová, sestra pamětníkovy matky. Ta zařídila Jindřichu Braunovi práci v žebrácké továrně František Volman, kde právě sháněli řidiče. Podobně jako otcův bratr, také matčina sestra Jiřina Volmanová později z Československa emigrovala. Nejprve do Švýcarska a pak údajně do Argentiny. Rodina s ní ztratila kontakt. Díky souhře těchto událostí se příběhy rodiny Braunových a Volmanových protnuly. „Máma byla starší než táta o šestnáct let. Rodiče byli ze začátku proti, ale zřejmě věděli, že je to zbytečné.“

Podívejte se na ně, takhle vypadají!

Po únorovém převratu otec Jindřich pracoval namísto řidiče jako slévač. „Ve slévárně řekl něco proti režimu. Myslel si, že ze slévárny už nemůže spadnout níž. Ale spadnul. Poslali ho do dolů.“ Jednalo se o železnorudný důl Hrouda ve Zdicích, nedaleko Žebráku. „Tam byl několik let a odtamtud se pak vrátil do družstva, kde dělal řidiče a nějakého údržbáře. Potom šel zase zpátky do slévárny.“ Když Otakar Braun nastoupil v padesátých letech na základní školu, skutečnost, že pochází z rodiny pana továrníka, se stala zdrojem šikany. „Kamarádů jsem moc neměl, protože byli z domova většinou hecovaní, že pocházím z buržoazní rodiny a jsem nepřítelem státu. A ve škole taky. Pořád se to se mnou táhlo až do toho roku osmdesát devět. Když jsem nastoupil do školy někdy v padesátém šestém, tak první, druhá, třetí třída, to po mně teda šli. To mě vytáhl ředitel za ucho na stupínek a ukazoval mě: ,To jsou ty buržousti. Takhle vypadají!‘“ 

Po vzoru svého otce nastoupil v šedesátých letech do učení. „Táta byl automechanik, já jsem ho pořád okukoval a docela mě to bavilo. Vždycky se mi líbilo řemeslo.“ V době dočasného politického rozvolnění během Pražského jara se učil automechanikem třetím rokem v Čáslavi. „Já jsem se do té doby o politiku moc nezajímal, ale najednou jsem sledoval televizi. Ve škole jsme měli externistu inženýra a ten nám nosil nějaké výtisky, co kde vyčetl. O Slánském jsme se dozvěděli, o Horákové a takové věci. To jsme se divili. Najednou jsme zjišťovali, že je to takové volnější. Pamatuji si třeba, jak jsem se vracel z učení, jel jsem autobusem z Florence do Žebráku a Praha byla popsaná: ,Chceme [Čestmíra] Císaře.‘ Pak tady byl strejda [Martin Braun] z Ameriky a říkal: ,Českej národ se začíná probouzet.‘ No, pak jsme to předvedli.“

Tušil jsem, že je to v háji 

Dodnes si dobře vzpomíná na den, kdy nadějnější vyhlídky utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Máma ráno vstávala do práce – my jsme měli staré rádio – a ladila si tam zprávy. Já jsem jí říkal: ,Prosím tě, nech to být, stejně tam nic nového nebude.‘ Pak jsem došel na zastávku a lidi se tam bavili, že jsou nad Prahou ruská letadla. Přišel jsem do práce, a to už se nedělalo, mluvilo se o tom a pak nás zavolali do kantýny. Nějaký tirák tam přinesl tranzistorák a pustil ho, takže jsme slyšeli všechno, jak se dobývají do toho rozhlasu. Ženské plakaly. A to už jsem věděl, že je zle. Pak jsme chodili na náměstí a hrozili jsme Rusům, kteří jezdili od Točníku a zatáčeli na Plzeň. Na rohu tam byla cukrárna a tam i urazili kus baráku. Pamatuju si nějakého Vencu Sudíka, jak skočil na stupačku a plivnul šoférovi do obličeje. Jakmile byl potom Dubčekův proslov, když se vrátil z Moskvy, tak už jsem tušil, že je to v háji. Věci se přestaly nazývat pravými jmény.“ 

Po učení začínal pamětník jako zaměstnanec ČSAD Hořovice. Chvíli pak, stejně jako otec, pracoval jako řidič. „Automechanik nebyl dobře placený, šofér na tom byl líp, ale taky to nebylo nic moc. Takže po dvou letech jsem se vrátil k řemeslu.“ Tentokrát do podniku ČSAO, ve kterém byl zaměstnán od počátku sedmdesátých let až do roku 1989. Po sametové revoluci začal sloužit u policie, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2020) žil Otakar Braun v obci Záluží nedaleko Žebráku.